Haluzz

Natočit film o puberťákovi, který nechtěl dospět, recitujícím naučené chytré citáty bez kapky porozumění -- způsobem, který je stejně iritující, nedospělý a prázdný pro mě není řešením, už vůbec ne filmem o básníkovi či jakémkoliv umělci. Uprostřed vymazlené výpravy a zlého režimu se sešlo pár postav, historických-nehistorických, reklamně plochých, které dvě hodiny čekají než si uvědomí, že bouřit se nemá cenu.

Glee je pěvecký klub, utsider mezi ostatními školními aktivitami, ale Glee byl i outsider mezi ostatními seriály. O to více mě potěšilo, jak se postupem času vyprofiloval v jedno z největších překvapení sezóny. Není větší potěšení než vidět seriál z nejprovařenějšího prostředí, střední školy, který nejedná se svými postavami jako s imbecilními loutkami vedenými žánrovými klišé, který je nechá vyvíjet a pohrávat si s jednotlivými stereotypy( zamilovaní učitelé, skrytý gay, quarterback) vtipně a svižně během neustále se vyvíjejícího fikčního světa, kde jediné styčné body s tím naším je Madonna, Justin a spol. Fikčního světa, do kterého chceme patřit a vůbec nám nevadí, jestli je předvídatelný, protože je hlavně o prožitku, který nám v tom našem chybí. Let's kick it!

Jako uvěřitelný pozůstatek ničení Manhattanu nefunkční, jako film místy zarážející a nelogický, ale jako studie katastrofy a lidského chování více než úspěšné. Zapomeňte na všechny žánry a střihové postupy, tomuhle -filmu- nejde o gradaci nebo o souznění s postavami, tenhle -film- nechá postavy mrzačit a umírat, jak se mu to jen hodí, aby(i díky skvěle načasovanému dávkování informací) dostal na konec filmu diváka a ne je; a zároveň se přímo vyrovnává s pozůstatkem 9/11, kdy utrhne hlavu Soše svobody nebo nechá zmizet americkou vlajku i s stovkami lidí do propasti. Odvážné, ale díky nevhodné propagaci nepochopené.

Multižánrové, plytké pure-dobrodružství, které okázale ignoruje gravitaci, fyziku, kvalitu triků, horizontálnost vyprávění a střih - scény přecházející ze záběru do záběru dlouhým, předlouhým camera-movem( souboj v ponorce) nebo speedracerovskou montáží( flashbackové vlajky) čímž tvoří zcela nový filmový prostor a zároveň vykrádá vše tak okatě, že mu to nemůžete zazlívat.

Ideově blízké Peckinpahovým Strašákům, kde se bortí všechny jistoty hlavních hrdinů, s wannabe-Hanekeho přístupem, kdy voyersky sledujeme jejich trápení a utrpení, ale detailů ani vyhrocení situace nejsme hodni. Kvalitní moderní exploitation, kde klišé a očekávání nejdou proti divákovi.

Jinak pojatá dobovka, která nechce slepě kopírovat stylistické postupy let minulých ( = čtyřicátá léta) ani filmů minulých(= těch odehrávajících se ve čtyřicátých) a jede si svým tempem, se svým( vynikajícím) soundtrackem plyne ze záběru do záběru, ze scény do scény chytře a vypointovaně, ale na zásadní zapamatování se bojí přitlačit a určitému klasickému schématu " obyčejní lidé v cestě historických událostí" se přeci jen nevyhne.

Žasnul jsem. Svět, který chci zkoumat centimetr po centimetru. Svět, který existuje kilometry a kilometry za hranicí všech promítacích pláten. Svět, který je budován s láskou a promyšleně( oproti např. Lucasovým fikčním galaxiím, do kterých jsou posléze násilně montovány souvislosti a zákonitosti) , do kterého se chci vždy vracet. Škoda jen, že to samé nemůžu říct i o filmu. Cameron překopal nejen technologii, ale i systém natáčení, přičemž to se nyní daleko více podobá hernímu enginu, naprogramovanému světu, do kterého režisér-vývojář libovolně dosazuje figurky a neomezeně jim vládne. Vše, co je jinde buďto zvýrazňováno, aby pobavilo ( G.I. Joe) nebo dopomohlo vyprávění( Zodiac, Button) se nám tady slilo v jednotný mix technologie a příběhu, přičemž jedno podporuje druhé a naopak. Tím si ale Jim upletl bič sám na sebe -- jelikož Pandoru objevujeme spolu s hlavním hrdinou, žasneme nad ni(= nad technickou propracovaností a dokonalým vizuálem) , postupem času přestáváme být fascinováni a celý vytvořený svět vnímáme jako samozřejmost a okouzlení uvadá a nebýt záverečné bitvy, byl by film jen takovým dlouhým průvodcem po měsíci. Tím spíš, když většina intertextových vsuvek ( vyhlazení indiánů, Amerika jako světový agresor) je na prosťoučký příběh( pro blockbuster typický, nevyčítám) naroubována až příliš tvrdě, kombinující je s teorií Gaia, cyberpunkovými( sdílené vědomí, jedno ze základních témat) i klasicky sci-fi-stickými( hledání identity) prvky, ale nepřinášející nic nového, což by si člověk toužící po více než " jen blockbusteru" zasloužil___ po shlédnutí na obrazovce snižuji ještě o jednu hvězdu, protože vše, co mohl Avatar nabídnout, nabídl na plátně a trojrozměrně, bez toho se stává pouhou in-game animací a nefunkční podívanou.

Eastwood nepotřebuje progresivně leptat filmový materiál tunami střev a audiovizuální smrští. Jeho vylodění je obživlými fotografiemi Roberta Capy, jeho scenérie jsou panoramatickými pohlednicemi s občasnou digitální berličkou, ve středu cesty mezi barevným a černobílým materiálem, celé chytřě poskládané( přesné vkládání flashbacků, které diváka popostrčí vždy tak, kam mají) do trojího vyprávění o pozadí jedné fotky, o pozadí a podhoubí něčeho tak komplikovaného jako je válka, o demytizaci hrdinů, o ironický pohled na klasické liberální chování. Clintova klasická staromilská strnulost ale dostává v poslední části jinak pevně sevřeného snímku trhliny v podobě přílišné doslovnosti a vynuceného patosu.

Film nudný, plastový a nelogický jako samotná myšlenka na pořízení náhradníka.

Ideově plné( i když ne tak jako předloha), Alano-Moorovsky promyšlené, ale kvůli utnutému rozpočtu ne tak působivé jako Snyderovy Strážci nebo Cuarónovi Potomci( mnohými vyčítaná ne-akčnost, která je ale zcela v souladu s V-ovými zásadami, že maska nic neznamená, anébrž to co je za/pod ní). Britsky drzé s příjemným britským castingem( skvělý Fry ve vážné roli) , chytré, ale zároveň perfektní ukázka převedení políčkovitého komiksu do filmu ( záběry začínající např. vytaženou čepelí, přecházející v polocelky a rozehrávající souboj, celá poslední akce, rámování obrazu) .