DeJiF

Inu, tak jsme se opět setkali s původní Duna skvadrou a to dokonce dva roky před maturitou (i tak je to zatraceně dlouhá doba). V průběhu čekání se mi podařilo i dočíst předlohu a nutno říci, že čerstvě po přečtení jsem byl doopravdy zvědavý, jak se jim takovou šílenost podaří zadaptovat na filmové plátno. Duna je ovšem jeden z těch příběhů, o kterých přemýšlím klidně ještě rok po přečtení a postupně jsem tak uznal, že je to opravdu dobrý příběh. Není tedy co řešit, když šla Duna do kin, ohlasy byly téměř stoprocentní, určitě se jedná o spektákl roku 2024. No... Vlastně ano. Takže přemýšlím, co sem teď budu dál psát. Duna je zkrátka perfektní a s ohledem na to, že jsem to po všech těch hodnoceních čekal, se sice nedostavuje takové nadšení, jako když objevím nějaký nečekaný klenot, ale každopádně si zaslouží uznání a nálepku precizní filmařiny. Skvělé je tu snad vše: Vizuály, které se nestaly obětí špatně placených CGI studií a film zkrátka vypadá stejně dobře, jak první část. Herecké výkony, zde mě obzvlášť mile překvapil Austin Butler, jehož jsem už předtím znal z Shannara Chronicles a který tady, vzhledem k lepšímu scénáři, předvádí naprosto úžasný výkon. Zvuk a hudba, tam ani není o čem, sice to není Zimmerův soundtrack, který bych poslouchal i mimo film, zato perfektně sedí do samotného filmu a ocenil jsem i chvíle absolutního ticha, které skvěle budovaly napětí. Jistě by se dalo najít pár vad, například vztah Chani a Paula není moc prohloubený a zkrátka pak Paulova rozhodnutí v kontextu jejich vztahu nemají takovou sílu. Zároveň si ale uvědomuju, že toho má film spoustu dalšího ke sdělení a navíc ani knížka se jejich vztahem tolik nezabývá (nebo si to aspoň nepamatuju). Samotný závěr pak zanechává dveře otevřené dalšímu pokračování i když film určitě není uzavřen v tom jakémsi "bodu odpočinku", kdy postavy mají ještě hodně před sebou, ale dosavadní dějství je v rámci možností uzavřené. Tady se zkrátka uprostřed jakéhosi velkolepého dění film tak trošku utne, ne že by bylo něco dalšího k rozebrání, jen se to asi mohlo uzavřít poklidněji. Druhá část Duny je zkrátka film odsouzený k úspěchu a tudíž z něj sice paradoxně nejsem tak nadšený, protože kvalitu očekávám, určitě se ale dá říct, že si zaslouží velké uznání a plné hodnocení.

Drive na mne z popisu základního příběhu moc nezapůsobil, zlákal mě víceméně soundtrack, který sliboval retro synthwave, pro mě nedávno objevený klenot hudby, a také herec Ryan Gosling. Upřímně jsem tak zpětně překvapen, jak moc mě film dokázal pohltit a jak moc zapůsobil na moje pocity. Film se otevírá relativně obyčejným představením hrdiny a toho, co dobrého i špatného dělá, všechno to pak ale nakopnou již zmíněné synthťáky, které i s ohledem na málomluvnost hlavního hrdiny navíc prozrazují k příběhu něco navíc a s ohledem na to, jak snadno se dá do chytlavých tónů soundtracku zaposlouchat, je rozšifrování textu ještě o něco snazší. Jak jsem již řekl, hlavní postava je ve slovech poněkud skromná a obecně postavy neříkají mnoho, což ale vůbec nehraje v neprospěch filmu a dodává mu to na unikátnosti. Postavy samotné mají neskutečně komplexní charaktery, které si projdou velkými změnami, jejichž dopad často divákovi docvakne až v nejposlednější moment a rozhodně se tak nedá říci, že by Drive byl předvídatelný, jak jsem si zpočátku myslel a dojde i na pár zvratů, které jsem osobně nečekal. Zároveň se tu chytře pracuje s každým hercem a každou postavou a každá podstatnější postava dostane svůj prostor a je úsporně využita, aby zapadala do celku děje. Samotný příběh je pak precizně odvyprávěný, rychle mi docházely hlubší myšlenky a významy za děním na obrazovce a každý další kousek skládanky příběhu hlavní postavy Drivera jsem pro své vlastní překvapení prožíval velmi intenzivně a to někdy i se slzou v oku a se zatajeným dechem. K ději se ještě vyjádřím krátce ve spoilerovější a analytičtější části recenze, nechci vás totiž ochudit o ten jedinečný prvotní zážitek, který Drive nabízí. Drive vyhlíží zdánlivě velmi obyčejně a béčkově, ale vyklubalo se pro mě z něj opravdu velké překvapení, které exceluje po stránce hluboce propracovaného scénáře a jeho myšlenek, dobře pojatých postav ze strany tvůrců i herců a hudbou, která přidává dílky do skládačky a zároveň je chytlavá a lahodí mým retro uším. Jakkoliv nezajímavě může tedy Drive zprvu vypadat, je to ukázkový příklad toho, jak se má dělat filmové umění.

