novoten

Nejprve rychlopalná extratřída a přibližně od druhé třetiny už "jen" čím dál ztřeštěnější, nezvladatelnější a pro někoho snad i nesledovatelná komedie, která nemá problém jet polovinu stopáže čirou mimózní improvizaci. Já měl ale Robina Williamse rád, takže mi jeho nahrávky s milovanou Sarah Michelle Gellar i spolehlivým zbytkem kanceláře, tedy roztomilou Lauren, přemýšlivým Andrewem i místní hvězdou Zachem, sedaly do nálady poměrně přesně. Vzhledem k oné zdánlivě zbytečné přepálenosti, kterou by si leckdo mohl splést s hloupostí, ale zrušení po první sérii chápu. Sedat si každý týden k takhle specifické zábavě byl asi nemožný úkol, díky velepříjemnému finále se ale na CBS tentokrát nezlobím.

1. série - 90% - Zvraty na hraně diváckého udýchání, zdánlivě rutinní studijní či pracovní prostředí podané nejatraktivnějším možným způsobem a galerie úžasných (Annalise, Wes, Bonnie, Rebecca) nebo alespoň dostatečně prokreslených a tím pádem zábavných (Frank, Connor, Laurel, Asher) charakterů. Za tým Shondalandu tentokrát v první tvůrčí linii kope Peter Nowalk a znovu tak mění můj žánrový pohled. Soudních dramat nebo detektivních thrillerů tu už byly tuny, ale aby někdo dokázal řezat veškerá očekávání na kousky, to se tak často nestává. Absolutní hodnocení proto vražedníkům utíká jen o fous, protože období před samotným odhalením těsně vyhrává nad obdobím po něm. Přesto má Keating Five nakročeno hodně sebevědomě. Dusno, které mezi charaktery zákonitě musí houstnout čím dál rychleji, cítím už teď. 2. série - 90% - V podzimní části vyhrocenější a drtivější než loni, v té jarní pak dýchavičnější než loni. Jsou případy, kdy se úspěšný koncept povede zopakovat (nehledě na to, že uspět podruhé s tím samým bez toho, aby se hladové publikum začalo nudit, je v dnešní době úkol téměř nemožný) a tvůrci, kteří s takovou oblibou hází hlavním hrdinům do cesty oběti, zločiny, krev a zradu, to přesto dokázali. Viola Davis hraje na hraně lidských možností, zbývající hlavní postavy tvoří čím dál kompaktnější celek a v kombinaci s postupně se odkrývajícím tajemstvím jedné noci se jedná o pravou definici seriálu, kde je týdenní čekání na další epizodu krutým divákovým mučením. Je proto škoda, že jarní část se více než jako důstojné pokračování prezentuje jako prostor pro odkrytí důležitých otazníků z dávnější minulosti, ale v kombinaci s emocionální mučivostí děje se pořád jedná spíše o vadu kosmetickou než o shození celého počinu. Do tohoto víru událostí zkrátka a dobře nejde nespadnout. 3. série - 80% - Sezóna, která měla našlápnuto k absolutnímu hodnocení, nakonec zůstává tou slabší. Ale než že by přímo byla o onen chlup slabší, v ní jen gradují některé scenáristické neduhy, které se seriálu drží již delší dobu. Napětí přitom neustupuje ani o chlup, podzimní část tradičně trhá nervy každou scénou a pointa klíčového twistu je tak šikovná, že se jí z poslední televizní doby nemůže rovnat vůbec nic. Navíc spolehliví hráči jako Charlie Weber nebo Karla Souza dostávají herecký materiál, který jim pomáhá k tomu, aby se bez zrnka studu zařadili po bok i nadále nepřekonatelné Violy. To jen způsob, jakým se celý letošní rébus rozřeší, mi nedává spát. Už během loňského roku jsem si občas připadal, že tvůrci v nejkrajnějších chvílích používají hlavní postavy ne jako živoucí charaktery, ale jen jako prostředek k vyprávění. Protože je divák dosavadními zvraty čím dál otrlejší, je tak čím dál složitější přijít s novým šokem. Právě finále pak podle mě trpí tím, že je v rámci co největšího překvapení odpovídáno na otázky, které mě téměř nezajímají a na ty klíčové otazníky přicházejí odpovědi z míst, kde bych je nehledal a ani hledat nechtěl. Chci ale věřit, že se nejedná o trvalý jev a snížení hodnocení je tak jen dočasné. 