Bachy

Sorry, ale prvoplánové to rozhodně není. To se zase rád za Moonlight postavím. Je to hezký, civilní, nikde to zbytečně netlačí na pilu, jede to svou komorní cestou a neudělá to žádnej očekávanej levnej krok ke zvratu. Jen to plyne. Problém je, že jsem si moc z takovýho mixu neodnesl a to bych chtěl.

Dva roky po Naušice točí Mijazaki vlastně novou verzi Naušiky. S téměř identickou kostrou o odvážné hlavní ženské postavě, lítající skrz mraky s ekologickým poselstvím, kritizující hrabivost a militantní idioty skrz scénář připomínající spíše staré legendy o královských rodinách a zaniklých civilizacích než standardní méně rozmáchlé pohádky. A přestože mám od Mijazakiho raději právě ty simple stories (Totoro) bez zvratů, které míří na jedno téma, zase to funguje i v případě Laputy. Především proto, že studio Ghibli si drží um nepředvídatelnosti děje. Jasně, že víme, jak to skončí už po pár minutách, ale cesta, kterou Mijazaki a jeho scénáře volí je nečekaná. A pak jsou tam samozřejmě i ty scenérie, i ty potvory a stroje s vlivem Star Wars, které od Ghibli studios chcete vidět. Takže jo - zase bych trochu škrtal v akci, ale Laputa je úžasnej film.

Nejvíc! Nostalgie je královna.

Tahle modla prošla s muzikou spoustu divokých období a dokázala svítit v hippie, punk i metalových éře. Nestála na jednom albu, ani na jednom stylu a pořád se vyvíjela i s tím rizikem, že sem tam šlápne úplně vedle. Kdo ze slavnějších tohle může říct? Bez ohledu na to, že už se téměř patnáct let hrabu v úplně jinačí scéně je Cooper pořád pán, co mě hudebně odchoval a jako takovej si zasloužil lepší dokument, protože materiálu na něj má habaděj.

Jasný. Strašně cool je to, posouvání hranice, prolamování čtvrté zdi, hrozně uvolněný a nad věcí....a taky se to nedá vydržet do konce. Všechno se okouká během první čtvrthodiny a pak už je ale pozlátko pryč a je potřeba vytasit kvalitu režijní + scénáristickou. Ta není. Stejnej generickej blábol, kterej okupuje kina poslední léta, jen v jiným balení. V čem je to posouvání hranic, když ten scénář se dá dopsat do poslední scény už po prvním setkání se záporákem?

"Našel plechovku, debil." Noha je tak krásně trefenej. Asi to miluju. Vzpomněl jsem si na Raimiho a smál se.

Není to poprvý, co se mi Linklater snaží velmi stylově nahodit pocit "opravdivosti" a přitom je výsledkem proplouvající vyčpělost bez emocí s trochou umělotiny. Šeď.

Už jsem trochu žil v tom, že je poetika novodobého westernu ze současné Ameriky ohmataná a zaprášená a že už není moc, co nového do ní vnést. A Hell or High Water tam vlastně tolik nového nepřihazuje. Naopak funguje poměrně mustrově (Cave a Ellis opět ve svém oblíbeném prostředí, Bridges jako stárnoucí kovboj-dobrák a Ben Foster znovu jako špinavý záporák s kloboukem, kolikrát už jsem tyhle variace viděl). Jenže si režisér všechny aspekty pohlídal a udržel kvalitativně vysoko celou stopáž bez škobrtnutí. Takže místo poměrně typického "jako, bylo to hodně dobrý, ale třeba tahle scéna byla trochu k smíchu" přišlo "hele, vono je to dost typický, ale poměrně uhrančivý a s každou minutou lepší". Cave s Ellisem zase nasazují hloubavý a táhlý tempo, ale tentokrát jim ho scénář a režie nerozemele. Miluju tu prázdnou krajinu s nízkejma barákama a jednou silnicí.

Normálně téměř plno. Ač to párkrát v uších zabolelo, když padla přehnaně drsná slova, pořád jsem si to dovedl užít, utíkalo to a stupňovalo napětí a já měl radost. Pocit, kterej si ze Star Wars v kině téměř nepamatuji. Žádná tupá kopírka předchozích dílů se naštěstí nekoná. Levné a hlavně neskutečně líné hraní na nostalgii vygumováno, vždyť ohlížení je pro slabochy a Abramse. Mendelsohn, Mikkelsen a Whitaker fungují nejen proto, že umí hrát, ale hlavně proto, že mají napsány postavy s motivací, tudíž nejsou jen nositeli replik. Taky bych si od spin-offu přál třeba úplně jiný žánr, ideálně absolutně odproštěný od hlavní linky, ale! pořád je tu vlastní svébytný příběh, který jen třikrát, čtyřikrát lehce mrkne na fanoušky, víc se v tom nepatlá a nebojí se dělat radikální řezy. Pamatujete si toho přerostlého gluma z předchozího dílu? Vomit! Krom jedný hlavy nevypadá v Rogue One gumově skoro nic. Edwards dovedl s jednou slavnou frančízou stejně dobrou práci jako s předchozí. Má to díry, chtěl bych to doladit a dotáhnout, ale bavil jsem se a ne málo. Až si to rozmyslím, tak začnu tvrdit, že je to nejlepší díl Hvězdných válek od roku 1983.

Jako jízda na roller coasteru skrz známé atrakce dobré, ale já bych radši film. Pořád je hrozně fajn plavat ve stejných vodách a potkat pár zajímavých nových postav (ač hloubkou charakteru se zřejmě vyznačuje pouze Hank), ale trošku moc z toho čiší ta příběhová šroubovanost a nucenost. Marlin a Nemo jako absolutně nadbytečné postavy a druhá scénaristicky absolutně neukočírovaná polovina krade snímku 'filmovost' a sráží sílu příběhu.