Sarkastic

„Probere se?“ - „Paní…jednu věc člověk nedokáže. Dotknout se nosu jazykem…ale kromě toho se jí může stát téměř cokoliv.“ Jakože Mária toho zažila a přežila více, než je pro jednoho člověka vůbec zdrávo…Úvodní téměř 20minutový rozjezd byl poměrně dlouhý a příliš mě nebavil, ale pak to skutečné vyprávění konečně začalo. Polární záře (na kterou si v divák musí také počkat) má především silný příběh, na kterém ostatně stojí celý film. Ačkoliv nebudu zastírat, že scény z minulosti mě bavily podstatě víc než ty přítomné (řešící hledání vlastní identity a pravdy). Technická stránka je na světové úrovni, přitom je ovšem z Polární záře cítit nezaměnitelná „evropskost“ (myšleno v tom nejlepším slova smyslu). Za vyloženě slabší považuju jen naivní opití rohlíkem v podání sovětských úřednic a pak samotný konec (k tomuhle vyústění sice spěl film poměrně dlouho, přesto jsem tajně doufal, že to neskončím čirým…no, nevadí). Naše první filmové setkání s Mártou Mészáros dopadlo dobře a věřím, že nebude poslední. Za mě to budou slušné 4*.

Plnit si sny a následovat své touhy je přece tak snadné…anebo ne? Ten domeček z kostek v úvodu příběhu předznamenal ráz prakticky celého filmu. Ostatně hned od začátku je jasné, že výměnná studentka Sophie je nejen obrovsky hudebně nadaná, ale také velmi vnímavá, zvlášť k o mnoho let staršímu Keithovi…Nadechni se má v podstatě dost jednoduchý a předvídatelný příběh, žádný ze zvratů diváka nijak zvlášť nepřekvapí. Jenže na druhou stranu nabízí převážně příjemnou, vtahující atmosféru (podpořenou opravdu krásnou hudbou), uvěřitelné emoce, hezky vystihnuté náznaky problémů, podezření, žárlivosti, a více než solidní herecké výkony. Má řadu silných scén, od perfektního klavírního „ahoj“ přes lekce dýchání, osamocení v dešti až po hořký konec (sice také předvídatelný, ale to mu nijak neubralo na působivosti). A nejvíc se mi na filmu líbilo, jak pracoval s tou spoustou všeříkajících pohledů, z nichž každý má svou důležitost a nahrazuje spoustu (zbytečných?) slov postav. Tomuhle filmu o zakázané lásce dám silné 4*.

„To nemůže fungovat, mouchy všechno vidí!“ - „To je pravda. Ale neví, že přijdeš ze strany. Zkus to znovu.“ - „Nefunguje to!“ - „Neřekl jsem, že je to lehké. V životě občas i prohráváš.“ A Naoufel těch proher zažil až příliš…Už po chvilce jsem instinktivně věděl, že se mi film bude moc líbit. Už jen to, jak plynule fungují přechody mezi světy ruky/jejího majitele. Překvapila mě i zdařilá, „živoucí“ animace. Scény s rukou (např. útěk, souboj, podvodní dobrodružství či třeba deštník) jsou perfektně zpracované. A Clapin zvládá udělat napínavou scénu i z vyprazdňování popelnice. Ale nejvíc jsem si užíval působivou, hypnotickou a posmutnělou atmosféru (spolu s minimalistickou, ovšem o to lépe pasující hudbou). Při druhém zhlédnutí to bylo ještě silnější. A lépe jsem vzal i konec, u kterého jsem měl napoprvé trochu pochyby. Plný počet. „Improvizace. Něco, co bys neměla dělat, ale udělala jsi to a dostalo tě to jinam…a nelituješ toho. Něco takového.“ - „A pak? Když obelstíš osud, co pak?“ - „Pak? Držíš se, co nejdál. Slepě utíkáš a držíš si palce.“

