Brejlil

Komiksová deprese, která v rozjuchaném komiksovém světě působí dost nepatřičně. I když X-Meni nebyli nikdy tak rozjuchaní, a občas brnkali i na temnější strunky, kolaps jejich světa, zosobněný nemocným Xavierem a depresivním Wolverinem, je i tak děsivý. Bezvýchodnost, krev, nesympatická vražedná mutantka, zase krev a zase bezvýchodnost. Vše ve skoro westernovém balení...

Carl a Asad znovu v akci. I když celkový dojem kazí to, že trochu schopnější divák odhalí pachatele ještě před tím, než se kladivo probourá příčkou, zas taková chyba to ale není.

No dobře, na konci nám pár lidí (i nelidí) dokonce umře, ale proč, když víme, že neumřou, protože tu bude ještě "Endgame"? Je tu i pár pokusů o něco hlubšího, ale celkem selhávají. Výprava je sice v některých okamžicích naprosto fantastická a fantazie tvůrců nezná mezí, ale stejně nakonec zvítězí digibordel na plné čáře. A navíc (což je sice můj problém, ale stejně) jsem některé postavy vůbec neznal. A nezajímaly mne. Takže celkem jen průměr.

Co pak bude, co se stane? Celý film je takový, no, americký. Patosu sice není tolik, ale závěrečné "mluvící" hlavy dojem dost shazují. Dvě scény ovšem stojí za to. Přestřelka na předměstí a výslech teroristovy ženy. A pak bohužel celkem smutná, a zde jen trochu naznačená okolnost. Oba teroristé byli spíše frustrovanými chudáky. A možná vůbec nejhorší osobou, jakousi šedou eminencí, byla právě ona manželka.

Oživlá momentka z c.k. Prahy. Chotkova silnice, krásná zastávka tramvaje, "sportsmeni", to všechno je snad zajímavější než desetiminutový "příběh".

Ano, konvenční, neobjevný, pro všechny... No, ale, kurva, komu to vadí? Od začátku je to jízda, občas vtipná, občas dojemná, naštěstí nikdy ne sentimentální. Už úvodní "konkurs" na zpěváka rozlije úsměv na tváři, a pak už je to čirá zábava. Hudba Queen působí skvěle i po letech, no a konec? Precizní rekonstrukce jednoho s nejslavnějších okamžiků rockové hudby. Divák je tam, ve Wembley, v roce 1985. I kdyby nechtěl. Malek si sice Oscara zaslouží, ale nejlepší byl stejně Gwilym Lee, dokonalý klon Briana Maye.

Start Gemini 8, potíže s Agenou a úvodní let X-15, to jsou po technické stránce naprosto působivé vrcholy filmu. Především zvuk způsobuje až fyzicky hmatatelný pocit přítomnosti. Samotný let na Měsíc, ba dokonce ani vlastní přistání už mi tak působivé nepřišly. Zbytek filmu, vlastně skoro to nejdůležitější, je... Jak to říci, no Armstrong nevychází jako otec a manžel zrovna nejlépe. Spíše působí jako sobec, který se tak nutně potřebuje dostat ze smutku nad smrtí dcery tvrdou prací, že přitom nebere ohled ani na svoje nejbližší. Naprosto fascinující je evokace doby, některé záběry by snad klidně mohly být natočeny v 60. letech (a ne, nemyslím samotný start Saturnu V).

Jestliže jsem Nymfomanku chápal jako ťafku maloměšťáckému očekávání, co s Jackem? "Hranice akceptovatelnosti" tedy nepřekračuje nikde, asi proto, že ona "nejsilnější" scéna s rodinkou je vlastně groteskou. Ony všechny ty vraždy jsou takové zvráceně vtipné, jenže bohužel docela dlouho trvá, než se Lars rozjede. A i když se rozhodně nechceme identifikovat s Jackem, cítíme, že někdy má pravdu. Bohužel, po opravdu nápadité pointě přijde katabasis. Která je fragmentární, mnohdy samoúčelná a tu a tam mi něco určitě uniklo. Sice film docela svižně uběhl, ale zpočátku to upřimně byla spíše nuda a hlavně, k zamyšlení nad těžkým osudem umělce mně nepřivedl. Snad příště, Larsi.

Bejkárna obřího kalibru, která nezná míru. Na jednu solidní scénu připadá deset děsně "cool" pitominek. Co pochválit, co kritizovat? Chválit klidně Samuela L., protože jeho náborový monolog šlape. Dávání šancí africkým lvům za pomoci sniperské pušky. A akci, která je většinou solidní a rukodělná. Co je naopak děs a hrůza? Nástup Xandera Cage skokem z věže, sjezdem džunglí na lyžích a pak trochou toho skateboardingu, motivovaný jen snahou dovézt chudým Dominičanům trochy toho solidního fotbalu. A vybrat si odměnu v podobě hezké holky. Toni Colette v roli ředitelky NSA (CIA, DIA, vem to čert), která se neustále nudí a nudí a nudí... No a závěr, čiré WTF, kde dostane na prdel nejen fyzika s logikou. Jako guilty pleasure je ale celek úchylně zábavný. No a na holky se pěkně kouká.

Je to takové. No, v lehkém balení celkem obtížné téma. Ona například se přímo nabízí otázka, jestli Lee vlastně nekritizuje i vlastní komunitu, protože jaký je vlastně rozdíl mezi výkřiky "White Power" a "Black Power"? Ale to zřejmě nebylo záměrem, nebo to v USA už ani takhle neberou. Scény vtipné jsou střídány scénami mrazivými, absurdita občas tryská z plátna ve velkém. Nácek, popírající holocaust, kterému Žid vysvětluje, proč je to pitomost, když přeci vyhlazení Židů je pro Árijce to nejlepší. Iniciace v KKK, na které je černoch jako bodyguard Nejvyššího čaroděje. No a tragédie jedné mírně pitomé árijské nadženy. Celkem je škoda, že právě bílí neonáckové jsou předváděni jako karikatury. Ale ony i ty černošské postavy jsou takové stereotypní. Nějak jsem se zamotal. Ale co. J. D. Washington skvěle utáhne celý film, Driver mu zdatně přihrává a na obrovské Lauřino afro se pěkně kouká. Lee si to celé celkem ukočíroval. A asi je dobré film vidět. Kde jinde uvidíte bandu rednecků, jak prožívá němý velkofilm?