novoten

Čekal jsem drsnou cestu odsouzeného dealera za spravedlností a za očištěním svého jména a Spike Lee vypráví spíš o smutném loučení mírně zoufalé existence. Nakonec jsem se víc jak sto minut zklamaně nudil, aby na mě vykoukl úžasný finiš, který zanechává výrazně lepší chuť, než si film možná zaslouží.

Solidní atmosféra i herci, ale ruku v ruce s odpornou závěrečnou čtvrthodinkou jde o zkušenost vpravdě hrůznou.

Samotného mě překvapuje, jak moc jsem se nudil. Celá poetika vesnice, nefritů, řeky, zpěvu a křídel na mě vůbec nefungovala a závěrečný zvrat jedné z klíčových postav mi přišel až násilný. Režisér Miike je ale lišák, závěrečným monologem a posledním záběrem, který jsem si přál vidět, sbírá za pět minut dvanáct body, takže hodnocení se blíží spíš dvěma a půl.

Nepamatuji se, kdy naposledy jsem se tolik obával o výsledek, abych se na něj zároveň tak strašně těšil. Mann udržel svůj výtečný kriminální standard a zároveň si dává obrovský pozor na to, aby se neopakoval. Miami Vice není velkolepý akčňák jako Nelítostný souboj ani v sobě neskrývá tolik neodolatelné rafinovanosti jako Collateral a přesto je jedinečný. Mannovi totiž ruční kamera sedne překvapivě dobře a nejlepším pomocníkem v budování atmosféry je mu Colin Farrell. Když připočtu dobře poskládaný soundtrack a nezapomenutelné, nervy drásající finále, vychází mi z toho další z režisérových majstrštyků.

Až vám někdo bude říkat, že nejnepřijatelnější pokus, co kdy viděl, je Mazací hlava, pusťte mu Adebar a během dvou minut ho přesvědčíte o opaku. Ale za ten čas to bohužel nestojí.

Od Coppoly bych čekal dusivé a temné soudní drama, místo toho jsem dostal svěží jednohubku, která i přes svou délku uteče velmi rychle. Vydatně k tomu pomáhá i dvojice sympaťáků Damon-DeVito a parádní slizoun Jon Voight, nebojím se říct, že jde o jeho životní výkon.

Kdybych měl Magnolii hodnotit objektivně, nemohl bych dát nižší hodnocení než to nejvyšší. Naštěstí můžu hodnotit čistě podle sebe a i přes bezchybnou Andersonovu režii se nemůžu ubránit pocitu, že tři hodiny jsou moc a to celkem zbytečně. Samozřejmě všechny linie jsou provázané a jednotlivé postavy by se nedaly vyškrtnout, ale celé dění okolo soutěže, moderátora a geniálního mladíka mi přišlo hrozně nudné a těšil jsem se až se příběh dostane zase k někomu jinému, což bohužel platí i pro bývalého soutěžícího Macyho. Naopak Cruise, Hoffman a Reilly jsou úžasní a když se kdokoli z této trojky dostal k tomu, aby předvedl své herecké umění, pravidelně mě mrazilo.

Zatímco ve stupňovaném rozjezdu jsem byl nadšený (scéna s motorovou pilou nepostrádá napětí ani akci), v nevýrazně gradujícím konci se mi začal silně zajídat De Palmův režijní styl plný statických záběrů na pozadí "hučící" hudby. Pacino byl samozřejmě úžasný, věřil jsem mu první i poslední gesto (ačkoli mě iritovalo, že se s jeho grázlovskou postavou nelze pořádně ztotožnit) a asi ho neumím neobdivovat, ale ostatní herci včetně Michelle Pfeiffer nestojí upřímně řečeno za nic. Závěrečné pocity po zhlédnutí jsou vzhledem k očekávání nezapomenutelné pecky téměř až negativní, protože slavná Scarface je jenom dějově předvídatelným solidnějším průměrem.

Tahle touha diváka opravdu spaluje a hlavně v něm zraje. Už to může být dlouho, co jsem film viděl a sugestivní pocit přítomnosti u rituálu nebo paranoidních Billových myšlenek pořád zůstává. Cruise a Nicole jsou bravurní, Kubrickovo budování atmosféry za pomoci minimalistického hudebního doprovodu taktéž.

Není to čistě montypythonovský nářez (hlavně protože v době natáčení ještě Monty Python neexistoval), ale Cleese s Chapmanem a Palinem stejně udržují tenhle velezvláštní pokus v silném nadprůměru. Nejlepší scéna: letadlo. Tohle není jen humor, to je čirá genialita.