JohnCZ

Vcelku obyčejný dokument o ukrajinských sportovcích, ke kterému mám vlastně jen jednu poznámku. V momentě, kdy ukrajinští sportovci umírají na frontě, na ukrajinská sportoviště cíleně padají ruské rakety a ruští sportovci hrdě pochodují se Zky na prsou, může v souvislosti s banem ruských sportovců vyřknout větu "politika do sportu nepatří" opravdu jen člověk bez špetky morálky.

Je jedno, o jakou zemi se jedná. Je to stále stejný scénář, stejný vzorec. Spodina společnosti - fašouni, náckové, všemožní extrémní dezoláti - a další vlastním životem frustrovaní nebo jinak nešťastní lidé, kteří se na tenhle odpad nabalí, a autoritářský lídr, který skrze radikální rétoriku, různé konspirace, lži, polopravdy a hromadu negativních emocí a nereálných nesplnitelných slibů cíleně vyvolá davovou hysterii, štěpí společnost a radikalizuje své oddané příznivce. Výsledkem bývá naprosto iracionální vlna emocí, která se v krajních případech může přelít až v neřízené násilí. Tenhle dokument je ukázkou toho, jak takoví lidé dokáží v davu zahodit i ty poslední zbytky zdravého rozumu a chovají se jen jako emocemi (a nejen nutně jen těmi negativními) poháněné opičky. Vidle a pochodně included. Dokument se až na pár výjimek nesnaží příliš soudit nebo hodnotit, což je asi i dobře, protože na základě mnoha detailních záběrů přímo z akce si každý udělá o těchto lidech každý obrázek sám. Tendenčního vyprávění netřeba. Zároveň dokument nepřímo poukazuje na jednu důležitou věc. Že Kapitol může jen děkovat mnoha přítomným policistům za duchapřítomnost a velmi racionální deeskalační jednání. Protože jak je ze záběrů patrno, stačilo fakt málo k tomu, aby se celá situace vyhrotila na daleko nebezpečnější úroveň.

Dokonalosti Band of Brothers sice The Pacific nedosahuje, zejména proto, že mu chybí ta precizní dravá soustředěnost, kde každá scéna měla své místo, ale pořád je to zatraceně kvalitní válečný seriál. Vlastně spíše antiválečný, protože zatímco jeho předchůdce přeci jen do jisté míry své hrdiny heroizoval, nástupce ukazuje válku jako nesmyslný bordel plný zmaru a utrpení. Což asi skutečně válka o Pacifik byla a jakkoli ani evropské bitvy proti německým nacistům jistě nebyly lehké, válení se v bahně mezi mrtvolami a kontaktní boje v džungli proti v té době již brutálně zfanatizovaným na zteč nabíhajícím Japoncům, kteří se nebáli ani masakrovat vlastní civilisty, musely být naprosté peklo. The Pacific je pomalejší, více se zaměřuje na jednotlivé postavy a jejich psychologii než na celou jednotku, bitvy nebo dějiny jako celek. Možná i proto nepůsobí ani zdaleka tak uceleně a v těchto pohledech uspokojivě tak, jako Band of Brothers. Emocionální dopad má ale podobný a vizuálně je to filmařina vypiplaná do každého detailu a to i včetně bitev, kterých sice není tolik, ale patří mezi to nejlepší a nejrealistictější, co se dá na poli válečné tvorby nalézt.

Docela jsem se těšil po delší době na nějakou young adult dystopii, ale toto je teda jen takový hodně slaboučký odvar všech těch Divergencí a Hladových her. Vlastně to spíš patří mezi úplně to nejhorší, co se dá v tomto žánru na filmovém plátně nalézt. I přes množství CGI to působí lacině a uměle, stejně jako ona vyobrazovaná utopická či spíše dystopická společnost, o které se divák nedozví zhola nic. Je to povrchní, naivní, nepropracované a postavené na jednom jediném nápadu, který, nevím jak v předloze, ale ve filmu nedává moc smysl.

Sam Worthington nám tu zase modrá, ale tentokrát to má i nějaké vedlejší účinky. Pomalé komorní sci-fko, které neurazí, ale ani nenadchne. Může za to především hodně basic scénář a jednoduchý vizuál. Na druhou stranu, to skromné psychologické pojetí mi sedlo a tvůrci vcelku dobře vyvolávají v divákovi hlad po odpovědích. Jenže ty odpovědi jsou taky spíše takové nejasné a hlavně jsem se na konci nemohl zbavit otázky, kterou si položily rybky v Nemovi, když konečně po všech těch útrapách zdrhly z toho zatracenýho akvárka.

Mírné spoilery! Děckama skvěle zahrané. Technicky moc dobře provedené - od obrazu, přes atmosféru až po občasné napětí. Problém je, že ani jeden z těch několika motivů není rozvedený a dotažený do uspokojivé podoby tak, aby tvořily kompaktní celek. Závěr si vyloženě říkal o nějaký nečekaný twist a dokonce jako kdyby si film režijně pro něj i chystal půdu, ale nakonec nic z toho.

