novoten

Uječenost, sexualita, zmatky. Jakákoli nepovedená romantická komedie je mnohem menší zlo než tenhle splácaný hybrid. Je umění udělat z líbezné Brittany Murphy extra otravnou hlavní hrdinku.

Žádné opatrné oťukávání a mazlení se s lodí. Frakes startuje od první chvíle naplno a doposud nejtemnější trekovský scénář (Mooreho předgalactický rukopis je hrozně znát) přetavuje do strhující podívané. Borgové díky tomu nepůsobí jakkoli směšně a ta samá posádka, která ještě v předchozím filmu téměř otravovala, najednou jako průvodce dějem funguje. Snad jen toho pozemského pošťuchování s opilým Cromwellem mohlo být méně. Jinak ale společně s Cestou domů určitě vrchol série a nebude náhodou, že se tomu tak děje zase při časovými hrátkami se Zemí.

1. série - 85% - Startovní pozice u zkrácené série, hlavní ženská představitelka a snaha zapadnout do pracovního kolektivu. Bránit se srovnání se začátky v Seattle Grace by byl stejný nesmysl jako předem hlásit, že "už to nemůže být ono". Rukopis Shondy Rhimes se nezapře, ale celková nálada je někde jinde. Zatímco v Grey's Anatomy se stážisté v začátcích hlavně snažili přiučit, nepřekážet a začlenit se, v Los Angeles se po příchodu Addison zkompletoval profesionální tým, fungující komplexněji než je vidět v původním seriálu. To, proč není začátek Private Practice s absolutním hodnocením, je nakonec jednoduché. Jde o pocit, že seriál, který mě od pilotu okouzlí postavami, emocemi i jednotlivými případy, už tu byl a chybí ten jedinečný moment překvapení nad tím, že někdo natočil seriál přesně pro mě. Díky sympaťákům v hlavních rolích (zatím hlavně Cooper a Sam) ale tuším, že tenhle příběh může bok po boku s Chirurgy fungovat dokonale. 2. série - 90% - Ani nelze vyjádřit, jak příjemné bylo sledovat, že Practice opravdu nevznikla náhodou a že osazenstvo Welness zavřelo pusu všem, kteří ho brali jen jako zbytečnou dojnou krávu na fanoušky Chirurgů. Meredith a zbytek Seattle Grace Hospital jsou sice stále o půl stupně výš na samém seriálovém vrcholu, v Los Angeles se ale i přesto začínají dít věci, které berou dech. Lehké počáteční rozpaky ohledně finanční situace vezmou za své ve chvíli, kdy scénáře skočí do přátelsko-romantických vod doslova šipku a nenápadné románky z první série nechávají v přímém srovnání lehce blednout. Brilantní pointou všeho je pak samotný finálový díl, jehož závěrečných dvacet minut je jednou velkou dech beroucí gradací a otevřená vrátka slibují věci téměř neuvěřitelné. Naplno rozjasněná stálice je definitivně tady. 3. série - 100% - Vrchol, který ani nebylo možné překonat. Vztahy mi trhaly nervy od první do poslední chvíle, za hlavní hrdiny a dost často i za pacienty jsem trpěl a nakonec pochopil, že Private Practice se odhodlala žít svým vlastním životem. Crossovery s Grey's Anatomy sice nechybí, ale jsou už jen menším příjemným dějovým upgradem, malou vsuvkou místo vrcholu série. Hlavním důvodem je ale to, že postavy přerostly veškeré škatulky, do kterých se snad dříve daly zasadit a třeba takoví Pete se Samem se i přes krásu a snahu Kate Walsh stali s přehledem jasnými tahouny seriálu. Na druhou stranu Violet jenom potvrdila, že mi k srdci nepřiroste asi nikdy. Otázkou zůstává, jak dlouho se vztahy dají udržet v dosavadní uvěřitelnosti bez toho, abychom se dočkali přívalu nových postav. Ale po takhle dokonalé sezóně by nějaké připouštění obav bylo téměř menším rouháním. 4. série - 80% - Váhavé období. Všichni víme, kdo už je nějakou dobu navíc, všichni víme, co bude ve vztazích kámen úrazu a přesto nám jsou neustávající scenáristické finty po chuti? Tentokrát určitě ne všechny. Hlavně v úvodu totiž autorský tým očividně neví kudy kam a vše funguje hlavně na lásce k postavám. Trn z paty tak vytrhává Lee McHenry a jeho dramatická linka, která nemá daleko k pořádným diváckým depresím. Kamenem úrazu může být pro mnohé fanoušky fakt, že závěr třetí série urovnal vztahové linky k příznivému obrazu a partnerských zvratů je proto méně. Jakkoli je tak příběh díky tomu dospělejší, ne vždy je to k dobrému (a Violet mě i v pevném svazku ničí přímo nesnesitelně). Po uzavření několika dlouhodobých linek (Betsy, Peteova rodina) se nutně dostavil i pocit, jestli by se nevyplatilo skončit při dosud rozumném počtu sérií. Shondu Rhimes jsem ale tehdy podcenil, protože poslední triumfy na sebe dosud nechávaly čekat. 5. série - 80% - Jedno se tomuhle lékařskému komplexu upřít nedá - pořád si drží svůj standard. Ten se sice za poslední dvě série nenápadně sesunul o hvězdu níž, ale na přiměřenou diváckou spokojenost pořád bez problémů stačí. Scénář nahrává velkému hereckému megakoncertu (Caterinu Scorsone nelze než milovat) a běžné případy buď úspěšně citově vydírají nebo za každou cenu překvapují. Obojí mi ale vyhovuje, proto rád přimhouřím oči i nad tím, že kvůli vyššímu věkovému průměru hlavních postav ve srovnání s Chirurgy už je zkrátka o moc důkladněji zkoumat nejde. Navíc Benjamin Bratt je v pozici "kam jsem se to vůbec dostal" právě tím osvěžujícím elementem, který seriálu dovoluje objevovat stále nové vyprávěcí roviny. 6. série - 90% - Šest let uteklo rychleji, než by mi bylo milé a jedná soukromá klinika odchází z obrazovek. A překvapivě na jednom ze svých vrcholů. Navíc kdyby tenhle tým dorazil do cíle v trochu jiné sestavě, než jakou dovolily castingové čachry v ABC, byl by to snad i vrchol úplný. Přesto ale finální sezóna nabízí od první do poslední epizody smršť svěžích nápadů i osvědčených vztahů, ale v žádném případě nejede podle nějakých očekávaných not. Každou postavu čeká soukromé mikrodrama protkané trochu nečekanou, ale dokonale gradovanou linií zmizelé dívky, a když se rozvázal i ten poslední scenáristický uzlík, nemohl jsem se ubránit lehce posmutnělému úsměvu. Možná druhá polovina seriálu hrála na jistotu až moc a občas usínala na vavřínech, vědoma si toho, jak moc máme hlavní partu rádi. Ale ten pocit, že si i ve stínu nezničitelného Grey's Anatomy dokázali najít svou tvář a cestu, mi nikdo nevezme.

