Haluzz

Nevadí mi, že film je v podstatě trailerem se spoustou mluvících scén o ničem( alespoň nějaký náznak exploatace), kdo viděl se baví posloupností i zasazování událostí do nových/nečekaných rámců, ale jako celek působí Machete jako strašný konstrukt, kdy proti sobě,na rozdíl od nostalgicky-naivně-hrubozrné Planety teror, jdou přehnaně žánrové( problém imigrace za každou cenu) žánrové ( postava Jessicy Alby, Segala ...) i naprosto nežánrové postupy a když už RR neví coby, vykrádá sám sebe tak okatě, že je to k odkazování na hony vzdálené a místo milovaného guilty-pleasurera se stává definitivně patlalem s jedním jediným stylem.

Film, který je dokonalou metaforou psychedelických drog, ale není si toho plně vědom a tak se postupně čím dál tím víc zbytečně patlá s postavami a jejich motivacemi.

.... za přínos Carsona Claye světové kinematografii.

Pár nesourodých poznámek : Nolan chytře přesunul spekulace od -co se stalo/co se dělo- k -co se mohlo stát/co se mohlo dít- a dal takový důraz na diváka a jeho pozornost, že to uspojilo jednak cinefilní rejpaly dychtící po tříhodinovém rozboru jednoho snu, tak diváky, kterým ku štěstí stačí ohýbání města( které je natočeno tak starosvětsky a na oko zbytečně, až to ono řečené oko bolí) a přestřelky. Narativní dokonalosti minulých bratrských spoluprací není docíleno, ale nevadí to, protože film má o tolik více úrovní( nejméně čtyři, ha ...) a hlavně -- vypadá, jako by se Nolan snažil namíchat téměř všechno co ho napadlo, s téměř Kubrickovskou posedlostí, tak jak to chce a nejlépe, jak to kdo dovede. Míchají se tu nejen jeho minulé filmy, ale i cyberpunk s postupy moderní psychoanalýzy( Karl Jung a jeho totem ), s tím, že logika snu je nade vše a že si mohl točit v podstatě co chtěl( včetně zbytečně akční sněhové podívané, ukazující že Nolan je režisér introvertní a komorní, nikoliv frenetický ..... která se zdá přehnaná, ale podobně jako HongKongovské dobrodružství v TDK nebo "Hothovská" episodka z posledního Star Treku se ukáže jako nepostradatelná a příběh posouvajici) . Nejlépe je to vidět ve scénách honiček( začalo to už v TDK, kde se nebál díky prodloužení záběru rozflákat IMAX kameru) --- příklad: Dodávka jede rovně po silnici-zabočí, přijíždí motorka s útočníky, během jediného záběru je ukázán nájezd, vypořádání a na konci jedoucí dodávka, motorka i kutálející se projekce, jako by se Nolan bál, že prostřihem ztratí důležité informace( zdravíme Finchera) a čas uvnitř záběru. Verdikt -- na první shlédnutí je Inception ideální letní blockbuster, logický, i když místy nevyrovnaný, po druhé projekci je spektráklem s komplexností Matrixovské trilogie, kdy se každá scéna, ba každá replika ( " nemám rád vlaky" ) mění podle počtu shlédnutí i podle toho jak si jednotlivé scény vyložíte a kde je divák fyzicky dalším účastníkem výletu do snů hrdinových i Nolanových. K tolik probíranému konci -- nevěřím, že je to vyjádření podvracující jíž viděné, jelikož Nolan není Scorsese( který si to v Shutter Islandu mohl dovolit, vzhledem ke stylu vyprávění předchozích dvou hodin ) , je to naivka a hrdinům fandí stejně urputně jako my, pevně usazení v sedačkách po celých 148 minut.

Kolik znáte stand-up komiků, kteří A, mezi své skeče zařadí teorie o postmodernismu , B, nepřekáží to a C, je to vtipné as shit ?

Geniálně matoucí a surrealistické zmapování dětské mysli.

Not so Fellini-like to be appreciated; also not so Fellini-unlike to ignore. Přílišné lpění na I. číslovce 9, na devíti ženách/ osudech/ písních, které nabourává primární příběh režiséra Continiho, který se sice psychicky hroutí, ale filmově je zaznamenán stejně pi radosti jako přo krizi a konečné prozření a "napravení" je jen nejjednoduším zakončením možným u tohoto žánru.II. odkazech na Federicův život, jeho filmy( vztah k náboženství, ženám, tlak na režiséra) , ale nic nepřidávají a stává se tak jen prázdným odkazováním bez hlubšího--rozvíjejícího smyslu; a i ty černobílé, nejFelliniovštější flashbacky jsou natočeny citlivěji než Marshallovo urputné hledání Continiho klidu. Alespoň, že hudební výstupy mají vlastní život, stylisticky se přispůsobují příběhu( Kate Hudson jako reportérka Vogue zpívá mezi bandou modelů ve výrazně klipovitém "Cinema Italiano" , Judi Dench kabaretizující) a trčí ze samotného filmu o filmu.

STRANGERS nejsou protipólem horrorového prototypu nebo precizní studií odtažitosti diváka od příběhu FUNNY GAMESovského typu, vezou se na vlně vybíjejících filmů léčících strach z neznámého, nepředvídatelného( 11/09) ale obsazením Liv Tyler mezi partu neznámých/neviděných herců i jinými náznaky( vypsané později) se z nich stává osvěžující snímek hodný bližšího prozkoumání. -- lekačky jsou předvídatelné, jelikož nejsou pro příběh důležité. Naopak dlouhé, zbytečně se zdající záběry, ze kterých se teprve vyloupne trýznitel/ka jsou pravým naháněčem strachu, i když jsou napůl vyprávěny z jejich perspektivy. -- Sundání masek nemá očistný ani smiřovací význam, jde jen o to více si užít následnou smrt. -- Stmelování páru pomocí teroru nefunguje, jelikož už není co stmelovat a konečné " miluji tě." je jen aktem čirého zoufalství, ani na ten sex nedojde. -- Úsvit není příslibem nového dne, záchrany nebo možnosti útěku. Je jen potvrzením nevyhnutelného. Pro tohle všechno a více stojí STRANGERS za pozornost mezi ostatními, i když pro-křesťanské vyznění a věta " Příště to bude jednodužší " už jsou jen zbytečným doplněním.

Pocta Kurosawovi( variace na Yojimba, stylistická podoba -- hlavně při flashbackových scénách) i japonským 70's vybíječkám( dodělávaná digitální krev i způsob snímání soubojů, důraz na tělesnost zvukové stránky) která stejně jako ústřední postava klame tělem, není zcela tím, čím se zdá. Perfektní práce se zvukem, přibližujícím diváka Zaitoichimu vnímání, ale bohužel i spoustu zbytečných scén( u Kitana oblíbený městský idiot, sedláci na poli, konečná taneční scéna, Shinkichiho " tréning") bez jakéhokoliv ovlivnění příběhu.

Krvavé, suché béčko, které se sice nebere vůbec vážně, ale k čemu to je, když nemá kromě (video)herního konceptu(zbrojení - přestřelka - došlá munice - honička - boss - přestřelka - boss - honička) co nabídnout. Baví mě se dívat na filmy, které jsou příjemně a vtipně špatné a nelogické, ale film, který se v tom přímo vyžívá je čistě otravný, Doomsday má navíc otřesnou střihovou skladbu a zbytečné, čistě-na-efekt scény.