novoten

Moffat se loučí a chce se loučit ve velkém. Znovu si bere pod svá křídla všechny ikonické zlosyny a stavuje se za Daleky, Kyberlidmi nebo za Missy a uzavírá spoustu kruhů. Nechce za sebou totiž nechat otevřeného vůbec nic a možná právě proto nestíhá kolem hned dvou letošních společníků naplno rozehrát delší linku a spíš je nechává být milými přihrávači. U Bill to funguje po vypravěčské a příběhové lince hlavně v úvodu a v závěru, Nardole se z trochu nečitelného tvora stal spolehlivým odlehčením každé situace. A Doctor sám je v Capaldiho lehce vyčerpaném, ale o to odhodlanějším podání dokonalým vzorem a nemít Davida Tennanta v nejužší herecké špičce, byl by to právě Peter, kdo by byl bez zaváhání mým nejoblíbenějším cestovatelem. Na vlastním diváckém zážitku pozoruji, že už jen těžko dokážu být kritický k jednotlivostem i celku a ať se řeší trezor, Mniši nebo závěrečné velkolepé dobrodružství na obří lodi, nevidím chyby a jen žasnu nad tím, kam se ještě Tardis může vydat. A pořád mi nějak nedochází, že se v jedenácté sezóně dočkáme velké změny. Legendární I don't want to go už dlouho nebylo takhle aktuální a jeho milé použití ve finále mě jen těžko připravuje na to, co musí přijít.

Who's been stealing my nightmares? Byl to Steven Moffat, Doctore, a kradl tak důkladně, že výsledkem je nejlepší série za pořádně dlouhou dobu. Peter Capaldi dokáže rozdávat úsměvy i husí kůži a jeho čím dál výrazněji polidštěná regenerace mě fascinuje záběr od záběru víc. Když je navíc způsob vyprávění stylem dvojdílů dokonale funkční, ať už jde o velkolepé dalecké dobrodružství, nečekaně politicky průraznou debatu se Zygony nebo zamyšlení nad nekonečností časoprostoru po boku tajemné Ashildr, je zážitek takřka dokonalý. A když rozpoutá hlavní hrdina v brilantně gradovaném násobném finále opravdovou bouři, je dokonalý už úplně. Tenhle seriál má sílu v srdci pořád nezdolnou. Možná právě proto, že má ta srdce dvě.

Jak v narozeninovém, tak ve vánočním speciálu přibylo zvratů a hlavně změn veškerých pravidel tolik, že by to jindy vystačilo minimálně na dvě sezóny. Já ale obě epizody hltal hned při několika projekcích a o to těžší úkol stál před celým týmem v čele s nově příchozím Capaldim. A nutno říct, že klopýtající úvod v podobě Deep Breath mu úlohu zrovna neulehčil. Stejně jako minulý, tak i osmý rok překvapuje tím, že epizody, které na papíře vypadají nejlépe, nakonec fungují jen napůl (prostřední dvojice The Caretaker a Kill the Moon) a naopak ze zdánlivě bezvýznamných výplňovek se stávají události, o kterých nadšeně vyprávím ještě celé týdny (Flatline a překvapivě i pro většinu diváků problematická In the Forest of the Night). Moje váhání nad tím, jestli Dvanáctkově úvodní anabázi více sluší přívlastek "nadprůměrný" nebo přece jen "úžasný" tak ke druhé možnosti definitivně překlápí dech beroucí finále. V něm Moffat zavírá ústa všem nevěřícím, nepokouší se brzdit živelnou Missy a pomocí Clařiných nafukovacích očí znovu dokazuje, že tenhle seriál vážně není (jen) o bláznovi v budce.

Když jsem slyšel sliby epizodických dobrodružství, nevěřil jsem - a dobře jsem udělal. Scénáře sice do určité chvíle plní hlavně dobrodružné sny svých autorů, ale po vánočním speciálu jsme zase tam, kde se Steven z pozice showrunnera cítí nejlépe, tedy v příběhové nitce vetkané do většího celku. Uznávám ale, že tentokrát trochu zakopává. Doctor sice pořád pádí vstříc uchvacujícím světům, ale občas jsem se přistihl, že podle dějové premisy jsem danou epizodu čekal ještě o něco lepší a to ať už jsme u dinosaurů, na divokém západě nebo v šarlatovém horroru. Proč tedy šplhám v hodnocení znovu takhle vysoko? Protože mi nově příchozí dáma ukradla srdce a podzimní finále mi ho naopak zlomilo - a protože ve chvíli, kdy zazní Goldovy fanfáry a odehrává se mi před očima nějaký epický moment, povýšený hulákajícím Smithem, zkrátka nemám obrany. Proto pořád zůstávám oddaným fanouškem a jen volám "Run, you clever boy!" P. S.: Narozeninový i vánoční speciál tentokrát mění hru víc než kdy jindy, takže nechci ani naznačovat.

