Haluzz

Kokain, manželská nevěra, fetišizace těla (ženského i mužského) přirovnávaná k fetišizaci designu strojů, stejně jako důstojné rozloučení s tulákem...

I když za tím stojí duo Ficarra/Requa zodpovědné za překrásně podvratným slepencem žánrů Phillip Morris, pořád se pracuje s podkopáváním komediálních a romantických klišé a dosazováním nečekaných point, těch berliček je tam až příliš aby to ve výsledku působilo přirozeně...

Bill Bailey ve skinny jeans. To mi postačí....

Zápletky jak z italské situační komedie, jinak nic,ale opět je na tom krásně vidět, že jediný kdo umí důvěryhodně a vtipně podat sebezpytujícího neurotika je mistr Woody sám.

Pulp Fiction v roce 2012, čemuž odpovídá vše. Od scénáristických kliček až po specifičnost a přehnanost vizuálu.

Důraz je možná až moc kladen na vizuál (kdy se všechny zlomové body příběhu odehrávají ve slow-motionu, kdy je nám dáváno jasně najevo, že TEĎ se děje něco důležitého --- což mi po druhém shlédnutí tolik nevadí, vzhledem k tomu, že se jedná o subjektivní výpoveď), ale jako studie dvou charakterů/jednoho vztahu je to nesmírně pohlcující, průběhové a opět delikátně rozfázované. Dolan se i přes všechny ty van Santovské detaily neztrácí a i ten filmařský přechod od teenagerského dramatu, přes love-triangle dvaceti-X-letých až k epickému rozmlouvání o proměnách doby a osobností je naprosto logický a plynulý. Teď jen čekat co přijde příště...

Dramaticky, i přes skákání v čase, vláčné, ale tempo a kinetika to drží víceméně nad vodou.

http://www.designmagazin.cz/foto/2012/01/vystava-rene-magritte-albertina-0.jpg

Příjemně vtipné, zatímco opravdu chytré a nedělá to z díváka ovci. Díky tunám informací, chytrým prostřihům (dají vzpomenout na nejlepší momenty The Social Network) a lidským postavám to nenudí ani minutku. Thumbs up.

Vidláci a symbolismus nejdou dohromady. Možná to funguje jako terapie, ale jako vyprávění plné hlubokých rozporů a niterních poselství to často vyznívá až komicky. PS-Marek jako vždy boduje.