4. série - 70% - Jakkoli se herci mohou snahou přetrhnout a vydolují emoce i z rozporuplných linek (Lahey senior, protahovaná záhada kolem Wese, vyloženě nepodařený crossover), dojmy zase o chlup klesají. Ta neměnná premisa, kdy podzimní část nastolí sto a jednu otázku, aby část jarní odpověděla maximálně na polovinu a místo toho začala vršit další, je pro dramaticky-právnický žánr poněkud rozčilující. Může za to samozřejmě fakt, že některé linky (Michaela, Bonnie) se nevyvíjí tak, jak bych chtěl a ani tak, jak by mi přišlo logické, ale na to, že scénáristé nadále používají pár charakterů jen jako figurky a vždy jim půjde víc o zvraty než o celkové dojmy, jsem si už musel zvyknout dávno. Je to hra. Hra, která balancovala na hranici dokonalosti a mrzí mě, že mě každým rokem méně baví ji dál hrát. 5. série - 70% - Extra silný start a v závěru najednou pocit, že jarní část sezony byla opět smutně navíc a i na ploše sedmi epizod podivně protahovaná. A já se bohužel nemohu zbavit pocitu, že seriál už nejspíš navždy ustrnul v pozici mistrně gradované podívané, která ve finále nabídne odpovědi na něco, na co se nikdo neptal, případně zdánlivě bezvýchodné situace vyřeší deus ex machinou, která klidně mohla dorazit kdykoli předtím. Je to hrozná škoda, protože Bonnie, Annalise nebo Frank jsou pořád prvotřídní a v nejvyhrocenějších momentech za ně i tentokrát mám tendenci dýchat, ale posun dopředu pomocí překotných epizod nebo vztahových kroků tam či zpět mi ani tentokrát ke spokojenosti nestačí. 6. série - 60% - To nejslabší hodnocení za celou existenci seriálu neznamená, že by poslední sezóna byla za každou cenu nejhorší. Snad jen moje trpělivost už došla a způsob, jakým se scénáristé v čele s Petem Nowalkem rozhodli řešit zbylé otazníky, mě na samém konci slušně otrávil. A bez spoilerů se mi to vysvětlit nepovede. Hodně mě mrzí skutečnost, že na každou záhadu, i tu nejrafinovaněji vystavěnou, existuje dost podobná odpověď. Pokud v raných časech bylo univerzálním heslem "It's always Wes!", v těch pozdějších by to bylo "It's always Castillos!" - a ani bych nemusel moc přehánět. Nápad, že v pozadí všeho zločinného dění bude vždy stát někdo z Laureliny rodiny, považuji přinejmenším za nešťastný. To, že se důležitá rozhodnutí dějí mimo záběr a klíčovými osobami se stávají charaktery, které potkáváme div ne poprvé, je už ale bezmála katastrofa. Ještě víc mě pak mrzí dlouhodobé falešné vábení na něco, co nikdy nepřijde. Právě Nowalk v rozhovoru před začátkem vysílání poslední řady explicitně vzkázal, že na všechny otázky, které jsme kdy jako hladoví diváci měli, dostaneme odpověď. Jaké tedy bylo moje překvapení, když ten samý člověk těsně po skončení seriálu adresuje shodou okolností přesně ty otazníky, které vždy trápily i mě (co se stalo s Laurelinou matkou, jakou roli v tom sehrála sama Laurel a co měly znamenat občasné narážky na její celoživotní psychický stav) s prohlášením, že některé věci si diváci určitě domyslí sami. Což o to, svoje teorie samozřejmě všichni máme, ale u počinu, který si vždy zakládal na důmyslném pointování příběhu a na důležitostí i té sebemenší stopy, je takový přístup zbytečným krokem zpět. Samotné finále ve mně vzbudilo spoustu emocí, jak těch pozitivních (loučení Connora s Oliverem mi vehnalo do očí slušnou dávku slz stejně jako snad každý větší proslov, ať už soudní nebo pohřební), tak i těch negativních (rozhodnutí nechat zemřít dvě moje oblíbené postavy kvůli tomu, aby mohlo jít téměř o citaci jiného díla). Možná vyčítám něco, co bylo ve Vraždách přítomno už delší dobu, zkrátka jsem jen čekal, že na samém konci půjde seriál naproti svým divákům nejenom v prázdných slovech, ale i v opravdovosti zážitku. Na druhou stranu pokud v posledních letech existovala show, která důkladně roztáčela mozkové závity na téma teorií a vztahů, byla to právě ta o legendární Annalise.