Po Rodinné oslavě a Honu jsem měl od režiséra Vinterberga jen ta nejvyšší očekávání, což se trochu obrátilo proti mně, protože Submarino se s nimi nemůže porovnávat. To ale neznamená, že by šlo o špatný film, jen prostě není tak výborný. Pořád je to poctivé severské drama se vším, co byste od něho mohli čekat. Příběh 2 bratrů, na kterých se výrazně podepsalo smutné dětství (rámované navíc jedním velkým traumatem) mě bavil, i když se na první pohled může zdát trochu obyčejný. Jednoznačně staví hlavně na hereckých výkonech, proti kterým se nedá říct vůbec nic. Lehké ozvláštnění v podobě oddělení obou linií může někoho i trochu rušit, ale já s ním neměl problém. Zároveň Submarino patří k těm typům snímkům, u kterého má naprosto zásadní podíl na vytvoření atmosféry hudba, v tomto případě na to stačily 2 písničky (magický titulní motiv Fatherless Hill spolu s Hollow Talk, kterou má zas pod kůží každý fanoušek severského seriálového klenotu Most). Symbolický konec se mi také líbil, takže hodnotím solidními 4*.

„A co to tam děláte?“ - „Nic, tady sem leštil něco…víš?“ Absurdní, snad až směšné…kdyby to nebylo tak moc mrazivé. Což se dá říct o celém tomhle dílku. A je jen dobře, že se tohle v rámci osvěty pouští (v upravené verzi) i 12letým dětem a zároveň nechybí besedy s tvůrci. Ten styl, jakým je V síti natočeno…vyčítat snímku efektní formu a snahu šokovat mi nepřijde úplně spravedlivé. Tohle téma (jehož naléhavost se nejspíš bude ještě zvyšovat) by se totiž mělo dostat do povědomí veřejnosti a vyvolat diskuzi. A především zamyšlení. Možná ještě víc u rodičů než dětí. Ano, u jistých emočních scén jde trochu cítit tlačení na pilu, na druhou stranu divák tam těch 10 velmi intenzivních dní s až děsivě velkou koncentrací individuí strávit nemusel. Představitelky mají můj respekt, působí až překvapivě přirozeně. A líbila se mi i postupná gradace a přitvrzování (osobní setkání jsou pak skutečným vrcholem hnusu). Dávám slabších 5*, dopadem se tomuhle může málokterý dokument rovnat (a někteří z „predátorů“ už teď sklízí to, co zaseli).

„Co se stalo?“ - „Mám koláč v troubě!“ - „Je to spálený?“ - „Ne! Jsem těhotná! Udělala jsem si 6 testů a všechny jsou pozitivní!“ - „Myslíš negativní...“ Daniel žije ve svém světě. Ať už zrovna vysvětluje příjmy, tankuje do flašky, balí sjetou pekařku, odolává svodům její matky (proč mi žádná Dánka nenabídla sodovku?!), žádá o pomoc lakomého otce („Dítě není nic než potíže!“) či je postrachem pro starší spoluobčany. Snad ještě vtipnější je Dědek, kamarád k nezaplacení (geniální Nicolas Bro), u jehož zkoušek na rozhodčího jsem se svíjel smíchy. Bohužel, parádně rozjetý film časem ztrácí šťávu a snaha o přesah (atmosférou nepasující fokus na soudce) dojmu spíš ubírá. Škoda, Káriho Fúsi u mě stále vede, Outsider bude za slušné 4*. „Ty nemůžeš bejt otec!“ - „Dík za podporu.“ - „Humanita je zhouba, rakovina šířící se po celým světě. Na to nemůžeš přispívat. To je od tebe nezodpovědný! Podívej se na děti. Jsou tlustý, nechutný, se zničenejma játrama a cukrovkou! A nic nevěděj! Vytvářej nové druhy! Buď oni nebo my!“

„Já pojedu s váma.“ - „To nejde kvůli pojištění.“ - „Tak to vás můžu uklidnit. Jelikož pracujete podlé právní normy, která se na vás dívá jako na autonomní podsubjekt, tak vám nic, právnicky řečeno, nehrozí.“ - „Vždycky balíš holky takhle?“ - „Pokazilo se mi auto.“ Nezkušený ale nadšený mladý právník dostane za úkol obhajovat mlčícího, zlověstně vypadajícího Itala, který je obviněn z vraždy, a zdá se, že případ nemůže být jasnější…. Bavilo mě to, tak 3/4 filmu dokonce velmi. Hlavní hrdina je sympaťák, sešlý Franco Nero si to zase uhraje očima (nemusí ani mluvit), tlumočnice přináší příjemné osvěžení spolu s odlehčením vážného tématu a celkově jde o zručně natočenou žánrovku s historickým přesahem. Ale jak už jsem naznačil, závěr se moc nepovedl, poněkud jednostranné vyznění (ambiciózní právník velmi rychle zapomene na to, kdo pro něj byl náhradní, milující rodinou, a jak se k němu naopak zachoval jeho vlastní otec) bohužel výsledný dojem trochu sráží. Nic to ale nemění na tom, že jde o záležitost za slušné 4*.

