Sarkastic

„Konvertovala jste, když jste se vdala?“ - „Ano.“ - „Jak se v tom cítíte?“ - „Jak se cítím? Nevím. Nosím tohle oblečení déle, než jsem nosila jiné.“ - „Muselo to být těžké. Vše to na sebe přijmout.“ - „Tehdy jsem pro svého manžela udělala něco, co by nikdo jiný nedokázal.“ Jenže ani to manželovi nestačilo…Před zhlédnutím jsem se snažil co nejvíc oprostit od svých předsudků (konvertování k jakémukoliv náboženství kvůli partnerovi mě silně dráždí). Což se mi naštěstí podařilo. Díky tomu můžu film docenit. Jde o drama velmi komorní, úsporné, s pomalým tempem a niternými pocity. To utváří ideální podmínky pro to, aby se divák co nejvíc dokázal napojit na hlavní hrdinku Mary, ale nejen na ni. Divák musí přistoupit na to, že se jí daří hrát svou absurdní roli a získat si důvěru. Pokud to přijme, začne jí fandit, aby se neprozradila příliš brzy, neb se pohybuje na tenkém ledě. A platí, že morálka je opravdu velmi subjektivní. Přesto reakce všech protagonistů se dají pochopit. A konec s kazetou je zas velmi lidský…snímek zaujal, dám slušné 4*.

„Chci s vámi mluvit, kluci. Máma se starala o vaši výchovu, já o tom nevím ani ň. Tak jsem myslel, že teď už jste velký kluci. Pojďme se domluvit, že aktuálně jsme dospělí, a každý z nás tří se bude starat sám o sebe.“ Přinést čerstvému vdovci chlast a porno časopisy je opravdu svérázný způsob vyjádření upřímné soustrasti…bohužel to však byl také 1 z mála momentů, který mě skutečně pobavil. Jako největší problém Rychlochůze vnímám jeho nepříliš fungující žánrové ukotvení. Mnohdy nešťastné přepínání mezi smutným dramatem, a naopak odlehčenou tragikomedií sázející na pubertální humor dospívajících dětí docela dřel. Nedokázal jsem se na to emocionálně naladit, a to ani na postavy, které mi nebyly příliš sympatické (jen tu musím podotknout, že ve zdejším obsazení neuvedený Dencik je opravdový herecký chameleon a dokáže zaujmout v jakkoli úchylné, klidně i vedlejší roli). Minul mě i konec. Oceňuju sice Martinův závěrečný, zcela výmluvný pohled, ale hodnocení už nezachrání. Za mě podprůměr, od Opleva jsem zvyklý na jinačí kvalitu.

„Ty s mámou byste něco takového nikdy neudělali, že ne?“ - „Neudělali! Ido, samozřejmě, že ne! Neměla bys tak přemýšlet. Samozřejmě bychom ti nikdy neublížili. Víš…její matka byla nemocná, měla…bludy v hlavě.“ Jenže proti bludům v hlavě se těžko brání, když vám je tam někdo nečekaně nastrčí…Režisér Eskil Vogt mě zaujal už svou prvotinou Slepá. Od Neviňátek jsem tedy čekal podobně neotřelou podívanou. A dostal ji. Není to přímo horor, ale to znepokojení diváka, kam až dítka (především tedy Ben) mohou zajít, narůstá. Už zhruba po hodině film navíc postoupí na novou úroveň zla (soused), která ale snímek posune někam, kde předtím nebyl, i co do pravidel samotného fikčního světa. Vůbec to fungování schopností dětí v tomto dílku občas hapruje, což je škoda. Kapitola sama o sobě je pak závěrečný epický (ne)souboj, který ale má cosi do sobě přesně v téhle podobě (s reakcemi ostatních dětí). Celkově ovšem tenhle film díky místy mrazivé atmosféře a dost zajímavému pojetí nemám sílu strčit do průměru, takže dám ještě slabší 4*.