1. série - 100% - Pro člověka, který je v komiksech jako doma, provázanost jednotlivých marvelovek zkoumá obden před spaním a Whedonovce uctívá jako guru, byl pilotní díl jízdenkou do ráje. V kůži nováčka Skye jsem pohlédl za avengerovskou oponu do zákulisí samotného Shieldu a neviděl tam nic menšího než výtečnou směs napětí, dobrodružství, skvělých charakterů, překvapivých hostů a pocitu, že jsem vážně součástí všeho dění. Z Agentů se už na startu vyklubala nedoceněná událost, která s příchodem zvratů v souvislosti s druhým Captainem Americou jen získává na nezapomenutelnosti. 2. série - 90% - Úvodní várka překvapení a twistů, která se na nás valila v peripetiích a intrikách uvnitř Shieldu a hrozící Hydry, se podobným přístupem dala překonat jen velmi těžko. Proto byl směr, kterým se Jed Whedon a spol. hned v úvodu dali, tedy zvláštní schopnosti, nová rasa, původ Skye a vše kolem toho, spásným nápadem. Takhle se totiž Agenti mohou bez problémů zabydlet na seriálové scéně napevno a oba světy propojovat a variovat. I za pomoci nových postav, ke kterým směřuje jediná moje výtka. Ne snad že by Mack, Hunter nebo Bobbi nesplnili potenciál do nich vložený, ale na scénu vtrhli snad až příliš dravě. Do té doby totiž dění v Autobusu působilo sevřeně až rodinně a na širší pojetí (byť vzhledem ke Coulsonově nové funkci zcela pochopitelné) jsem si musel chvíli zvykat. Jako u málokteré show jsem tak vděčný za každého diváka. Tady totiž vidím potenciál na dlouhé sezóny dopředu a dokud vedlejší postavy budou hrát takoví tvrďáci jako Kyle MacLachlan, jehož Calvin si krade celou sérii pro sebe, nemám o studnici inspirace sebemenší obavy. 3. série - 90% - Zemětřesení. Ať už komiksové, kdy na sebe hru měnící události nenechávají čekat ani chvíli, tak charakterové, protože právě Quake/Daisy/Skye nebo jakkoli jí chceme říkat, je lídrem chybujícím, váhajícím, ale zároveň zatraceně obdivuhodným. Letos se toho Jed Whedon s Tancharoenovic rodinkou rozhodli očividně napsat rekordně moc a dávají nám tak čistokrevná dobrodružství (všechno související s neznámou planetou), špiónské drama (epizoda Parting Shot) nebo nečekaně temnou anabázi s nepřítelem, který osvětluje původ snažení samotné Hydry. A protože se nezapomíná ani na vývoj vedlejších charakterů, je rozhodnuto. AoS jsou stálicí, kterou na tuto pozici posunuly opakovaně nečekaná prodloužení. Zoufale si přeju, aby stanice ABC nebyla letos takto štědrá naposledy. 4. série - 90% - Pekelné knihy, nehmotné bytosti, Ghost Rider, androidi, snové světy a ve výsledku tak velká spousta zábavy, že nestíhám valit oči. Agenti nasazují tak vražedné tempo, že u jednotlivých epizod nestíhám pořádně popadnout dech a jen žasnu nad tím, jak si pro další linku důkladně připravují půdu dlouho před jejím opravdovým začátkem. Víc než kdy předtím platí, že většina zúčastněných jsou skutečně úžasní herci a třeba podceňovaný Iain De Caestecker se s každou další vrstvou svého charakteru vypořádává s bravurou, která by si u nějakého kritiky oceňovanějšího seriálu dávno vysloužila nominaci klidně i na Emmy. O co víc jsou Agenti