novoten

Největší, nejvelkolepější, nejpřekvapivější, zkrátka bombastický koncert. V neposlední řadě proto, že to na konci února 2015 bylo v pražské O2 areně naživo. Plně si uvědomuji, že něco bylo pro zdravě přemýšlejícího dospělého diváka na hraně vkusu i smyslových schopností (balonky při Birthday, kůň při Dark Horse) a něco dokonce daleko za ní (Kittywood). Ale v kombinaci s mojí celoživotní slabostí pro čistokrevný pop, se šponováním diváků před úvodní Roar, úžasně vystavěnou E.T. a prázdninově pojatou This Is How We Do se zkrátka jedná o show v pravém slova smyslu, kterou Katy odběhá, odlétá a odzpívá s bravurou hodnou královny. Jestli jsem někdy byl na dvě hodiny čtrnáctiletá holka, bylo to právě tady.

1. série - 45% - Atraktivní období amerických dějin už stanice AMC využila ve spolehlivém Hell on Wheels. Teď se přesouváme ještě o století nazpět, kdy si to po ulicích rázovali červenokabátníci, politická situace byla více než napjatá a prořeknout se o sympatiích vůči někomu nežádoucímu se mohlo rovnat i rozsudku smrti. Na napínavou dobovku tak bylo zaděláno důkladně, realita je ale přesně opačná. Pro důmyslné historicko-špionážní dobrodružství je totiž zapotřebí sympatických charakterů a právě tady Turn poprvé, ale zato důkladně naráží. Hlavní parta je trestuhodně nezajímavou sebrankou (Ben a Caleb zůstávají i přes nejrůznější úklady osudu zcela anonymními vojáky), které vévodí zbabělý a vyloženě hloupě se chovající Abraham. Jejich soupeři mají sice tváře osvědčených tvrďáků Burna Gormana a Anguse Macfadyena, ale při jejich minimální a scenáristicky navíc i dost rozporuplné účasti nemůže být o zapamatovatelných antagonistech řeč. Druhým zásadním problémem je pomalost děje. Ne snad že by mi vadilo, že si tvůrci nechávají na všechno dost času, ale když je pro hlavní postavy i ten sebemenší problém katastrofální překážkou, která je roztažena minimálně na délku celé epizody, je zle. Proč tedy u seriálu zůstávat? Protože odhodlaná Anna Strong, famózně zahraná kouzelnou Heather Lind, si zaslouží plnou pozornost a právě kvůli jejímu osudu se k panu Culpeperovi a jeho tažení proti Simcoeovi a jemu podobným jednou vrátím. 2. série - 55% - Je až s podivem, že se na straně kladných postav vyskytuje tolik nezajímavých osobností. V táboře hlavních hrdinů totiž zůstává vše při starém, Abraham dokonce i přes svou vězeňskou anabázi získává další záporné body nesympatičnosti, právě kvůli tomu, že svůj několikaměsíční pobyt v šatlavě prezentuje jako dvacetileté galeje. V čele hnutí se navíc čím dál zřetelněji pohybuje samotný George Washington, v podání toporného Iana Kahna působící smutně polopaticky a speciální díl s ním ve středu dění je bohužel jednou z nejhorších epizod, které jsem kdy mohl vidět . Nebýt rozervané Anny, asi bych bez váhání fandil nepříteli. Tam na sebe totiž pozornost strhává jak mnohoznačný Hewlett, tak čím dál srdečněji působící John Andre. Přesto nevím, co si teď se seriálem počít. První polovina sezóny se nesla ve znamení zarážejícího zlepšení, ale proměnlivé chování stálých charakterů (Woodhull st. se chvíli chová dobrosrdečně a chápavě, aby v dalším díle neustále láteřil) a klopýtající ústřední linka postupem času tuto snahu výrazně hatí. 3. série - 80% - Osudy postav se konečně dostaly tam, kde měly být od samého začátku - tedy do oblasti nervy drásajících situací, zásadních rozhodnutí a do okamžiků, kdy životy zúčastněných visí na vlásku. Nejvíc mě ale fascinuje, jak moc prožívám romantické linky předem odsouzené k zániku. Cit majora Hewletta směrem k Anně, následovaný nehynoucí láskou majora Andrého vůči Peggy, tam mi Turn pravidelně láme srdce na počkání a já tak rád odpouštím některé zbytečné odbočky nebo přehmaty v obsazení (sympaťák Owain Yeoman je jako Benedict Arnold až smutně křečovitý). V kombinaci s menším prostorem pro Abrahama a Mary a zároveň konečně i s plným zapojením původně plánovaného kruhu u samého Washingtona tak šokovaně zjišťuji, že z unavené lekce z dějepisu se stala napínavá špionská sága a poslední dvě epizody třetího roku se bez přehánění řadí k tomu nejlepšímu z celé televizní sezóny. 4. série - 70% - Nakonec to opravdu byl velký příběh velkých lidí, ze kterého se scénáristé bohužel pokusili udělat příběh ještě větší. Na konci totiž zůstávají otázky, jestli bylo vážně nutné natáhnout válku na plné čtyři sezóny, když většina vedlejších postav (Peggy) nedostála očekáváním, které rozsah jejich času na obrazovce sliboval. Na samém konci se jakž takž smiřuji i s Abrahamem, který se nejrůznějším překážkám nebo přirozenému běhu věcí bránil mnohdy tak sobecky, že jsem se sám sebe ptal, jestli mu diváci dokážou alespoň trochu fandit. Osud ho ale nakonec zavál až do samotného středu všech bojů, což dokážu přijmout jako jeho vykoupení, tím spíš po samotném finále. Tam se totiž skrývá překrásný epilog, který dokazuje, že příběh Washingtonových špionů byl sice o válčení, o intrikách, ale hlavně o láskách až za hrob. Pro někoho se bude jednat o vyměknutí, pro mě jde o potvrzení toho, že seriál našel svoji tvář a už se jí nepustil.

