Duke90

Tak tohle už nikdy víc! Své poslání, realisticky přenést šikanu do divákových očí, tento snímek splňuje až příliš dokonale, abych jej nakonec mohl strávit. Problém tedy tentokrát nemám s kvalitou filmu, ale s tím, že na to zkrátka nemám moc žaludek. Takové hajzly by chtělo něčím vystrašit k posrání, aby se po zbytek života museli stydět za činy, kterých se dopustili. To, jak se s tím nakonec oba kluci "vypořádali", není vlastně žádné řešení, ale když zkrátka zaženete štvanou zvěř do kouta, tak prostě může "kousnout"!

Nemám daleko k páté hvězdičce a přitom začátek filmu mi přišel skoro o ničem. Jakmile se ale chlapci poprvé dostanou do nesnází a zjistí, že tak nějak přecenili své síly, čímž nemyslím jen váhu onoho zlata, začne opravdu napínavá bitva o holý život, kdy mě totálně dostával jeden zvrat za druhým a nemohl jsem si ani na chvilku vydechnout. Dokonce i ten Ice Cube se chvílemi projevil jako herec a to je sakra co říct! Jinak Clooney samozřejmě vynikající, ale největší pozornost na sebe strhl tehdy ještě hodně mladý a štíhlý Mark Wahlberg. Tady rozhodně není takový golem jako v The Fighter nebo Pain and Gain, ale herecky podal jeden z nejlepších výkonů své kariéry. Ke konci mi ho bylo fakt líto.... Vlastně mi bylo líto úplně všech, kteří se tak usilovně snažili zachránit a vzájemně si pomoci.

Z Michaela Douglase šel ve Volném pádu respekt, ale z Russella Crowea jde přímo strach! Už při prvním pohledu na Gladiátora, který zůstává schovaný v teple svého tučného brnění, si říkám, že bych s ním závod na sto metrů možná vyhrál, ale v řecko-římském zápase nikoli... V průběhu sledování na mě dolehl pocit stísněnosti a znechucení právě díky Russelovi, jehož obsazení bylo jasnou trefou do černého. Sice si nelze nevšimnout béčkovějšího zpracování, které někteří nemusí považovat za hodné hercova formátu, ale v tomto případě mi to ani moc nevadilo. Spíš bych se hodně podivil, kdyby v dnešní technologicky vyspělé době zvládl tento naštvaný pán "řádit" tak dlouho a neskončil by už dávno s prostřelenou hlavou. Pravdou ale je, že většina lidí vždy myslí na své vlastní bezpečí a otázkou zůstává, jestli jim to někdo vůbec může zazlívat, když absolutně nemůžete vědět, jak a čím vás může "nepříčetný výtržník" ohrozit...

Když si pročítám zdejší komentáře, bojím se tu dál cokoli napsat, abych někoho zbytečně nepopudil a tak se to pokusím shrnout nějak "neutrálně". Borata považuji za nevšední počin, kde si každý může najít své vlastní pojetí. Kdybych napsal, že jsem se příliš nezasmál, opravdu bych lhal, protože smích mě doprovázel relativně často. Také se řadím mezi ty, kteří vnímali hodně odvážnou satiru, která pak v mých očích dělá z Borata mnohem víc než jen nezpochybnitelnou ulítlost. Borat tedy určitě není pro každého. Spousta scén a narážek již byla "pochopena" mnohými diváky pokaždé trochu jinak a od toho se zkrátka odvíjí finální zhodnocení filmu. Já se při každém shlédnutí nikdy neubráním smíchu a zároveň jsem schopen uznat jistou originálnost v přístupu Cohena k dané látce...