Cukrátka od Disneyho mě nikdy urazit nebo znechutit nemohla. Spíš naopak. I proto mě mrzí, že je Hannah dějově nebývale vybrakovaná a já svých celých 50% dávám za tu sladkou tvářičku a přesně padnoucí songy podlamující moje popová kolena. A to, že z téhle podívané musí na amerických maloměstech pukat vzteky, mi na tváři doteď vyluzuje nebývalý úsměv. Třetí hvězda částečně z trucu. Nic mě neštve víc než automatická negativní záštiplná vlna na všechny dospívající holky, které jsou přece "typicky americké".

Nancy Botwin, královna předměstí. Můžete jí stokrát podrazit nohy, ale stejně se nevzdá a půjde zase do všeho naplno. V tomhle nelegálním království pláču, díky Dougovi a Andymu se nepřestávám smát a překvapivě právě satiricky sociální dramedy mi zcela samozřejmě ukazuje, že i když nestojí život občas za nic, stejně se vyplatí se zvednout a jít dál.

Další důkaz o tom, že to, co se obdivuje (a objevuje) dnes, má kořeny v minulosti. Leopardí žena je totiž ukázkovou romantickou komedií, ve které jeden ztřeštěný a přitom nečekaně promyšlený a chytrý dialog střídá druhý. A většina dnešních komedií, ve kterých se hlavní hrdina většinu filmu hádá s krásnou slečnou, aby si v přesně načasovaný moment padli do náruče, mohou Carymu Grantovi a Katherine Hepburn jen tiše závidět.