přehlíženi kritiky a nepochopitelně i diváky úměrně s kvalitou, o to větší místo v srdci pro ně mám. 5. série - 90% - Vesmírná cestovka doplněná o vytrvalou nepřátelskou rasu, časohrátky i o očividně skromný rozpočet, který z nutného zla v podobě neustálých koridorů udělal příběhovou devízu. I pátý rok totiž dokáže bodovat v jednotlivostech (dokonalý stý díl, Enoch, Ruby, gradované hrátky a otazníky ohledně gravitonia) i v celku a třeba poslední díl, jakkoli jsem moc rád, že není úplně posledním, patří mezi klenoty televizní historie. 6. série - 85% - Návrat pro někoho nevítaný, pro někoho zázračný. Za ten delší časový odstup, který jsem si od finále předchozí sezóny dal, se mi totiž celý seriál usadil v diváckém srdci ještě o něco hlouběji než předtím a nových příhod, logicky mělnících odkaz odchozích postav, se opatrně bál. Naštěstí nebylo třeba. Dle hodnocení se sice jedná o sezónu nejslabší, ale pořád nadupanou akcí, plnou emocí přicházejících z nečekaných směrů a vůbec všech ingrediencí, které jsem si tolik přál zase vidět. Snad jen ta nepřátelská strana tentokrát působila poněkud zaměnitelně, o to víc ale funguje finále jako vnadidlo na rozlučku definitivní. 7. série - 100% - Ještě větší porce meta humoru, než kdykoli předtím, překvapivé i očekávané návraty, vymodlené pointy a nejbláznivější způsob cestování, jaký Zephyr kdy zažil. První sezónu mám hodně obalenou v neprůstřelné nostalgii a nedám na ni dopustit, přesto je to právě sezóna poslední, která se jí jako jediná může v ucelenosti rovnat. Chápu, že na někoho už těch změn nálad a speciálních epizod už mohlo být moc, já ale nemám slov z noiru, ze smyčky, z osmdesátkových songů a už vůbec ne z finále. Nechápu, že se podařilo fungovat sedm sezón, vážně ne, protože divácká základna utekla už kdysi dávno u posledních explicitních provázání s filmovým světem. Pro vytrvalce ale zůstala odměna nejsladší.

1. série - 50% - Přilít do vod vztahových sitcomů něco nového chce v posledních letech, kdy jednotlivé stanice oznamují (a o pár týdnů později pravidelně ruší) nejrůznější pokusy o nové romantické party desetkrát do roka, už docela kumšt. A u FX na to šli od lesa, protože aby se ústřední pár dal dohromady hned na startu, vyspal se spolu a pak se zvládal čím dál častěji urážet a otevřeně i skrytě posílat do zakázaných míst, to jsem vážně ještě v seriálu neviděl. Jenže originální neznamená vždycky dobré. Jak Jimmy s Gretchen, tak i jejich přátelé Edgar a překrásná Lindsay jsou natolik do sebe zahledění, že si ani jeden (snad právě s výjimkou smolaře Edgara) neuvědomují, jak jsou ve své sobeckosti pro své okolí toxičtí. A právě v těch chvílích, kdy se svým okolím nejhůř zametají a já bych se měl nejvíc smát, jsem maximálně znechucený. Proto velké díky za pár chvil "vyměklé" sebereflexe a dokonale funkční melodramatické finále. Pro ostatní možná body dolů za předvídatelnost, pro mě záchranný skok do slabého průměru v poslední chvíli. 