„Pane profesore!“ - „Prosím?“ - „Radši nám řekněte, co jste viděl, když jste vešel do rytířského sálu.“ - „Nahou pastýřku!“ - „Vám tady běhá nějaká nahatá družstevnice?!“ Má očekávání byla z velké části naplněna. Jde o veskrze průměrnou detektivku, v níž se sice téměř celou první půl hodinu vůbec nic neděje, ale pak se naštěstí rozjede a diváka docela slušně baví. Jak vyšetřováním, kdy vraha není zase tak snadné uhádnout (jak by se možná mohlo zdát), tak občasnými zdařilými dialogovými frky. Z postav je to samozřejmě zde mnohokrát zmiňovaný Pacínek Bohumila Šmídy, ačkoliv je spíše úsměvný než doopravdy vtipný. A rozhodně má on i další podezřelí víc charismatu než všichni přemoudřelí vyšetřovatelé dohromady (a to včetně jindy tolik výrazného Menšíka, což už také o něčem svědčí). Úsměvný (ovšem nechtěně) je i samotný konec, a to především způsobem usvědčení vraha, které mi přišlo opravdu hodně naivní. Dám 3*. „Vás to teda vzalo! Copak jste ji zabil vy?“ - „Jak se něco semele, tak v tom lítá Pacínek!“

„Asi bychom toho po něm měli chtít víc. Teď tu bydlí jak na hotelu. To není moc konstruktivní. Musíme ho víc vtáhnout do rodiny.“ A jak řekla, tak udělala aneb následky některých činů mohou být nedozírné… Je pravda, že explicitnost „oněch“ scén mě ve filmu tohoto ražení docela překvapila, ale to ještě neznamená, že bylo mělo být v případě Srdcové královny nějak samoúčelné. A hlavně to o filmu nic nevypovídá a byla by škoda, kdyby to snímku zanechalo nálepku, kterou si nezaslouží. Jde totiž o kvalitní drama, které vtáhne, a diváka skutečně zajímá, kam až je hlavní hrdinka (ztvárněná skvělou Trine Dyrholm) ochotná zajít. A že mi z jejího bezskrupulózního činu (pud sebezáchovy?) bylo postupně čím dál víc na zvracení. Navíc se mně dost líbilo, jak postavy bez jediného slova dokázaly přesně vyjádřit, o čem přemýšlí (ostatně i chování po „tom“ bylo zvláštním způsobem přirozené). Nesedlo mi asi jen sestřino chování, které jsem jako jediné nevěřil. Od režisérky May el-Toukhy asi v budoucnu zkusím něco dalšího, tentokrát to budou silné 4*.

„Víš, co je zvěd?“ - „Vim! Zvěd je ten, co donáší!“ - „Správně.“ - „Ano! Zrovna minulej tejden kluci jednomu nabili hubu.“ - „Správně…tak to budeš dělat ty.“ Překvapuje mě, že něco takového rozsahu (cca 130 minut) dostala na starost režisérská dvojka, která předtím točila jen krátkometrážní filmy. A ona nezkušenost s dlouhou stopáží se asi projevila, protože si pánové zjevně ukousli příliš velký krajíc. A také si pod pojmem muzikál představovali zřejmě něco jiného než já. Tím spíš, že cca 90 (!) minut chybějící pohybovou choreografii nahrazují jen nepřirozené úsměvy a mnohdy až umělý smích. Ale příliš to nefunguje ani jako čistě hudební film. Nemyslím tím hudbu (S. + Š. si klidně poslechnu) jako spíš fakt, že se tu prakticky nic neděje a hudební scénky jakoby ani neměly žádnou návaznost (jejich slepování se příliš nedaří). Počáteční humor je fajn (než se začne vytrácet) a v rámci žánru film opravdu začne fungovat, jenže to až cca posledních 30 min. Mezitím se však chvílemi dostavuje lehká nuda. Snad Bach promine, dám slabý průměr.