Flákač

Prednedávnom som videl Šachnazarov film Deň poludnia a myslel som si, že je ojedinelým experimentom. Lenže pár rokov pred ním prišiel Linklater s ešte omnoho rozvoľnenejšou formou predávania štafetového kolíka "rozprávania". Až ma prekvapuje, že s podobným filmom neprišiel v 60. rokoch formalistický anarchista č.1 Godard. Slacker je možno výpoveďou generácie počiatku 90. rokov vo svete, možno v Amerike a možno iba v Austine. Ale najpravdepodobnejšia je alternatíva, že nám Linklater prostredníctvom vysoko nereálnych dialógov postáv iba predáva vlastný bordel v hlave. Čo považujem tiež za ďalšiu experimentálnu formu jeho ešte mladícky nevyzretého diela. (16.08.2016)

Promyšlený narativní experiment, který vyprávění nesceluje jedním protagonistou, ale celkovou náladou paranoie (připomínající Rivettův debut Paříž patří nám) a několika leitmotivy (mediální manipulace realitou, nedůvěra ve veřejné mínění). Podobně jako postavy filmu nežijí podle klasických společenských norem, hledá Linklater zvolenou strukturou jakési vyprávěcí štafety (kterou sám zahajuje) alternativu k mainstreamovému vyprávění. Na rozdíl od svých postav, kterými jsou buď sociopati provozující bizarní rituály (vyřezávání fotek z ročenky, vyhazování věcí po ex-přítelkyni) a vedoucí paranoidní rozhovory o velkém spiknutí, nebo zhulení flákači diskutující o Šmoulech a Krišnovi, je Linklater ve snaze postihnout chaos postmoderního zeitgeistu poměrně úspěšný. Kolážovitým kombinováním mnoha různých příběhů (které se liší odlehčeností témat a příčetností postav) i mnoha různých médií a formátů (video, Super 8, 16mm) se mu daří vyjádřit nesoustředěné vnímání generace X, jejíž příslušníci těkají mezi obrovským množstvím podnětů, ale naplno se ničemu věnovat nedokáží. Proto je film vystavěn jako sled odboček od určitého tématu nebo něčího osudu. Touha diváka po koherentní zápletce tak nikdy není naplněna, ale zároveň naše pozornost neochabuje, neboť se musíme znovu a znovu seznamovat s dalšími postavami. Lidské figury jsou sice utilitárně (jako nositelé významů a funkcí) využívány v každém vyprávění, ale zde je jejich podřízenost narativu zvýrazněna tím, že jsou využívány jako kterýkoli jiný narativní prostředek, například střih nebo pohyb kamery. Namísto zastření vyprávěcí struktury a navození dojmu dokumentární bezprostřednosti, mnohopohledovosti a náhodnosti ve volbě toho, co uvidíme dál, nás schémata osvojená sledováním tradičně vyprávěných filmů nutí k větší citlivosti vůči tomu, jak je Slacker vyprávěn. Z tohoto hlediska pak není jeho hlavní náplní generační portrét, ale samotný akt vyprávění se všemi jeho fixními (vzorec příčina-následek) i proměnlivými prvky (nezávislost na hlavním hrdinovi a hlavní dějové linii). 80% (20.06.2018)

Zdar Austin Film Society! U vzniku této Mekky nezávislých a začínajících filmařů stojí guru Richard. Stojí tu díky odvaze a taktéž úspěchu zásadního skvostu světové kinematografie, jakým Flákač beze sporu je. Malé prostředky a velká touha vždy přimějí autora vydat se cestou dobrodružnou s leckterou překážkou během tvůrčího procesu, avšak krásnou, definující lásku k filmovému řemeslu a tvůrčí svobodě. Ano, i flákat se dá filmově. ;-) Woo. (06.07.2018)

Starý a velmi nezávislý film Richarda Linklatera z roku 1991, který nemá děj a jen sledujeme různé lůzry z texaského Austinu, jak se baví o konspiračních teoriích, Madonnině vaginálním výtěru,.... a všechno další už jsem zapomněl, takže to musely být opravdu píčoviny. Poznámka: už jsem si úplně odvykl koukat v kině na analogový film s hrubým zrnem a nečistotami, což v kombinaci s nekvalitní lacinou kamerou, obrovským plátnem Velkého sálu a čtvrtou řadou, kde jsem seděl, vytvořilo neuvěřitelně hnusný a vyblitý obraz, což se k tomuto filmu skvěle hodilo. (16.08.2018)

Velmi osobitý komediální snímek Richarda Linklatera, v němž kamera putuje od jedné postavy k druhé a vypráví tím řetězec vzájemně nesouvisejících příběhů, z nichž každý je ovšem zajímavý něčím trochu jiným a má styl. V každé epizodě sledujeme jednoho, dva, nebo několik flákačů a jejich eskapády po texaském Austinu. Některé promluvy a dialogy jsou naprosto famózně vypointované, jiné baví zkrátka už jen svou podivností a divák se rozhodně nemá šanci nudit. A ten němý, téměř groteskní závěr nemá chybu! Hned po zhlédnutí bych si to s chutí dal celé ještě jednou. [KVIFF 2018] (08.07.2018)