Nejkomplikovanější příběh, který kdy jeden Pán času prožil. Od kovbojského klobouku k jezeru Silencio, se zastávkami u Ticha nebo v kanceláři Adolfa Hitlera. Moffat si zkrátka usmyslel, že protáhne Matta Smithe všemi hereckými polohami v jednom velkém a řádně nepřehledném dobrodružství. A to se mu mohlo po cestě kdykoli rozsypat a skončit na nejhorším místě, kde si Tardis dokážete představit. Místo toho je tu nejlepší série se stále úžasnější River, nespočtem příjemně mrazivých momentů a tím nejroztomilejším párkem Pondových. Nepopsatelně strhující a co se týče epičnosti i nepřekonatelná sezóna.

Steven Moffat usedá ke kormidlu a do světa Pána času přináší plno změn. Vždyť Doktorem je najednou marnivý dětina, na kterého se po moudrém a melodramatickém Desátém zprvu zvyká docela těžko. Jenže v dlouhodobém příběhu, jehož cípy vyčuhují i v samostatných epizodách, přichází i pohádková Amelia Pond a vrací se River Song nebo parta stvoření, v jejichž přítomnosti neradno mrkat. Nový hlavní scénárista zkrátka vytahuje všechny své staré zbraně, a když jsem se nechal v novém prostředí usadit, byla to nakonec jízda, na kterou se nezapomíná. Tajuplná, dobrodružná, třeskutě vtipná i dojemná.

Molto bene. V duchu všech velkých příběhů se začíná zlehka, pokračuje zkoumáním vlastních možností a končí ve velkém. Původní tvůrčí i herecký tým odchází opravdu na vrcholu a mávat všem zúčastněným, kteří se přišli rozloučit, není zrovna jednoduché. Tennant dostává ve smutnějších momentech možnost ukázat naplno svůj dramatický supertalent, a když mu tentokrát asistuje upovídaná Donna a podporuje vzájemnou dokonale přátelskou chemii, fungují veškeré emoce naplno. S modrou budkou se naštěstí nevidíme naposledy, ale pocit konce jedné éry je v tomto případě hodně tíživý.

Aneb jak jsem zjistil, že už nikdy nechci opustit Tardis. Ani Tennanta. S velkou fanouškovskou základnou totiž přichází i vyšší kadence nápadů a Russell T. Davies s týmem dovedli seriál na vrchol. A ať už jsou protivníkem Dalekové, Andělé nebo známá osoba z dávné minulosti, já jsem ten první, kdo jim vyrazí v ústrety, samozřejmě rozjařenému Doctorovi v patách. Z úsměvného dobrodružství je tak po třech sériích téměř živoucí klasika.

Je jasno. Ve chvíli, kdy začal David Tennant s rozčepýřenou kšticí hláškovat, pochopil jsem definitivně, proč je jedna nenápadná policejní budka zbožňovaným kultem. Tenhle tmavooký sympaťák dokáže i slabší chvilky povýšit na příjemné a výborné díly na elektrizující zážitky. Navíc Doctorovo nevyřčené pouto k Rose získává reálné kontury snad každým gestem a setkání se Sarah Jane nebo návštěva aristokratické Francie mě do sedadla přikovaly silou celého časoprostoru. No tak Allons-y!

Seriál, kterého jsem se dlouho bál, po zhlédnutých útržcích nechápal všeobecné nadšení a několikrát se zařekl, že tohle zkrátka není a nebude pro mě. A nakonec je. Pilot mě zaskočil, další epizody držely ve střídavé nejistotě - a pak přišli Dalekové, Jack Harkness, pravidelné střídání uvolněné atmosféry s návalem emocí a ve finálovém dvojdíle už jsem držel Doctorovi s Rose palce tak moc, jak jen to šlo. S vědomím obřího potenciálu tak můžu do Tardis nastoupit se širokým úsměvem.