Herci

Tak dobře, kdo čeká komedii ve které se mihne většina francouzských hereckých osobností, utřete slinu. Není to totiž tak docela pravda. Nesledujeme dějovou linku vtipného příběhu, ale spíš navzájem se prolínající repliky, do kterých vchází a pak je zase opouští herci, kteří hrají sebe. Jsou stavěni do situací, které v kontextu s jejich životem, nebo tím jak jsou veřejností vnímáni, působí občas vtipně a absurdně a občas jízlivě. I bez větší znalosti většiny z nich vám dojde, že se často pouští do osobních zpovědí. Někdy jde o nadsázku, jindy o velmi intimní myšlenky. Herecké prostředí i herce znám vcelku dobře, takže mě ohromuje práce Bliera, který takový projekt zrealizoval. A co je tedy pointou této přehlídky hereckého mistrovství? Skládá se tady pocta především starší generaci herců, ale i těm, kteří už tady nejsou. A z posledního záběru je patrné, že je to i jakýsi vzkaz Bliera svému otci. Není to tedy komedie k popukání, ale spíše nostalgická zdravice francouzským hercům a jejich věrným divákům. Kdyby se v Hercích objevil i Pierre Richard a Jean Reno, asi bych hodnotil i líp...prostě proto, že by byl výčet legend téměř kompletní. (15.08.2020)

Velmi originální projekt. Povinný pro všechny milovníky francouzské kinematografie. Nicméně pokud člověk není Francouz nebo nemá obrovský přehled o francouzské kultuře či nemá hodně, ale opravdu hodně nakoukáné "Francie" není možný si tento skutečně jedinečný a zábavný film vychutnat až na dřeň a pochopit všechny odkazy, narážky a dialogy. Pokud by tomu tak bylo u mě, neváhal bych s pěti hvězdičkama ani na okamžik. Nicméně i já, pouhý milovník, nikoli znalec francouzské kinematografie a kultury vůbec, si dovolím zde zvěčnit jednu scénu z tohoto filmu. Záběr na prázdné herecké židličky na jejichž opěradlech jsou napsána jména Lino Ventura a Jean Gabin v tom přichází na natáčení "Herců" Alain Delon a říká s hrdostí v hlase "Já jsem s nima hrál," a pak se otočí směrem na režiséra a praví "Tak co, umíte ještě držet krok s američany? A kde je židlička s mým jménem ? A kde jsou židličky se jmény / tady si dovolím počet jmen rozšířit / Bourvil, Louis de Funès, Gérard Oury, Claude Zidi, Michel Galabru, Annie Girardot, Claude Gensac, Catherine Deneuve, Jean-Pierre Melville, Philippe de Broca, Philippe Noiret, Henri Verneuil, Pierre Richard, Michel Serrault, Jean Paul Belmondo, José Giovanni, Yves Robert, Jean Rochefort a Gérard Depardieu ? Já chci totiž sedět mezi svými." Tahle scéna mě stačila na to, abych si vybavil dobu kdy francouzská kinematografie nejen držela krok s "američany" , ale dokázala je i válcovat. Tahle scéna mě stačila na to, abych pochopil, že nikdo si nezaslouží mít svůj film víc než francouzští herci jedné až neuvěřitelně taletnované generace. (27.01.2008)

Příjemná absurdní komedie, která dokáže pobavit (někdy jen pousmáním, ale několikrát i nahlas), je celkem dobře promyšlená, co se různých scének týče a má dost originální námět. Slavných francouzských herců se tu vystřídá opravdu mnoho a protože se bůhvíjak o francouzskou kinematografii nezajímám (ačkoli francouzských filmů jsem neviděl zrovna málo...), poznal jsem jich tu zhruba jenom třetinu, ale odhaduji, že fanoušek si to užije o dost víc. I tak jsou tu ale dva zásadní problémy - 1. zbytečně pomalé tempo. kvůli kterému jsem se místy nudil, 2. ten fakt, že to nemá žádný ucelený příběh, ale jen pár mikropříběhů. Přičemž by se sem nějaký šílený děj naprosto hodil a o něco to oživil, jako třeba ve Studeném bufetu. Ten se mi líbil o něco víc, nicméně i Herci mají něco do sebe. Slabé 4* (08.09.2020)

Tohle me zklamalo, pritom potencial byl velikej. Prvni scena me pritom docela prijemne naladila, debatovani party hercu proc jednomu nedonesli vodu mi skoro az pripomnelo scenu u stolu z Gauneru. Bohuzel pak uz to s filmem bylo jen horsi. A rozhodne neni problem v tom, ze bych herce neznal, asi az na dva jsem poznal vsechny, minimalne vzhledove. Problem je, ze se celej film rozpada na jednotlivy scenky, ktery kolikrat nedavaj zadnej smysl a bohuzel ani castokrat nejsou vubec vtipny a zachranujou to tak jen herci se svejma problemama, hlaskama a vsichni dobre hrajici. Dalsi skoda je, ze par hercu mi tu chybelo a ty s nejvetsim potencialem, Belmondo, Galabru a obzvlast Depardieu, tu nejsou moc vyuziti. Celkove zajimavej film narvanej skvelejma hercema, ale bohuzel o nicem. (19.10.2008)

Ironická nostalgie, která milovníka staré francouzské školy pohladí po duši, pobaví a možná i trochu dojme. Stárnoucí legendy stříbrného plátna se scházejí a rozcházejí ve více či méně absurdních etudách, v nichž kromě brblání na svou práci a nesmělého kroužení kolem filozofie („Když se člověk směje, znamená to, že něco zastírá.“) dávají nahlédnout do vnitřní nejistoty – rodné sestry talentu – i náznaku hořkosti z rubu slávy, kdy po letech, co bavili stovky a tisíce lidí, zůstávají sami s pocitem prázdné nádoby a neutěšenými vztahy. Nejvíc jsem se bavila scénou, kdy se obhájce titulu Frustrace roku, Jean-Pierre Marielle, rozhodne nevděčného diváka zabít větrákem, nejvíc se mi nelíbil kluzký optimista Claude Rich a za nejhezčí moment považuji rozhovor s rozverným Jean-Paulem Belmondem: „Já jsem se jenom smál. Ale jak jsem se nasmál.“ „A co jste dělal potom? Když jste skončil?“ „Začal jsem se smát.“ „To jste se smál pořád?“ „Jistě. I v noci jsem se smál. Zdálo se mi o smíchu.“ (24.10.2014)