Sarkastic

„Odpusť múzo, že tě klamu, budu básnit pro reklamu!“ Prvních 15 minut slabota. Naštěstí se film pak sice těžkopádně, ale přece jen rozjede, když „Čajtrsek“ dorazí do Tůmova bytu. Potom už dojde i na nějakou tu vtipnou dialogovou výměnu, a hlavně herectví pánů Plachty a Trégla, kteří tu opravdu září. Když se dá totiž dohromady gentlemanský sluh….komorník (!) Chytráček (takový druhý Saturnin) a zanícený básník Mourek (dokonale vyparáděný, nesnášející houpání, pošilhávající po gazelách a trousící rýmy na požádání), je to parádní zábava. Bohužel jsou v tom docela osamoceni, protože ostatní postavy jsou poměrně mdlé (ani představitel hlavního hrdiny příliš nebaví). Ale díky tomuto filmu už znám tu správnou odpověď, když se mě někdo zeptá, jak se mám, vím, co to znamená „tříčtvrteční abstinent“, a zapamatuju si, že na neodbytné domácí je vhodné narukovat s otráveným oštěpem. Za mě to budou slabší 4*. „Třeba nějakou básničku, že byste mu řek?“ - „Von má rád?“ - „Strašně.“ - „Tady vo tom jezeru.“ - „Není dlouhá?“ - „Né, dvacet stránek.“

„Copánku, popletl jsi mi léky.“ - „Vážně?“ - „Zapomněl jsi na Viagru.“ Se smutkem, jistou hořkostí, ale i střízlivostí, humorem a nějakým tím nadhledem o stárnutí a životě v domově důchodců, tedy věcech všedních, ale ne až tak příjemných, které čekají na všechny věkem či stavem „požehnané“ z nás. Ovšem možná ještě víc je film o síle skutečného přátelství…Chvílemi ne tak úplně tušící Emilio skončí v domově důchodců, kde třeba takový bazén je jen na okrasu a společenská místnost „tepe životem“. Pak ale zjistí, že osazenstvo není tak nudné. Argentinský vtipálek Miguel nenápadně okrádající svěřence, komunikativní blondýna Antonie škemrající o jídlo pro vnuka, Dolores a její švindlíř Modesto, „marťanů“ bojící se Carminie a další tvoří zajímavou sestavu. „Rockefeller“ postupně pochopí, že nejdůležitější je neupadnout do deprese a neskončit na horním patře… Tomuto malému, ale o to hezčímu filmu dávám solidní 4*. „Neboj se, příbuzní jsou jako turecký med, celý rok je nemáš, jenom na Vánoce.“ - „Ano. A obojí umí hnout žlučí.“

„Nemáš strach?“ - „Z čeho?“ - „Z toho, že jim lžeš, a že to zjistí.“ - „Lidé jsou jako zvířata. Dáš jim svobodu, a uvědomí si, že nejsou pány svých osudů. Odsoudíš je k utrpení. Teď sice strádají, ale nevědí o tom.“ Do hledáčku se mi snímek dostal hlavně kvůli Albě Rohrwacher, od jejíž sestry-režisérky jsem ovšem dosud nic neviděl, čehož zpětně i trochu lituju, neb má očekávání ohledně Šťastného Lazzara byla jinde. Film má své vnitřní kouzlo, které mě nutilo se zájmem sledovat zdánlivě obyčejné dění kolem „čisté duše“ Lazzara, navíc se děj jeví jako docela nevyzpytatelný, což platí po celou jeho dobu. Ovšem to kouzlo se pro mě osobně začalo pomalu vytrácet od chvíle „zvratu“ (cca po hodině). Sice se pak otevřely dveře divákovým vlastním interpretacím, ale pokud publiku nic neříká např. František z Assisi (a jeho různé obdoby), u některých věcí bude nejspíš tápat (např. ohledně jeho vztahu ke zvířatům a hlavně vlkovi), já navíc bojoval i s tím nedůvěryhodným časovým posunem u ostatních postav. Trochu zklamání, celkově hodnotím lepšími 3*.