2. série - 40% - Povedený konec úvodní sezóny přinesl velkou past. Jak udržet obhroublý humor a neotesané povahy Jimmyho a Gretchen při pokusu o vztah a nepůsobit nevěrohodně? Přesně tenhle úkol Stephen Falk fatálně nezvládl a veškeré snahy o navrácení obou poloviček do úlohy vulgárních pařezů jsou smutně vynucené. Pomáhá mu k tomu i vychtěná linka Gretcheniny nemoci, která nejen, že působí jako z jiného seriálu, ale ani ji Aye Cash nedokážu na jedinou sekundu uvěřit. A když stále suverénně nejlepší Kether Donohue dostává do scénářů scénky typu "aplikace horkého spermatu z mikrovlnky", je mi za ni stydno a smutno zároveň. YTW je totiž seriál, který je viditelně hrdý na to, že je z kabelovky. Ale možností s tím souvisejících využívá paradoxně k tomu, aby se konstantně horšil. 3. série - 30% - Netušil jsem, že se dá klesnout ještě níž. Vzpomínám si, jak v samotných začátcích celé show spousta diváků vychvalovala tvůrce za to, jak všechny zdejší vztahy působí neotřele a realisticky. Zajímalo by mě, jestli by to někdo řekl i teď. Lindsay je místo obvyklé sobeckosti zničehonic retardovaná a veškeré její chování kolem těhotenství mě slušně řečeno uráží, navíc její linka s sebou nese mnoho prostoru pro nesledovatelného ohavu Paula. Gretchen je nesnesitelná lidská bytost, se kterou by nikdo v domácnosti nevydržel ani hodinu a Edgar? Ten je pravou ukázkou toho, jak to vypadá, když je jeden charakter zoufale navíc, protože zápletky typu Dr. Weed se nedají nazvat jinak než trapasem. Záměrně vynechávám Jimmyho, který nějakou záhadou stále zůstává ve středu dění jen díky tomu, že píše knihu. Nad jednou věcí ale žasnu čím dál víc. Jak dokonale mě tahle parta dokáže vytočit během jediné scény. Když už se totiž všichni alespoň trochu uklidní, dorazí teprve ten pravý odpad typu Shitstain a spol. Kdybych mohl přát zrušení jedinému seriálu, byl by to tenhle. 4. série - 0% - Snižování inteligenčního kvocientu postav v rámci udržení dojmu souvislého pásma gagů je tak moc v kontrastu s pokusy o smutné drama, že bych byl upřímně raději, kdyby mi showrunner Stephen Falk dal ránu mezi oči, než aby se snažil ústřední již nenatáhnutelnou linku přece jen vést dál. Čirá nenávist, kterou si masochisticky naočkuji i v její poslední (!) sezóně. 5. série - 40% - Smíření. Alespoň do té míry, do jaké sahá Falkova snaha přesvědčit mě, že Gretchen a Jimmy mají být opravdové postavy s několika odžitými momenty. Jedině proto jsem schopný překousnout dobře vystavěné (ale v konečné pointě bohužel poněkud jalové) flashforwardy nebo trapností svítící epizodu s Paulovou rodinou, která bůhvíproč paroduje skvělý film Dej mi své jméno. Za největší selhání, na které se teď vší silou snažím zapomenout, je ale zacházení s charakterem Lindsay. Kromě toho, že v poslední sezóně působí definitivně jako prázdná figurka, vymetou s ní scénáristé i to poslední myslitelné klišé a zakončí ji - zkrátka tak, jak zakončí. Nebýt toho, je z posledního roku (snad i díky epizodě The Intransigence of Love, která ukazuje, že mimo tuhle toxickou sebranku by hlavní tvůrce přece jen mohl odvyprávět dobrý příběh) smysluplná podívaná. Takhle trochu paradoxně zůstávám i přes nulová původní očekávání zklamaný - a už o nich nikdy nechci slyšet.

