JohnCZ

I přesto, že tak nějak netuším, co tím tady chtěli tvůrci, potažmo autor říci, mě ten retro zeleno atompunkový vizuál, přepálená barevná paleta a množství fantaskně podivných nápadů fakt upoutalo a chtěl bych vědět víc.

Povídka, která se nese ve zvláštní melancholicko-depresivní atmosféře a která se nebojí pohrávat si fantaskními prvky. Pro podobně abstraktní počiny mám slabost a Timothy Spall životem bitého stárnoucího člověka ztvárnil parádně.

Na téhle povídce mě nejvíce bavila ta neopakovatelná retro atmosféra, kde je strašně moc znát, že tvůrci, ačkoli si přidávají i něco vlastního, ctí zdrojový materiál. A to nejen vizuálem, ale i banálním, leč lidsky milým příběhem.

Blade Runner mixnutý Minority Report v pěkném cyberpunkovém kabátku. Příběhově mě to až tak neohromilo, ale co do atmosféry velice zajímavé a příjemně oldschoolové.

NBC trochu zazlívám, že si z potenciálně hodně dobrého námětu vynutili policajtskou procedurálku. Po zajímavém rozjezdu to upadne do case-of-the-week schématu, který obzvláštňuje akorát onen motiv střídání dvou odlišných realit. Strašně, strašně jsem u toho cítil Life on Mars dejavu a v zásadě byl přesvědčený, že vím pointu a že je jasné, jak to nakonec dopadne. V poslední třetině to nabralo drajv a, byť jsem z konce docela rozpačitý, jsem rád, že se tvůrcům podařilo příběh tak nějak uzavřít a já měl zároveň jasno, o čem že to celé bylo. Mnou vytvořená a i v komunitě shodou okolností velmi populární teorie se ovšem po přečtení jednoho z rozhovorů, kde ji tvůrce seriálu vyvrací, kompletně rozpadla a v tu chvíli jsem si uvědomil, že mi takové vysvětlení paradoxně vůbec nestačí.

Film, který vypráví především náladou a obrazy. Tarkovskij to sice není, ale i tak film vyžaduje vnímavého diváka, který je naladěný na pomalé tempo, ponurou atmosféru a z explicitního hlediska téměř nepostřehnutelný děj. Poválečná love story z válkou zdevastované oblasti, ve které člověka už nic dobrého nečeká. Atlantis je působivý film i z toho důvodu, že se vize a obavy filmařů do určité míry právě naplňují. Film byl takřka celý natočen v roce 2018 v Mariupolu, v oblasti oceláren Azovstal, které v těchto dnech čelí masivní ruské ofenzivě.

Hodně intenzivní zakončení trilogie s dlouhou expozicí a nečekaně velmi akční až epickou druhou polovinou. Při sledování jsem si krom parádní režie a kamery všímal nebo resp. spíše nevšímal jedné věci: CGI. To je v tomhle filmu tak minimalistické a když už tam je, tak je tak kvalitní, že ani u sekvencí, kdy jednoduše mozek ví, že tohle nemůže být skutečně, tak oči nic nepoznají. Důraz na praktické efekty namísto spoléhání se na čisté CGI omalovánky jednoduše makes difference.

“The only thing necessary for the triumph of evil is for good men to do nothing.” Hodně dobrý dokument, který stejnou měrou pracuje jak s emocemi, tak s informacemi. Něco málo na úvod jsem věděl nebo tušil, ale prank call mě teda položil. Tahle scéna názorně ukazuje absurditu Putinova režimu a stupiditu jeho stoupenců. Režimu, který je na jednu stranu neskutečně neprofesionální, průhledný až dementní, jenže zároveň je krutý a ve svém fašistickém běsnění a topení se ve vlastních dnes již prakticky neskrývaných lžích paradoxně nepředvídatelný a tudíž i nebezpečný. Ať už má divák na osobu Alexeje Navalného jakýkoli názor, nelze popřít, že jeho urputnost učinit z Ruska normální zemi s normálním perspektivním vedením je věc obdivuhodná. Ale kde není vůle lidu, tam prostě není pomoci.

Ultimátní noční můra, kde na působivosti ještě více přidává velmi naturalistická částečně documentary forma ve spojení se syrovým britským televizním lookem raných osmdesátek.

Nepřímé spoilery! Jsou tam chvíle, kdy to není úplně nejzáživnější a občas jsem byl z těch dějových linek poněkud zmatený, ale zajímavé téma to táhne. Animace taktéž, byť k dokonalosti má daleko a podivoval jsem se nad tím, jak někdo mohl pustit tolik nekonzistentních a nekvalitních textur a podivných glitchů do konečného střihu. Jako rozpohybovaný komiks, leč ve vybledlých válečných barvách, to ale působí velmi neokoukaně. Epizodické lehce artové vyprávění taktéž upoutá, byť v určitých chvílích, kdy se film prezentuje spíše jako hraný dokument, trochu uspává. Závěr mě ale dostal. Zejména moment, kdy film v ten nejdramatičtější moment znenadání z animace přepne do reálných záběrů. A nezaměnitelná hudba Maxe Richtera instantně rozpoznatelná hned po několika tónech.