Velkolepé, s jasným přesahem, charaktery naplněné až po okraj - a přesto chci víc. Tím spíš, že to s tímhle režisérským dohledem bylo pravděpodobně naposledy. Kdo Jossův nejkomplexnější počin, tedy Buffy the Vampire Slayer, sledoval i jindy než po návratu ze školy ve věku třinácti let, ten ví, že některé vyprávěcí archetypy sypal král geeků z rukávu téměř o dvě dekády dříve. A přestože má tentokrát na příběh o tom, kterak Kráska musela zachraňovat Zvíře (Black Widow a Hulk) i na ten o člověku, který nemá žádné nadpřirozené nebo technikou vyhnané schopnosti a přesto místním bohům zkrátka musí stačit (Hawkeye) jen takhle omezený prostor, nevypráví je o nic hůře. Jen rychleji. V tom také tkví jediný zádrhel vrcholu celé Phase Two. Musí pomrkávat na události všech sólovek i kypřit půdu pro Infinity War, takže se není co divit, že není dost času pro všechny zúčastněné. U Iron Mana, Thora nebo Capa to nevadí, protože i když je zbožňujeme, brzy je uvidíme v samostatných dobrodružstvích a jejich role, okrojené na chybujícího génia, odvážného válečníka a čestného vůdce, bohatě postačí. Větší problém to je u dvojčat se spoustou potenciálu, který ale Ultroniáda - fungující jako jejich origin - nemá žádnou šanci naplnit. Proto nemá cenu si nic nalhávat, ony dvě hodinky dvacet je pro hromadu linek a dvě hromady postav zoufale krátká doba. Jestli je pravda, že původní Whedonův sestřih sahal přes tři hodiny, tak se za prvé vůbec nedivím a za druhé tímto žádám o nějakou soukromou projekci, protože lepší komiksárnu by svět neviděl. Na první zhlédnutí tudíž za 90%.