Ne všechna seriálová anglická městečka jsou neodolatelná. Někam byste se přestěhovali ihned, jiná by alespoň stála za opatrné prozkoumání. Ne tak Blackpool. Ten totiž na první pohled působí jako zaplivaný zapadákov, kde nikdo nedokáže být úplně šťastný a dříve nebo později na povrch vyplavou jeho mindráky. A na druhý pohled? Jako zaplivaný zapadákov, kde kromě mindráků plavou na povrch i nejrůznější tajemství. Třeba neočekávaná vražda grázlíka od vedle. V tu chvíli tak nezačíná jen vyšetřování v podání sympatického kriminalisty se zálibou v nejrůznějších nezdravých laskominách, ale i velké rodinné drama, na jehož konci se osudy všech zúčastněných nenávratně promění. A jak je v ostrovních seriálech zvykem, žasl jsem nad jednotlivými hereckými výkony představitelů ústřední rodinky, jejich přátel i známých. Jak ale v ostrovních seriálech zvykem moc často nebývá, spousta vyhrocených situací je řešena perfektně padnoucí muzikálovou vsuvkou. A v kombinaci s nečekanými změnami nálad funguje takový tvůrčí směr dokonale. Ve středu všeho dění totiž proti sobě stojí dva králové Davidové. A jak Tennant jako Peter Carlisle, tak Morrissey jako Ripley Holden strhávají každým hlubokým i drsným pohledem nebo nečekanou grimasou veškerou pozornost zaslouženě na sebe. A i když tempo posledních dvou epizod zvolní možná až příliš, stejně Blackpoolu jackpot v podobě nejvyššího hodnocení neuteče. Právě ta lepkavá atmosféra místa, kde vlastně nikdo nechce být, zalezla pod kůži až příliš hluboko a nezdá se, že by se jí v dohledné době chtělo ven.

1. série - 70% - Bill Lawrence umí do světa posílat nezapomenutelné sitcomy a přestože v případě kontrastních příhod lidí z nejvyššího a nejnižšího patra napsal jen první díl, jeho rukopis je znát. Ať už proto, že znovu kombinuje práci a vztahy, tak proto, že hlavního machistického šéfa s občasně měkkým srdcem hraje o pár vrásek bohatší a o hrst vlasů chudší John C. McGinley. Veškeré Mansfieldovy zastrašovací taktiky připomínají Perryho Coxe v plné síle a je proto škoda, že si na rozdíl právě od Scrubs nemá tolik s kým nahrát. Seriál totiž překvapivě funguje daleko lépe na vlnách mezi ním a Skylarem Astinem, se kterým jsou očividně na stejné komediální vlně, zatímco ústřední milostné snažení Brody-Jenny občas působí jen jako povinně odškrtnutá položka. Přesto úvodních deset epizod uplynulo jako voda a i přes proměnlivou vtipnost jednotlivých zápletech či potrefených vedlejších charakterů, nelze nepřemýšlet o tom, kam půjde celý děj zavést bez toho, aby se zasekl na jednom místě. 2. série - 80% - O co otravněji působí zejména v prvních epizodách Harvard a přízemní linky moc neví, kam dřív, o to příjemněji působí Brodyho snaha dosáhnout předchozích úspěchů a zaslouženého štěstí. Druhý rok téhle přiblázněné party pálí ještě odvázanějšími (Threepeatovo vystoupení ve zpravodajství), vztahovějšími a trochu překvapivě i ucelenějšími náboji. A jak už to u příjemných a dobrou náladu tvořících sitcomů posledních let bývá, v tom nejlepším přišel zářez. Fenomenální svatební dvojdíl, nabitý skvělými nápady, dialogy ze života i překvapivými zvraty, zůstává tím posledním, co mi stanice TBS dopřála. To, že to bylo to nejlepší ze seriálu, je pak smutným paradoxem, protože zpívající Brody, věčně rozesmátá Jenny i dokonale samolibý Mansfield mi přirůstali k srdci díl od dílu víc.

My Fair Gillady doplácí na tu samou věc, se kterou posledních pár let bojuje až smutně vysoké procento nových sitcomů. V pilotu naznačí jen zlomek svých možností, několik dalších dílů s kolísavou úspěšností cílí na své případné publikum a ve chvíli, kdy se v plné síle najde a začne chrlit neotřelé nápady, přesně padnoucí hlášky a překvapivě silné momenty, přichází neodvratná sekyra shůry. Sledovat karaoke večer, kde zazní Chandelier od Sii, tak bylo silně hořkosladké. Když totiž vidíte jednu z nejromantičtějších a nejpůsobivějších chvil, které mi komediální seriály za poslední roky nabídly a víte, že tímhle to pomalu ale jistě hasne, není člověku zrovna veselo. O to víc, že božská Karen roste skutečně díl od dílu a čím víc opouští původní diblíkovskou tvář a scénáře jí občas přihrají i adekvátně vážné momenty, tím výš Selfie stoupala. Přestože jsem její koncept od samého začátku viděl jako sezónní záležitost, došel jsem ke smutnému poznání, že tenhle příběh bych ochotně sledoval celé roky.