„Je to dobrá voda!“ - „Je to…voda.“ Kontrolujte staré termosky, co když v nich něco je! Jestli si chcete film užít, musíte přistoupit na to, že Jane prostě dožene svědomí a soucit (jestli tomu odmítnete uvěřit, nemá moc smysl se na Starlet dívat). Pakliže to přijmete, čeká vás netradiční podívaná se střetem 2 naprosto odlišných světů a generací. Na jedné straně mladá, pozitivní majitelka psíka Jane, která dělá práci…no, jako každou jinou úplně ne, na druhé nedůvěřivá, nevrlá stařenka (velmi autentická Besedka Johnson), jíž dělá radost už jen bingo a zahrádka. A i přes tu věkovou a osobnostní propast (každá je úplně jiná a nemají společná témata) se z nich začnou pomalu stávat kamarádky. Jenže může tohle křehké přátelství vydržet? Převážně příjemná atmosféra (podpořená decentní hudbou a kamerou) potěší, hodně otevřený konec má zas svou emocionální sílu (doznívá ve vás ještě dlouho po zhlédnutí), přesto jsem se dokázal lépe naladit na Sadie, u Jane jsem naopak celou dobu bojoval s její haprující motivací. Celkově to vidím na slušné 4*.

„Dopustil jste se urážky Jeho Veličenstva podle § 63, vaše vina jest úplně prokázána. Já jako státní zástupce vám radím, abyste trest přijal.“ - „Poslechněte, já už vás…vás pozoruju vod začátku, nejste vy nějak proti mně zaujatej?“ A žalobcovu předpojatost Anton odhadl docela přesně…Začátek s přehlídkou byl spíš nuda. Pořádně se film rozjel až od „nástupu trestu“. Pak přijde i nějaká ta hláška a Anton „flašinetář“ Burian znovu zdařile využívá svou komiku. Na druhou stranu jeho kupříkladu opilecké kreace nejsou tak zábavné jako jiné vtipné kousky v dalších filmech, ve kterých jsem ho měl tu možnost vidět. I vedlejší postavy nejsou tak moc k popukání, ačkoliv Kačaba „dekorovanej“ Marvan, Kukačka „buclík“ Plachta (s nedostižným výrazem při výhodné nabídce „místa“), Alois „ten chlap je hladovej“ Pištěk či Josefína „Chtěla bys věnec, viď? Tůdle!“ Nollová dokážou místy rozesmát. Celkově jsem se ale převážně bavil, takže dám ještě slabší 4*. „Von člověk takhle při práci vytráví…“ - „Dyť nic neděláš!“ - „No jo, ale co kdyby náhodou!“

Po Milované mé druhé filmové setkání s režisérkou Lisou Langseth…a opět s Vikander v hlavní roli. Ta byla znovu bravurní, její přerod z činorodé a společenské ženy na trosku (pod tíhou bolesti, bezmoci, emočního vypětí a hormonů) vyzníval dost autenticky, stejně jako její boj s novým stavem věcí. A o tom tenhle film je, o vzdoru a neschopnosti přijmout realitu, být v ní sama (se) sebou…ale i s ostatními. Zároveň Hotel ukazuje, jak by asi to mohlo vypadat, kdyby se terapeutické cvičení přeneslo do reality. A v tu chvíli začne film nabírat na obrátkách. Nabízí pak řadu opravdu groteskních scén, ať už „poznávání mayské civilizace“, „shánění ženáče“ či třeba hraní matky dospělému člověku. Postavy baví (nejen Vikander je výborná, ty neurotiky věříte všem protagonistům), ale člověk zároveň čeká, kdy se to zvrtne a tyhle „prázdniny“ skončí. A svatba vše korunuje. Jistě, některé věci se zde příliš neřeší (mimo jiné taková otázka financí), o šťastné náhody tu též není nouze…přesto mě film velmi zaujal, a i díky včasnému ukončení hodnotím silnými 4*.