Five Night's at Freddy's je velmi zajímavý počin. Videohry se staly neskutečným fenoménem, jak po stránce hratelnosti, tak po stránce hlubokého a těžko odhalitelného příběhu. A ať už se vám tato franšíza líbí či ne, nepochybně se FNAF navěky otisklo do moderní popkultury. Případ zfilmované verze je pak ještě o něco zajímavější. Od trailerů jsem měl zato, že půjde o nenápadnou hororovou blbinku a hodnocení po prvních předpremiérách na ČSFD mě v tomto spíše utvrdila. Zaujala mě však jedna věc a to tvrzení: "Je to točené pro fanoušky". Když jsem pak šel v den premiéry do kina a viděl jsem ty davy, které byly možná tak na Endgej, plné lidí s maskami animatroniků, došlo mi, jak moc tenhle film vlastně sází na fanouškovskou základnu. Otázkou je: Vyplatilo se rozdělit běžné diváky a kritiky a skalní fanoušky do dvou táborů? Na tuto otázku je z hlediska čísel poněkud jednoduchá odpověď: Nepochybně ano. Jak na tom však jsou kvality filmu samotného, to si probereme nyní. Five Night's at Freddy's začíná zlehka. Relativně zkratkovitým způsobem buduje postavy a posouvá je v ději. Scénář zde potom v několika momentech pokulhává. Nejvíce mi asi vadila postava zlé tety, jejíž motivace mohly být dle mého mnohem hlouběji prokresleny i s ohledem na to, že několikrát posune děj filmu dopředu. Dalším problémem je pak ona zkratkovitost. Tak například způsob, jakým se v příběhu odbyde vysvětlení té povrchové zápletky, čili že (spoiler) duchové dětí posedly obří animatroniky, postavy prostě plácnou v konverzaci jako vysvětlení a dál se tím nijak nezaobírají, nepřijde jim na tom nic divného a nakonec se s animatroniky začnou navrch kamarádit. V této fázi filmu jsem balancoval v hodnocení na hraně tří hvězd, zatím se jednalo o tu relativně obyčejnou adaptaci videohry, tak jak to vypadalo z trailerů. Jenže tady film ani zdaleka nekončí. Některá zvláštně podaná vysvětlení nakonec vyvrcholí v nečekané zvraty, kamarádění s animatroniky už najednou nevypadá tak zvláštně a děj neúprosně hází na diváky jeden plottwist za druhým a jednu neskutečně působivou pasáž za druhou. Zde se dostáváme k tomu, proč je Five Night's at Freddy's tak podivuhodným filmem. Není to totiž adaptace natočená pro běžné diváky, ona nenápadná věta "Je to točené pro fanoušky" v propagačních videích je myšlená doopravdy vážně a upřímně? Jsem všema deseti pro! Pravdou jest, že jsem kdysi viděl jedno hodinu a půl dlouhé video o celém loru FNAF (zde dávám odkaz), tudíž bych se mohl považovat za součást druhého tábora hardcore fanoušků. Osobně si však myslím, že jsem se v průběhu sledování filmu nacházel tak někde na pomezí táboru běžných diváků a kritiků, a fanoušků. Tento snímek však dokázal něco neskutečného, co už jsem dlouho v kině neviděl a to, že ti fanoušci v kinosále při jakékoli referenci či plottwistu tleskali. Je až neskutečné, jakým způsobem je věta "Je to točené pro fanoušky" myšlena vážně a jak moc se jim to, navzdory těm řečem o mrtvé videohře, doopravdy vyplatilo. Na rozdíl od dnešních běžných blockbusterů, které jsou jen pouhopouhým obsahem, dojící poslední zbytečky nostalgie, co z nás má vymáčknout nějaké prachy, bez duše a bez nápadu, bez jakékoli úcty k předlohám a požadavkům, co fanoušci doopravdy chtějí vidět a místo toho se rochní v exkrementech progresivity a následně tu kopu hnoje používají jako svůj štít proti kritice, na rozdíl od těchto bezduchých výtvorů, které ani nelze nazývat filmy, ale pouze produkty, totiž Five Night's at Freddy's na své fanoušky doopravdy myslí a obzvláště celé finále, pro pochopení běžného diváka naprosto za čárou, je toho důkazem. I tak si dle mého běžní filmoví konzumenti ve FNAF filmu něco dobrého najdou, ať už je to sem tam dobře fungující hudba, výborně postavené, nasvícené a vůbec úžasně vypadající scény, celkově úžasně vypadající loutky animatroniků, které dokazují, že praktické efekty stále kralují nad levným CGI a které umí divákovi předat ty správné emoce, pár nápaditě natočených mírně hororových pasáží (ačkoli samotný snímek podle mě horor skutečně není) a nebo snad možná i herci a jejich postavy, které (v případě hlavní postavy Mika) přijdou lidem bez emocí, zatímco mně naopak přijde, že roli hlídače na nočních směnách s očividným nedostatkem spánku ztvárňuje dosti přesvědčivě, či snad vedlejší role Abby, která si na dětskou roli vede obstojně nebo snad absolutně fenomenální výkon Matthew Lillarda, který je do své role zapálen a těším se, až ho uvidím více, mnoho záběrů je také docela brutálních a to tak, že šťaví věkovou hranici 12 let na maximum (u několika záběrů jsem opravdu až znechucením nad brutálností skřípadl zuby a choulil se v sedačce). Všechna jmenovaná pozitiva samozřejmě ne zcela úplně vyváží to, že obyčejný divák zkrátka nepochopí scénář, který i tak obsahuje pár neduhů. Já však mohu potvrdit, že jsem po zhlédnutí filmové adaptace FNAF plně zainvestovaný do dalších pokračování a můžu s klidem prohlásit, že jsem fanouškem Five Night's at Freddy's.