Skromný venkovský příběh italského farmáře a francouzky, která se svou židovskou rodinou přijela sbírat ovoce. Už jen to téma ultraortodoxních židů je celkem nepříjemné. Život v takové komunitě a ještě v roli mladé ženy si nedokážu představit. A sic nemusí nosit hidžáb a nikdo ji nebije, což je vždycky plus, nesvoboda to musí být obdobně strašná. Romantika je to jen velmi jemná, až okrajová. Spíše je to film o boji se sebou samým a odvaze udělat navzdory svým přesvědčením krok do neznáma, kterou se dvojice snaží společnými silami naleznout. Film spíše jen tak mírně plyne, ovšem herci hrají parádně mimikou a očima, což ilustruje i finální scéna, která se obejde zcela beze slov a přesto divák ví, co se hlavní postavě zrovna honí hlavou.

Realistický survival šmrncnutý osobní drámou. Možná až moc realistický, protože samotná survival složka je prostinká a nic moc neokoukaného nenabízí. Nasnímané je to ale hezky, Naomi Watts tu překvapivě vypadá jak zmuchlaná tetka z te nejzapadlejší dediny, ale k roli to sedne. Finální pointa se dala lehko odhadnout, týpek to svým chováním dával dost očividně najevo. Sympatické to moc není, uvěřitelné celkem jo.

Nejzajímavější je na tom ten nápad. A neotřelá práce se zvukem, který tu defacto hraje tu nejhlavnější roli, a celkově s mizanscénou. Film samotný je ale celkem genericky nasnímaná nuda o rodině vysoce postaveného nácka, která si plnými doušky užívá vrchol jeho kariéry a všechen ten luxus, který si mohou dopřát. Co na tom, že se v dáli ozývá mechanický hukot, štěkot psů, střelba, křik strážců i trýzněných, vzduchem se v horkých letních dnech nese podivný zápach a čas od času dvorek zasype popílek. Vskutku, zní to zajímavě, ten kontrast je totiž děsivě bizarní, ale nemůžu se zbavit pocitu, že by si tahle látka zasloužila z autorského hlediska daleko zajímavější formu. Ony i ty umělecké vsuvky tam působí dost random.

Ani po 23 letech od svého vzniku Band of Brothers neztrácí nic ze svého kouzla a své hodnocení a post jednoho z nejlepších seriálů všech dob si právem zaslouží. Po krátké napětí budující rozehřívačce v podobě výklusů na Currahee přichází velký den D a mrazení v zádech při sledování největší vojenské operace v lidských dějinách doprovází jedny nejlepších válečných scén vůbec. Vrchol žánru v podobě Saving Private Ryan sice nikdy zcela netrumfnou, ale mají k němu sakra blízko. Band of Brothers má ale jinou výhodu. Je to seriál. A je to serial, ve kterém divák prožije s Easy Company celé druhoválečné tažení - od výcvikového tábora, přes Normandii, operaci Market Garden v Holandsku, peklo v Bastogne, kde si kluci sáhnou na samotné dno, až po Orlí hnízdo. Kdysi dávno, při prvním sledování tehdy ještě poměrně neznámých herců, jsem měl sice trochu guláš v jednotlivých postavách, ale dnešním okem naštěstí platí, že co postava, to známá tvář a budoucí filmová nebo seriálová hvězda. Velmi rychle se s touhle partou divák sžije a když už tempo začíná s blížícím se koncem války zdánlivě polevovat, přichází naprostá emocionální bomba a jedna z nejlepších seriálových epizod vůbec. Filmů o koncentrácích už tu pár bylo, ale žádný, snad s výjimkou Schindlerova seznamu, na mě nedokázal přenést ten pocit zmaru a strach z ultimátního nacistického zla tak intenzivně, jako to tvůrci dokázali v této epizodě. Tady klaplo opravdu úplně všechno a pokud někdo pochybuje o zločinech holocaustu nebo prostě jen zapomněl, co dokáže fašistická diktatura páchat za zvěrstva, měl by vidět právě tenhle díl. Klidně i sólo. Finále v Alpách je příjemnou rozlučkou za tímhle seriálem, který si rád jednou za čas zopakuju. A s každým dalším zhlédnutím, měnícím se světem a přibývajícími životními zkušenostmi v něm nacházím nové a nové věci. Před deseti lety, dnes... a kdo ví, co nového naleznu za dalších dekádu. Jedno ale vím jistě, s Easy Company se rozhodně nevidíme naposledy. I cherish the memories of a question my grandson asked me the other day when he said, 'Grandpa, were you a hero in the war?' Grandpa said 'No... but I served in a company of heroes.'