The Devil All The Time má slibně se rozjíždějící začátek s utlumenější "prostřední částí" a výborně gradujícím "revenge" závěrem až po znepokojivé zakončení, které už si jen můžeme dále domýšlet, ale nechci moc spoilerovat. Buranské prostředí je dokonalé. Pravděpodobnost tolika provázaných "špatných" osudů naopak moc vysoká není, ale působí "stylově". Největší hovado je Jason Clarke a přesně takové typy nemám potřebu sledovat v jejich "počínání si", i když mě psychologie podobně vyšinutých jedinců vždy docela zajímala. Po herecké stránce jsem si nejvíce užil stále zkušenějšího Billa Skarsgarda, který opět změnil přízvuk a staršího poznamenaného otce zahrál naprosto bez problémů. Harry Melling na můj vkus zbytečně moc přehrával a Pattinson využil svého vzhledu k proměně v dokonalého slizouna. A Tom Holland? Toho mám v oblibě už od "dob Tsunami" a za takové role ho budu mít vždy raději než jako Spider-Mana. Osobně mohu s jistotou prohlásit, že do těchto amerických končin se nikdy stěhovat nehodlám....

Robin Williams má určitě lepší filmy, ale Patch Adams je docela milé překvapení kombinující humor, romantiku i smutek v pěkně vyvážené formě a právě humor je zde nejvíce pamětihodný díky Robinově přirozenosti. Nemohl jsem se ale zbavit dojmu, že ještě ve filmu postrádám nějaký větší náboj. Nevím jestli to bylo režií nebo scénářem, ale přišlo mi to víc jako taková jednohubka na odreagování a nešlo si nevšimnout té přílišné naivity. Každopádně Robina mám rád skoro všude a navíc nemám problém se stále pořádně zasnít, takže zůstávám na silných třech hvězdách.

Upřímná zpověď jednoho promiskuitního nešťastného spisovatele očima jednoho podobnými zkušenostmi nabitého filmaře dopadla opět výborně. Některé scény jsou přímo geniální a trhají bránici, některé jsou o poznání slabší, ale nikdy nevyzní do prázdna. Woody nepotřebuje vlastnit vzhled Kena od Matela, aby na sebe navalil dámské osazenstvo. On k tomu využije svůj nezpochybnitelný intelekt s nekonečnou zásobou životních "mouder" a ještě si to celé pěkně naaranžuje. Důležité je, že nikdy nezachází do trapnosti a dokonce i ostřejší mluva z jeho úst je uvěřitelná. Tentokrát jsou všechny slovní přestřelky se shrzenými ženami naprosto over the top!

Allen netradičně odbočil od svých komediálně laděných romancí a natočil příjemný humorný příběh v dokumentárním retro stylu. Pokud bychom ve filmu hledali hlubší význam, můžeme chvilkami to chameleónství brát i docela vážně, jakože snahu jednoho smutného člověka za každou cenu zapadnout, což se vlastně vyvine v jakousi nepojmenovanou psychickou chorobu nejlépe přirovnatelnou k nějakému druhu schizofrenie. Na Zeliga se tedy lze podívat minimálně ze dvou úhlů pohledů a já vnímal originalitu allenovského humoru (Mám výuku masturbace. Když to nestihnu, tak začnou beze mě.) stejně jako stinnou tvář daného tématu, jak je někdy v reálném životě těžké zapadnout a vyniknout zároveň.

Nestárnoucí "Robertek" opět v plné síle s obrovským charismatem rozehrál velkou hru - a to doslova! Jelikož sportovních filmů na podobné téma stále přibývá, čekal jsem už i nějaké to klišé, ale tento film o houževnatém baseballistovi se tomuto faktu jednoznačně vymyká. Tohle je prostě život jednoho "obyčejného kluka" co se s životem porval hezky "poredfordovsku" a přitom stále nepřestal věřit, že právě on je nejlepší baseballista na světě. P.S.: Ještě bych rád dodal, že v té době to Glenn Close neskutečně slušelo a Kim Basinger s tím zkrátka nic nenadělá!

Mě osobně pořádně oslovil až dosti hnusný konec kdy se nehledě na rasu všichni zachovali naprosto bezcharakterně. To co se Saleovi nakonec stalo si doopravdy nezasloužil ani kdyby měl bůhvíjakého syna a na vině byl zkrátka někdo úplně jiný - policie, která se okamžitě zdekovala, aby se mohla v momentě vrátit na scénu jako největší hrdinové, pardón chtěl jsem říct zbabělci. Celkově mi bylo líto jen tří lidí - Salea, jeho druhého syna Vita a postaršího černošského pána co sice chlastal jako duha, ale aspoň si jako jediný z komunity zachoval svou důstojnost!