.baris.

Jednu hvězdičku za... no, já nevim za co.

Hele... já to vim, že to je vlastně děsná blbost, jo. Ale každej máme nějaký takový to, jak na tom ulítáváme, i když je to taková malá milá hovadinka, že jo? A já mám tohle. Já tenhle film prostě miluju. Dokonalá zábava, perfektní příšerný tanečky Granta, roztomilá Drew Barrymore... Jasný, cenu za nejpřínosnější a nejnápaditější film historie, to nezíská, ale co, vždyť to je nakonec úplně jedno, ne?

U komedie bych se měla smát... nebo ne?

Knihu jsem nečetla, ale vzhledem k tomu, co se o ní i o filmu hlásalo, jsem čekala, jak se budu červenat, bůhvíjaký to nebude porno nebo co, a zbytečně - ono to totiž bylo úplně o ničem. Dějově i tim, díky čemu to dílo proslulo. Působilo to na mě, jako kdyby to celé chtělo šokovat a zároveň nepohoršit, což je hodně blbá kombinace. Některé repliky bych dokonce zařadila do kategorie scenáristické perly. Navíc mě neskutečně rozčilovala divná hlavní hrdinka. Takové nanicovaté.

Děsivě realistické a nadčasové, skvěle natočené a výborně zahrané. Navíc s fantastickou pointou na závěr. Ještě teď mě mrazí.

Neskutečně milý film, v němž exceluje naprosto fantastický Robert de Niro (a že jinak jeho fanynka až tak nejsem). Jeho postava je tak neskutečně příjemná, že bych si takového Bena moc přála poznat i ve skutečnosti. Zároveň se snímku daří vyhýbat se přehnaným klišé a patosu je v něm tak akorát, aby to člověka rozněžnělo a nenasíralo. Takhle nabitá pozitivní energií jsem už dlouho po žádném filmu nebyla - a efekt je opakovaný, i po druhém zhlédnutí odcházím od filmu se stejnými milými pocity. Jasný plný počet.

Příběh je slabý, místy trochu nudný a hodně předvídatelný, některé postavy se rozhodují dost nelogicky (hlavně Emma), ale něco málo tam přece jen je. Krom postavy Chloé a místy dobře zvolené hudbě mě v dobrém slova smyslu zaujalo to, na čem celý film stojí: Spojení hip hopu (kterej normálně nemusím) a baletu (kterej normálně můžu), které se povedlo a z kterého snímek těží maximum. Závěrečné vystoupení je pak pěkně zpracované, přesto je celý příběh tak plytký a emoce nebudící, že víc než hvězdičku dát nemůžu.

Hodně intimní (a zároveň velice chladná) a psychologicky zvládnutá záležitost, ze které je divadelní původ silně cítit, ale vůbec to ničemu nevadí. Příběh se nebojí jít v emocích až na dřeň, je silný, drsný, syrový, až je z toho člověku místy mírně nevolno. Po skončení zůstane jen určitý pocit hnusu a hlavně deprese a beznaděje - a člověk už jen přemítá, kdo byl vlastně větší hajzl a kdo chudák. A v tom je právě síla tohohle filmu i jeho hlavní kvalita. Ve chvíli, kdy si dovolíte k někomu cítit sympatie, ta postava udělá něco, z čeho byste zvraceli. Naopak v momentech, kdy máte někoho za totálního zmetka, stane se něco, co Vás přiměje ho chápat a soucítit s ním. A velká spousta z toho je nakonec v mnohém hlavně o úhlu pohledu. Fantastická Julia všechny ostatní o level převyšuje, a to i přesto, že i zbylá trojice je výborná. K dokonalosti něco chybělo, ale ten vtíravý pocit zůstává i drahnou chvíli po dokoukání.

Jak jsem se mohla tomuhle skvostu tak dlouho vyhýbat? Klasická disneyovská Popelka s kouzelnou pohádkovou atmosférou, kde je všeho tak akorát. Tahle verze Popelky je umírněná, něžná, nepřeplácaná a zároveň zábavná a neuvěřitelně dojemná. A obrovský podíl na tom má výborná Brannaghova režie a zejména skvělý výběr hlavní představitelky, která je prostě a jednoduše neuvěřitelně milá a správně princeznovská. K tomu fantastická Cate Blanchett, správně a akorát ztřeštěná Helena Bonham Carter, překrásná hudba, Robb Stark, nádherný kostýmy... A když Popelka v modrých šatech na plese schází schodiště, mám husí kůži. Už hodně dlouho mě hraná pohádka takhle nedojala. Moje srdce plesá a pridávám hvězdičku navrch.

Tu potřebu převádět animované klasiky do hraných verzí plných barev, kýče, přeplácanosti a divnosti, tu teda fakt nechápu. Jasmína je hezká, ale jinak je to velkolepý prázdný nic. Nuuuudaaaa!