fragre

Tak Uschi to fakt sluší, což je taky jeden z mála kladů tohoto přihlouplého filmu. Jak koneckonců naznačil "životopisný film" Das Wilde Leben, byl největším talentem slečny Obermaierové její fyzický vzhled. Tento film to naprosto potvrzuje, neboť její herecký výkon je na hranici nechtěné parodie, což ovšem plně platí i pro ostatní "herce" zde účinkující.

Cesta od otroctví zpět k lidství podaná jako odysseovské putování válkou zničenou krajinou východní Evropy. Skupina z koncentračního tábora Auschwitz osvobozených italských vězňů, a to politických i kriminálních, prožívá na své cestě řadu bizardních příhod - smutných, trapných i groteskních. Jejich duše se probouzí k životu a utrpěné rány bolí často čím dál tím více. Film končí nejistou třepetavou hvězdou naděje, ale v realitě to bylo často jinak. Sám Primo Levi nakonec spáchal sebevraždu, stejně jako mnozí jiní podobného osudu. Film je natočen bez dryjáčnických efektů, kutivovaně.

Ten film mne prudil už v době, když jsem na něm byl povinně se školou, jen ten Kvakin vypadal vcelku životně. Ale tak nějak jsem bral, že je dobré pomáhat rodinám, když otcové bojují za vlast a proti Hitlerovi. Teď jsem zjistil, že film je z r. 1940(!), takže žádný boj proti Hitlerovi a za vlast, ale agrese proti Finsku. A tahle stalinská malaďož tomu pomáhá.

Režie: Jack O’Connell, hudba: Mose Henry. Zřejmě míněno jako film erotický, byť zde nahota kupodivu nevypadá ani vulgárně ani podbízivě, ale velice přirozeně – naturisticky. Vlastní děj není zrovna nápaditý, občas je velmi schématický a sklouzávající do červené knihovny. Ztepilá hrdinka v náramně šikézní letuškovské uniformě řeší své vztahy s otcem svého dítěte a s jinými svými nápadníky. Film má však často krásně uvolněnou (ještě hipíckou) atmosféru radosti ze života podpořenou nádhernou prog - a folkrockou hudbou. Na takový běžný film je ta hudba přímo excelentní, ostatně několik písní je zpíváno dobovou folkovou anglickou hvězdou Sandy Denny.

Je to divné, ale našinec zná válku vlastně jen z amerického hlediska, a to ať se jedná o filmy oslavné (Zelené barety, Údolí stínů) nebo kritické (Apokalypsa, Četa, Full Metal Jacket....). Takže teď dokument z opačného tábora Studené války, leč v tomto případě je propaganda nahlodaná dobovou absencí cenzury. Normálně by asi neprošla informace o tom, že kdyby Američané vybombardovali přístav Haiphong přes který proudila takřka celá zahraniční pomoc, což by při stavu své techniky zvládli za den, tak by se severní Vietnam velmi brzy zhroutil. Leč Američané tak neučinili, aby příliš nepopudili SSSR a Čínu, které by se jinak mohly taky zapojit přímo. Perverzní logika Studené války tak na jedné straně udržovala severní Vietnam na živu, aby na druhé straně byl celý Vietnam využíván jako náhradní bojiště za válku horkou. V době natáčení už Vietnam bojoval nepřetržitě 23 let (nebereme-li v potaz japonskou okupaci), takže nelze neobdivovat houževnatost a statečnost všeho obyvatelstva. Byť nelze pochybovat o existenci drsného donucovacího aparátu severního Vietnamu, nedá se to tímto vysvětlit. Zarputilost a vlastenectví jsou zde city autentické.

Barnumská reklama na Reynkovu výstavu, která v tisku byla k nepřehlédnutí, mi aspoň připomněla tento pozapomenutý dokument, který je téměř dokonalý a který říká podstatné o Reynkově životě a díle. Jeho synové jsou dobří průvodci, kteří zabraňují přílišné idealizaci Reynkovy osoby, polidšťují ji, činí ji bližší. Ten obraz B. Reynka převzatý ze starého černobílého dokumentu či fotografií Dagmar Hochové - jak sedí na štokrdleti u kamen a rýpe do destičky, zatímco se vedle zřejmě vaří ty brambory pro prasata, je tak symbolický. Kdo má co říci, řekne to i bez velkého atelieru, národního umělectví, sponzoringu či marketingové podpory. Věřím, že když Reynkovo dílo přežilo mrazivou nepřízeň minulého režimu, přežije i nynější pokus u tržní vytěžení, které se jistě týká jen jeho díla obrazového neb básně se zatím zpeněžit nedají.