Jedno z mých prvních anime se vrací opět na začátek v novém kabátě a srovnání se starší verzí se nelze vyhnout. Zatímco tehdy se tvůrci hned na startu odklonili od mangy a vydali se cestou tajemna a náznaků, Ultimate slibuje mnohem víc krve, akce a vzhledem k extatickým hodnocením jednotlivých dílů i kvality. V prvních dvou bodech se mu to daří, v tom posledním ale ne. Paradoxně právě ztráta mysteriózního hávu a postupné odhalení těch, kteří na všech stranách stojí na nejvyšších místech, přináší i mírné rozčarování. To největší plyne z identity a jednání ústředního zlosyna. Velkolepě kázající major totiž pronáší sáhodlouhé proslovy, plánuje a vyžívá se ve válečných hrách tak dlouho a tak moc, že je téměř nesnesitelný. Zatímco Zorin nebo Kapitán fungují jako epizodičtí antagonisté perfektně, Majorova motivace mi byla dočista ukradená, což je vzhledem k tomu, kolik prostoru dostal, těžké zklamání. Naštěstí stojí na straně titulní organizace dokonalá čtveřice ve složení Alucard, Victoria, Walter a (zejména) Integra Fairbrook Wingates Hellsing. Scénáře mohou dědičce slavného rodu ubírat prostor a přesto si bude každý rozkaz či dialog krást pro sebe s elegancí sobě vlastní. Jak už je patrné z výsledného hodnocení, nakonec převládá spokojenost. I přes komplikované nebo dokonce nesrozumitelné motivace některých postav, i přes zbytečné natahování zdánlivě pomíjivých zápletek a trestuhodné zkracování atraktivního mytologického podloží. Přes veškeré námitky se celá série může chlubit atmosférou, kde každý výstřel, seknutí či kousnutí zamrazí, nadchne nebo vyděsí. Aby si jednotlivé kratší filmy v mých očích zasloužily onu záplavu absolutních hodnocení, musel by dostat víc prostoru Alucard a jeho minulost, Victoriina druhá stránka i vojenský sympaťák Pip. Dojmy zůstávají pozitivní, ale potenciálu byla ještě spousta.

Poklona před padající oponou je atmosférická až do poslední maringotky, ale přesto po ní zůstává pocit zbytečného zklamání. Herecké obsazení je totiž ještě o něco hvězdnější, dějové zvraty vyhrocenější a některé postavy zvrácenější, ale příběhová linka působí jako hádka pěti scénáristů. Hlavním tématem totiž nezůstane ani kontrast lidských zrůd a ohavných lidí, ani konflikt Jimmyho s Dandym a nakonec snad ani Elsina touha po posledním střípku slávy. Z Freak Show je tak exhibice skvělých hostů s místy nepochopitelnou psychologií hlavních postav a prapodivnými vztahy a emocemi mezi nimi. Hlavně je ale toulavý přírůstek do AHS knihovny svázán jen velmi ledabyle. V tomhle cirkuse totiž Ryan Murphy srdce nenechal.

Minimum mužských postav, sarkasmus kapající z každého dialogu, módní výstřelky, nenapodobitelný styl - a Stevie Nicks. Jestli je na třetím příběhu z horrorové sbírky něco jasného, je to fakt, že si ho Ryan Murphy užil jednoznačně nejvíc. Ta girl power, která z čarodějnic čiší, je až nakažlivě opojná a přináší spoustu momentů, kterými se plní divácké sny. Samotná bohatě nadpřirozená zápletka má ale jeden zádrhel. Přináší sebou občasné oživování mrtvých, čímž dramatický efekt mnohdy těžce utrpí. Scénář tak v polovině začne působit až trochu povrchně, ale včas v podobných veletočích zabrzdí, aby se rozjel vstříc velkému a patřičně osudovému finále. A protože byl tenhle pobyt v New Orleans hlavně hitparádou o nejúžasnější, nejkomplikovanější či nejuhnutější charakter, tak přiznávám, že jsem kroutil očima u Marie Laveau a její kadeřnické party a naopak hltal každou vteřinu s Cordelií, Zoe a Misty.

