evapetra

Jedinou výtku mám k délce, stačily tři díly, jak už tady zmiňují další komentátoři. První část mě hodně chytla, druhá pak poněkud ztrácela dech a zase poslední díl, v soudní síni, byl přímo famózní. Střídavě mnou lomcovala naděje, střídavě jsem ji ztrácela a zmocňovaly se mě pochybnosti. Je dobře, že tvůrci natočili seriál na téma takovéhoto sporu a připomněli úsilí těch, co jim šlo o nadšení a dobro věci. Alespoň neupadnou tak úplně v zapomnění a třeba se z jejich chyb a omylů dokáže poučit někdo další.

To nebyla pouhá žárlivost, spíš pozvolné šílenství a rozpad osobnosti. Luděk Munzar všechny ty polohy bravurně zvládal. Scéna na poště s mladíkem, čtoucím dopis, a potom závěrečná rozprava s „amantem“, to byly opravdu mrazivé okamžiky.Na rozdíl od knihy končí film tak nějak do vytracena, divák si pak může představovat ledacos.

Zpočátku to vypadalo na jednu z dalších obdobných kriminálek. Že si člověk hned může představit, jak asi bude probíhat vyšetřování, kam asi sklouzne vztah mezi vyšetřovatelem a paní domu a tak dále.Lavardin si ale počínal při své práci přece jenom jinak, než jsem čekala, a hlavně jeho konečné vyřešení případu mě hodně překvapilo. A překvapení a originalitu mám ráda, proto hodnotím jako nadprůměr.

Jsem ráda, že Willy Kufalt  Hezké holky zařadil do promítání Virtuálního kina, protože podle popisku bych si asi film sama nevybrala, a tak bych přišla o kouzlo večerní Paříže přelomu padesátek a šedesátek, neprožila bych líně se vlekoucí pracovní den party čtyř děvčat, ani se s nimi nepobavila v bazénu či nočních podnicích. Každá z té čtyřky holek je trochu jiná, ale každá má podobné plány, naděje a touhy. Stačil den a něco a pro jednu z nich naděje mizí, pro další se probouzí. A Paříž si dále žije svým životem.

Atmosféra setmělého Manhattanu, s touláním po nočních podnicích, se opravdu povedla. Jinak jsem ale čekala, že to noční putování a pátrání přinese něco víc, než se nakonec ukázalo.

Jack rozehrál hry, za které by se nemusel stydět ani Shakespeare. Celou dobu jsem netušila, kam až to může nakonec dospět, jen jednou věcí jsem si byla od začátku jistá, abych nakonec zjistila, že i tady jsem předpokládala špatně. Le dos au mur má velmi dobře vystavěný příběh. Že zúčastněné asi nic veselého nečeká, se dalo tušit z toho, jak ani jeden z nich nemínil ustoupit ze svých pozic. Přesto mě ten bezútěšný závěr zasáhl.

Hranice mezi bláznovstvím a genialitou může být křehká. Teď jde o to, že co my ostatní vnímáme jako bláznovství, může být právě onou genialitou, které nerozumíme, ještě jsme k těm poznáním nedospěli nebo ani nikdy nedospějeme. Při druhém zhlédnutí jsem si toho filmu více užila a podařilo se mi ho lépe vnímat v detailech. Považuji za velmi pravděpodobné, že mírně šílený, ale čistý člověk Nikola Tesla recept na čistou energii pro všechny skutečně měl.

Začíná to vcelku nenápadně, pak pomalu napětí začíná stoupat, nakonec se ty dvě hodiny zdají málo. Člověk bych chtěl ještě víc a déle, takové strhující thrillery dřív Francouzi uměli točit. To je dobře, že to nezapomněli.

Komedie, které staví na záměnách osob pomocí dvojníků obvykle nezklamou. Stejně tak i tato předvolební politická satira nabízí plno vtipných situací kolem kandidujícího politika a jeho bratrance, kteří si jsou téměř k nerozeznání podobní. Aby ne, když je oba hraje Michel Serrault. Nejvíc jsem se nasmála u projevu na předvolebním mítinku a televizní debaty s politickým soupeřem. Dobře mě pobavil i Jean Poiret, v roli politikova tajemníka .

Docela drsná satira je ten Nezbedný farník. Je těžké někomu fandit nebo s ním přímo sympatizovat, protože jedna strana je příliš vypočítavá a druhá zase příliš neschopná. A tak zřejmě asi podle pana Mockyho vypadá celá společnost. Ale nač si s tím lámat hlavu, vždyť pobavit se nad originálním námětem a díky němu vzniklým absurdním situacím se dá dost.