Snaha o dobrou věc nedělá i dobrý film. Den po dni a scénu po scéně je Selma pouhopouhým rozpohybovaným dějepisem, ve kterém stojí za pozornost jen atmosféra u pár songů a Oyelowova fyzicky dokonalá přeměna do Dr. Kinga, odehraná podle o dva roky starších Lincolnových not. Webbův scenáristický přístup mě proto štve ne proto, že by byl nějak extra nudný, ale svým jednostranným vykalkulovaným cílením na kolektivní svědomí, kterým po celé dvě hodiny nevybočí z předvídatelné ústřední cestičky.

Někdy je člověku až smutno z toho, jak se výtečně vypadající blockbuster může s každou další scénou bortit na čím dál titěrnější drobky. Co načnou absurdní scény s ruskou rodinkou a v čem suverénně pokračuje scénář, který skáče dopředu náhodnými výjevy bez jakéhokoliv osvětlení bizarních jmen, teorií a vzpomínek, to naprosto triumfálně uzavírá Eddie Redmayne v dokonale iritující herecké poloze předem nabalzamované mrtvoly, co ze sebe nedostane jedinou srozumitelnou větu. Wachowskis tak mohou být rádi, že Channing Tatum efektně přesedlal na air skating, protože bez jeho vzdušných vývrtek ve finálním ohnivém infernu by hodnocení bez váhání padalo do ještě hrozivějších míst.

Genesis - 85% - Zatímco zdálky jsem viděl neslučitelnou kombinaci bláznivých eskapád, steampunku, zombie, dračí fantasy, božských i démonických stvoření a Johanky z Arku, zblízka to bylo mnohem lepší. A překvapivě i mnohem klidnější. Dobrodružství Favara, Kaisara a Amiry totiž po úvodní rychlopalné představovačce přeladí na příjemnou kolej (anti)hrdinského putování, během kterého se hlavním hrdinům do cesty připlete tu vítaný spojenec, tu zavilý nepřítel. S nápaditými akčními scénami, velkolepou válečnou scenérií i výtečným soundtrackem je dvanáctka epizod skutečně zoufale málo, což má za následek nejen skutečnost, že bych co nevidět velmi rád uvítal výbušné pokračování, ale i to, že tenhle svět potřeboval prokreslit ještě o něco víc. Vedlejších charakterů, které do děje sotva stíhají zasáhnout, aby hned zase mizely, je totiž až trestuhodně moc. Nic to ale nemění na tom, že se Bahamutovi zaslouženě podařilo stát se hitem a že i přes značně nadstřelené prostředí dokáže humor, romantiku i akci kombinovat až neuvěřitelně. A když se mi podíváte do očí, tak uvidíte, že nelžu! Virgin Soul - 100% - Nebudu zapírat, že maximální hodnocení pro vymodlené pokračování je snad i trochu přehnané, ale protože jde o dost možná nejlepší anime sezónu za delší dobu, nebudu se podobné štědrosti bránit. Bál jsem se desetiletého časového skoku, nové hlavní hrdinky i toho, že staří známí zůstanou buď v rolích přihrávačů nebo dokonce zcela mimo obraz, ale nic naštěstí není tak horké, jak se to v tomhle létajícím voze uvaří. Všichni, na které divák hladově čeká, se dříve či později objeví a nadělají přesně takovou paseku, jakou si přeje a možná i něco navíc. Na to, že celý seriálový vesmír vychází ze hry, má spoustu říší, pravidel a v neposlední řadě nálad. Od akce k melodramatu, od náboženských parafrází k prvoplánovému košilatému humoru. Pro někoho zmatený bolehlav, pro mě je takto velkolepý a chvílemi až přebujelý svět andělů, démonů, rytířů a draků rájem.