Tenhle tvůrčí tým mě nepřestává překvapovat. Troufale jsem si myslel, že vím, co asi můžu od pokračování nejnepříjemnějšího seriálového zážitku očekávat, ale všechny děsivé odbočky nebo sugestivní výjevy mi vzaly dech hned na startu. A to měla spousta gradovaných okamžiků plných strachu, odporu i diváckého nadšení ještě přijít. Jestli tahle Story totiž něco umí, je to donucení diváka k tím soustředěnějšímu sledování, čím víc jsou hlavní hrdinové trýzněni osudem nebo rozmary záporáků. A nová bláznivá parta v jen částečně obměněné herecké sestavě je pro zúčastněné fandění jako stvořená. Dříve nebo později se mi dostali pod kůži jak sympaťák Kit, tak nevyzpytatelná "sister Jude" a dokonce i doktor Arden. Proto je škoda, že příběhu, který má v sobě zdánlivě úplně všechno, co by horror mít mohl, chybí v poslední čtvrtině tempo a občas i náboj. O to větší satisfakcí je pak všeobjímající finále, kde v rámci příjemného tajemství rád odpustím absenci některých odpovědí. Prohlídka blázince tak díky němu potvrdila, že stanice FX má ve svých řadách už po dvou sezónách dokonale specifický a svého druhu zcela nenapodobitelný počin.

Je to od Nakacheho a Toledana koneckonců obrovská troufalost. Opět útočí na diváka skrz nevtíravou Einaudiho hudbu, bodují díky aktuálnímu námětu a v první řadě spoléhají na zdrcující charisma a odzbrojující úsměv Omara Sy. A jako zázrakem opět vítězí. Jejich Nedotknutelnými tak důkladně prověřené zbraně neztratily ze své palebné síly vůbec nic a přestože je celá situace opět náležitě nadlehčena a pro pracující ze sociální sféry ve své podstatě tak trochu neuvěřitelná, nemám slov. Tohle je totiž pokus odvyprávět příběh z problematiky, nad kterou se sice drtivá většina lidí pousměje, dojme i zakroutí hlavou, ale po odchodu z kina zapomene. A takovým přece nejde nefandit.

Nápaditá i příjemně nadnesená cesta na křižovatku všech pohádek, která zapomněla skončit. V mírné ironii to totiž nestárnoucí Meryl, neselhávající Anně Kendrick nebo objevu jménem Lilla Crawford zpívá a hraje o pořádný kus lépe než od zdánlivého konce do konce úplného. Právě onen originální pokus znamená konečné selhání, protože se v důsledku až zoufale míjí účinkem. Vážnější nota se totiž dočká jen velmi podezřelé pointy, vedlejší postavy zmizí z děje a zápletky ze samého prologu už se neobjeví. Ve chvíli, kdy princové rozervaně pěli "Agony!!", jsem doufal, že bude i zbytek fungovat emocionálně podobně střídavě jako svého času Kouzelná romance. O to zaraženější jsem teď na půli cesty. A tam nikdo nezůstává rád. A už vůbec ne v lese.

Nejpříjemnější je, že po minulých hrátkách s letadlem a mezidálničních skocích působí sedmička většinu času uvěřitelněji. Ne snad, že by auta s padákem nebo přechody z jednoho mrakodrapu do jiného způsobem letmo byly podle skutečných událostí, ale jakási jiskra větší živočišnosti se v nich nezapře. Snad za to může 4D zážitek, díky kterému jsem na vlastní kůži ochutnal všechny pády či vývrtky. Snad má zásluhy loučení s Paulem Walkerem, které funguje na dojemnou výbornou. Nejpozitivnější dojmy ale zanechává domácké finále, které různorodým zapojením všech zúčastněných překonává už tak dech beroucí pasáže z Kavkazu i Emirátů. Způsob přestupování, Rockova představa léčení zlomenin a v první řadě měření sil mezi Dieselem a Stathamem jsou atrakce napumpované adrenalinem až k zážitkové dokonalosti. V rovině filmů, u kterých přemýšlím nad případnými chybami až pár hodin po odeznění zrychleného tepu, tahle parta stále nemá konkurenci.