Jednostranný tah na řadové publikum, průhledná idea celkového záměru a zklamání z toho, jak předvídatelně akademicky vytoužený může být slibně vypadající film. Nemůžu se totiž zbavit pocitu, že Královna funguje hlavně díky tomu, že je zobrazena jako člověk. Jenže tak nešikovně a lacině, že ji nemůžu brát vážně. Ohledně Dianina pohřbu si tvrdohlavě stojí za svým, neposlechne radu a když potká jelena, tak vyměkne a začne přemýšlet úplně jiným směrem? Tomu nedokážu věřit. Stejně tak mě mrzí, že je všechno převráceno do polodokumentární formy a přitom je divák od samého začátku dost nápadně manipulován do pozice Blairova fanouška a bez bližší znalosti politických souvislostí si přesnější obrázek udělat ani nelze. Chápu ten celosvětový úspěch, ale přičítám ho líbivě kontroverzní zápletce a faktu, že Helen Mirren vypadá jako Alžběta a Michael Sheen jako Tony Blair (čímž ale nepopírám, že většina kladů jde právě na jejich vrub). A přemýšlím, kdy jsem si naposledy připadal tak rozporuplně, jako když jsem pozoroval Královnu Matku v pozici vtipné vedlejší postavy.

Svět temné budoucnosti, který Cameron jenom naťukl, který dával pocit něčeho neznámého a který jsem si nikdy nepřál vidět na plátně, aby nezmizela jeho hrozivá atmosféra. Přesně ten svět Skynetu a Hnutí odporu přináší McG a k mé obrovské úlevě se mu daří zaplašit všechny obavy už expozicí. Důvodů k radosti je totiž moře. Ať už oba důstojní protihráči v centru dění, klíčové vedlejší postavy nebo galerie terminátořích záporáků. Ale hlavně pocit, že právě k těmhle minutám sága měla dospět. Za přímé navázání jsem díky pocitu, že se rodí něco velkého, svého času hlasoval všemi deseti. Skutečnost byla ale jiná.

Logika byla dávno zapomenuta a spousta chyb je přítomna už tak nějak ze zvyku. A přesto nedokážu Final Break nějak zesměšňovat, protože celý seriál si zasloužil finále, které nebude diváka nutit k tomu, aby nenáviděl snad všechny hlavní postavy a přál si konec. Jakýkoli. Paradoxem pak je, že ačkoli spojení Michaela se Sárou stejně i po těch letech a nepřeberných zvratech pořád úžasně funguje, posledních pár minut regulérní závěrečné části bylo asi důstojnějším a nostalgičtějším rozloučením. A největší škoda je pak to, že se divák na konci pozastaví hlavně nad tím, jestli bylo po všech geniálních i překombinovaných plánech nutné všechno uzavřít právě takhle. Jak značí rozhodnutí seriál o pár let později zase oživit, tak očividně nebylo.

Drama, thriller nebo žánrový kříženec? Bohužel od všeho trochu. Zatímco vztahová linie všechno poutavě otevře, ustoupí později zbytečně důrazně do pozadí a daleko větší prostor získá mysteriózní atmosféra. Aby i té těsně před koncem došel dech. Ani přesně nevím, na co si mám stěžovat, protože celá série je prodchnutá napětím i pořádnými překvapeními a kdykoli se objeví Lucas, tak nemám daleko k fandění. Jenže tenhle příběh si zasloužil pořádně dopointovat. Sama jedna z tvůrkyň, Marti Noxon, přiznala, že při natáčení finále už bylo jasno, že se pokračovat nebude a stejně se vygradovanou situací zase tolik věcí nezmění a vrátka zůstanou pootevřená snad ve všech důležitých dějových linkách. A to i přestože mi poslední minuty jasně ukázaly, že při více sériích by už Point Pleasant nefungovalo. Nakonec vzhledem k průběžné vysoké spokojenosti trochu překvapivé lehké zklamání, ale stále výtečně natočený, nepředvídatelný a nenápadně anticírkevní seriál. 75%