Bachy

Vizuální slast a koupel v modrožlutý melancholii. Ihned po projekci ještě s výhradou, že možná málo zakousnuté a občas trochu po povrchu, ale už druhej den to rozkvetlo. Ač smutný obsahem, ve vyznění hlavně citlivý kus. Toť k celku. A pak... nejlepší jezdecká scéna ever. A je úplně fuk, jestli to porovnáváte s jízdou na nějakým fantasy divnotvoru nebo třeba s jízdou volantovou. Furt nejlepší ever. Son Lux <3

Úplně nevím, jak se tomu vyhnout obloukem, ať není příběhově venku vůbec nic a zároveň to pojmenovat. Takhle - může tomu v půlce strašně snadno spadnout řetěz a vůbec...nestane se. Trochu queer, trochu weird wave. Na jednu stranu bych radši víc tlačil na tu weird vlnu, ale na druhou..možná právě proto to dost uceleně drží při sobě.

Víc performance než film, to jen ať víme. Tahle sonda do vztahu skrz alternativu je dost hluboká, ušně/očně působivá a emočně silná zároveň. A to nelze nechat jen tak stranou, že oni oba jsou vopravdu dost zajímavý persony k dalšímu sledování.

Dost příšerný, ale v určitý konstelaci, třebas v rámci půlnoční sekce LFŠ, výbornej zážitek. Pak ty brutálně kostrbatý repliky a podivně zírající a pobíhající charaktery nesou alespoň ten unintended rozměr.

Ohromně silná první hodina, jenže pak už se jen na kolotoči točí stejná sedátka, na nich stejné postavy se stejným chováním a vracející se témata už nemají tolik síly jako když dorazí k divákovi prvně. Nejsilnější je pak vlastní dohledávání faktů o životě Romy Schneider.

Mhmmm....ne. Teda nejdřív trošku, ale po půlce už jako vůbec.

Dohnán rest, jak tele a teď mě dost mrzí, že jsem Linklatera nejel od startu. Ta uvolněnost, oslava zevlovskejch let a výbuchy inspirace jsou tam tak přirozeně posazený.

Radu Jude nejvíc! Podvratnost v brutální stopáži s mrazením a mrzením skrz neuvěřitelně dobře napsanou hlavní hrdinku. Vzkaz z Rumunska do střední Evropy. Na písmena o tom, že musíte znát rumunskou historii nalepte "Bullshit". Jasně, že to v Judeho domovině rezonuje víc, ale přenést ty zásadní pocity z davu přes hranice je ohromně snadný. Loznica na to jde hardcorem přímo z Donbasu, Radu skrz inscenaci bitvy. Oba maj na lakmusovejch papírcích stený výsledky nálady společnosti a ty dost děsí. Dialog je cesta ven a u Judeho je ten dialog obrovsky silnej a dost přepáleně dlouhej. Velká výměna názorů pro utříbení toho vlastního. Téměř za plnej košík švestek. Budu si chvilku rozmýšlet, jak moc jsem se zamiloval. Osciluju ve výsledným dojmu od dokonalý k hodně dobrý a vychází mi, že je to hlavně hodně.

Spike Lee se rozkročil někde mezi odlehčenou zábavovkou se šmrncem a sociálním apelem/aktivismem. Je to pocta Angele Davis, je to mrknutí k blacksploitation, je to prostředník Donaldovi, je to vzpomínka na Black Panthers a je to svižná jízda, která přes popsané extra z davu nevyčnívá. Někdy se všechny ty aspekty spojí, a to většinou v dialogových scénách, pak je to plná palba. Ale více než často je to bruslař, kterému každá noha jede jinam a výsledek sedí na zadku. Škoda, ten mix mohl fungovat, kdyby ho nebrzdila příliš standardní příběhová struktura. Ale i takhle to Driver s Washingtonem utáhnou vcelku vysoko. Nicméně já jsem nenažranej a chtěl jsem víc. Na provokování je to málo, ale na dobrej film s důležitou tématikou je to až až.

Jakože standard totál, já vím. Rozervanost krocená starším mentorem v indie hávu. Neukotvenost a nostalgické pomrkávání po younger days. Asi to bylo na stole dvacetkrát, ale tenhle kus je taky přirozenej, ani kapkou nekonstruovanej a nehranej. Teda...téměř..jo, poslední záběr je to, kdy se na sebe všichni v sále podívaj se svraštělým obočím a nevysloveným "whaaaaat?", ale nenechme si kvůli jednomu přešlapu rozkopnout jízdu na trenažéru.