Lilith-ell

V knize mi Cathy a Heathcliff byli vždy hodně nesympatičtí. Jsou pro mne prototypem sobecké a zlé lásky, transgeneračního traumatu, které zlomí až láska Catherine a Haretona. Ti jsou tou pravou ústřední dvojicí románu. Možná proto by se mi film neměl moc líbit, jelikož dost zanedbal vznik vztahu mezi mou oblíbenější dvojicí. Jenže i když mi láska mezi Cathy a Heatcliffem přijde pořád zlá a sobecká, tak jsem pochopila, jak je opravdová, bolestivá a ano, sobecká a malicherná. Kdyby jen se obě postavy chovaly trochu jinak... Cathy nebyla rozpolcená a hysterická. Heathcliff nebyl pomstychtivý a krutý (asi nejvíc k Isabele!). Celým filmem je protkáno koncentrované zoufalství, které je dost nakažlivé. Ale Tom Hardy a především krásná Charlotte Riley jsou ve svých rolích perfektní. Moc nechápu, že by některé divačky chtěly mít "svého Heathcliffa". Stokrát radči bych brala "svého Haretona".

Miluju všechno kolem Sherlocka Holmese! Ten humor, inteligenci, napětí a silné přátelství mezi Johnem a Sherlockem. Tady se moje očekávání naplnilo tak na padesát procent. Moc se mi líbila temná atmosféra, všudypřítomná mlha a konečně normálně vyobrazený pes. Největší sympaťák je rozhodně Henry Baskerville. To samé se však nedá říct o postavě Sherlocka, která mi vůbec nesedla. Nejlepším Sherlockem všech dob pro mě navždy zůstane Benedict Cumberbatch..

Tak nevím.. jako na houpačce. Začátek mě nebavil, druhá kapitola mě vtáhla, u třetí jsem začínala být naštvaná... a ten konec mě zmátl úplně. Perfektní ústřední dvojice a film, co po sobě zanechá zvláštní pachuť.

Nejsou to stoprocentní čtyři hvězdičky, ale... Je to děsně divnej seriál, asi proto mě nenudí. Humor občas těžkopádný, občas překvapivý a svěží.

Téměř nedokoukatelný film. V první polovině jsem nemohla vystát Keiru s vystrčenou bradou, v druhé už jsem se nemohla dočkat konce.. Čím to? Strnulost, povinné odrecitování základních principů Freudovy a Jungovy teorie, nuda, šeď a pro mě nevěrohodné herecké výkony. Kdo chce něco vědět o psychoanalýze, ať si o ní radči něco přečte, či se podívá na Přežít svůj život nebo na něco od Allena.

Originální, depresivní a celou dobu máte pocit, že je Něco ve vzduchu. (Pozn. závěrečná píseň David Bowie - Something in the air)

Znáte ten pocit, když se vám někdo hodně líbí a najednou zjistíte, že je to asi vzájemné? Nejste si tím úplně jistí, ale máte takový divný pocit v žaludku, srdce vám nepravidelně a rychle buší, musíte se pořád usmívat a nejde to zarazit? Tak takhle mi bylo u filmu, který mi zprostředkoval zážitek zamilování se, jako by se mi to dělo na vlastní kůži. Chybí mi šestá hvězdička!

Můj pocit z tohoto filmu a prvorepublikových (i mírně pozdních) děl Martina Friče vyjádřil Michal Horáček v albu Ohrožený druh ve stejnojmené písni: "Za paravánem míjejících mraků, Oldřich Nový šeptá: odcházím.. Ten Roztomilý člověk v dobrém saku! Kdo ví, snad bych cestovala s ním.. Tam, kde jsou slova jako 'ruku líbám', 'děkuji' a 'tady vracím dluh'. Jak starou housku masožravým rybám, je k dnešku hází ohrožený druh."

No jak to říct.. kdysi jsem to žrala. Hlavně tedy Majkla, který je naprosto a maximálně dokonalý:)

Pravděpodobné je, že ten, koho do kina nalákal pouze Brad Pitt a Sean Penn, odcházel zklamaný.. Sama nevím, co si o filmu myslet, části mě fascinovaly mírou emocí, které ve mně vzbuzovaly, části jsem vůbec nepochopila. Zatím jsem však neviděla film, který by pro mě tak pravdivým způsobem zpodobnil vztah mezi rodiči a dětmi.