Celkem zábavný filmeček, taková novější forma starého pokleslého žánru, který v knižní podobě měl vždy podtitul à la Příběh konkubíny či Paměti rozkošnice. Samozřejmě je ten film zbytečně dlouhý. Na příběh lepé děvy, jejíž největší životní úspěchy jsou, že tělesně obcovala se dvěma roulingstouny a provdala se za „prince ze St. Pauli“, by stačila polovina stopáže. Ty prodlužované barvité scénky večírků a cestovatelských destinací začnou časem nudit, protože film natahují, ale neposunují. Občasná snaha o hloubku nějak neladí s celkově povrchním pojetím filmu. Herecké výkony jsou všelijaké, ale vynikají jistě ne, zvláště Keith Richards je zde za trapného blba. Ale aspoň nějaký náhled na hédonistickou tvář přelomu šedesátých a sedmdesátých let, kdy i „revolučnost“ byla spíše hra a marketingová strategie než názor. Nicméně, hlavní hrdinka je po fyzické stránce nepochybně pozoruhodný výtvor přírody, čímž myslím originál (v těch popisovaných letech) i představitelku (v době natáčení).

Jakýsi kříženec Lolity a Smrti v Benátkách, ovšem stvořený režisérem, který nedosahuje kvalit Kubricka či Viscontiho, takže občas je to dost chtěné. Navíc, ten objekt hrdinovy touhy má po většinu času tak nehnutý obličej, že by mohl být vyměněn za starodávnou panenku s porcelánovou hlavou, aniž by to ovlivnilo hereckou kvalitu filmu. Hodně slabé 3*.

Inspirace Orwellovým Holdem Katalánsku je zřejmá, přinejmenším v hlavní postavě - idealistickém Angličanovi, který zde ztratí své iluze o komunistické straně, sekci III. internacionály. Jak sám hrdina nakonec říká: "Strana smrdí", a jsouce Stalinovou pátou kolonou, zrazuje zde v zájmu velmocenské politiky SSSR všechny ideály na něž se odvolává a má velký podíl na porážce republiky. Film jasně ukazuje, že občanské války jsou ty nejzaťatější a nejšpinavější, takže čistý v nich nezůstane nikdo (jak lze ostatně téměř on-line sledovat na válce v Sýrii), byť frankisté byli zřejmě v organizování pobíjení odpůrců metodičtější a důslednější (viz též Georges Bernanos - Velké hřbitovy v měsíčním svitu). Jasně, že je tento film politickou proklamací, ale není propagandou, na to je málo jednoznačný. Po formální stránce je vidět, že rozpočet nebyl neomezený, však tam nevystupuje ani jeden superman či batman.

Když se válka vrátila, odkud přišla, byli Němci překvapení, že je tak necivilizovaná a že na ně nebere ohled. Jistě, že ti nejméně vinní trpí většinou nejvíce, často více než různí prominenti režimu (u kterých by v tomto případě větší spravedlností byla stará dobrá pomsta, a ne Norimberský proces). Ani nemyslím, že by zde byl záměr pomlouvat rudoarmějce, ta vlna znásilňování prostě byla. A ani zde nejsou všichni vykresleni jako primitivní mongoloidní mužici, a i zde je připomenuto, že kdyby se rudoarmějci chovali tak, jak Němci na východě, brzy by už zde žádný Němec nebyl. Hrdinka prostě chtěla žít, tak se chovala pragmaticky. Nakonec nebyla sobecká, pomáhala slabším, takže těžko ji odsuzovat. V extrémních případech mají morální pojmy trochu jiný obsah. Jen mi připadalo, že postupně se ten film nakazil ruskou filmovou chorobou – rozvláčností, dlouhými záběry, pohledy do nikam. No, nejvíc mne pobavila ta závěrečná informace, že když kniha vyšla v r. 1959 v Německu byla zuřivě odmítnuta a bylo řečeno, že je to „potupa pro německou ženu“. To je přece slovník III. říše, ať pak našinci někdo něco říká o úspěšné denacifikaci. Zřejmě měly všechny ty ženy spáchat sebevraždu, aby si zachovaly čest německé ženy. A přitom mají Němci takové přísloví (tuším od B. Brechta): Erst kommt das Fressen, dann die Moral.