Zásah do černého. Tedy u mě, nemyslím si, že snímek naplno osloví širší publikum, neb velká část diváků ho odmávne s tím, co jim je do feťáka, že? Tečka. Žádná snaha pochopit jeho chování a motivaci (nejde zde totiž o lítost, tu sám Anders odmítá, nýbrž pochopení). Dlouho se mi nestalo, abych se na film a hlavního hrdinu dokázal tak naladit. Zdánlivě obyčejný příběh závisláka byl pro mě překvapivě zajímavý a já dychtil po dalším vývoji. Od večírku jsem přestal Anderse na chvíli pobírat, což se ale naštěstí od projížďky na kole změnilo. Zpětně mi došlo, proč se tak choval, konečně jsem pochopil význam úvodu a váhu určitých Andersonových slov. Při jeho pohledu na koupající se dívku jsem už měl jasno…Líbily se mi dialogy, často hořce úsměvné, depresivní, pravdivé, upřímné, zároveň i mrazivé. Stejně jako všeříkající záběry kamery, Andersovy výrazy, směs pocitů, konkrétní scény (třeba pohovor či vnímání hostů kavárny) a atmosféra. Ten trochu těžkopádný start režisérovi (se kterým rozhodně nekončím) rád prominu a napálím slabších 5*.

„Je lepší zachránit jeden život než neudělat nic.“ Jen aby tom Jasna měla také jasno…Ten, kdo má povědomí o historii národů bývalé Jugoslávie a tuší, o co tenkrát skutečně šlo, nebude mít z politického hlediska s dílem takový problém (zastáncům bombardování Srbska bych film nedoporučil). Snímek kvalitou směle pokukuje po takových ruských koprodukčních žánrovkách jako jsou 9. rota či Bretská pevnost. Co do technické stránky (kamera, střih, zvuk), akce, syrovosti či válečných jatek se může srovnávat i s hollywoodskými spektákly (třeba „ohnivé peklo“ či minometná palba je už vyšší dívčí). Maličko horší jsou postavy, zejména hlavní hrdina Šatalov působí trochu lekle (zbytek jednotky je naštěstí „živější“) a vyloženě slabší je (nutný?) patos (hrdinství, bratrství, sovětská nostalgie, ruský voják nesoucí srbskou holčičku, démonizace Západu atd.). Ovšem i přes tyto nechtěně úsměvné detaily (a maximální „coolovost“) si snímek drží solidní kvalitu až do konce (aneb jak je důležité míti Kusturicu!), takže za mě to budou slušné 4*.

„Hele, ono sem prší. Podle teoretického předpokladu by sem vlastně pršet nemělo, protože sem navečer ten otvor ucpal. A prší sem.“ - „Ono sem vlastně teoreticky neprší, ona sem jen prakticky kape voda.“ Kvůli nižšímu hodnocení a srovnávání s 2 nejmenovanými školními stálicemi jsem se filmu dlouho vyhýbal. A přestože kvalitou je snímek opravdu někde trochu jinde, pořád je to sranda. Krom klasického (vděčného) školního prostředí se tu těží ještě ze střetu teorie a praxe (probuzení do reality u velkoobchodníka Vichra). Postavy možná nejsou až tak výrazné, přesto Smolík, Hrušínský, Kovařík, Kemr, Májová a další mají své momenty, hlavně první jmenovaný tu má dokonce i nějaký ten vývoj, jakkoliv se může konec zdát strašně naivní. Sem tam nechybí i nějaká ta podařená hláška, takže za mě spokojenost a solidní 4*. „Tři roky se člověk dře na obchodní akademii, nechá se týrat od kantorů, a nakonec aby tady někomu dělal nádeníka, ne?!“ - „Hochu, každý začátek je těžký. I ten Kolumbus musel začít od píky, když chtěl vynalézt to vajíčko.“

„O co mě prosíte?“ - „Řekněte mi kolik“. - „Uvědomujete si, jak drsně to zní?“ - „Promiňte, měla jsem těžký den. Řeknu to jinak. Povězte mi, co by vás přimělo k tomu, abyste změnil výpověď?“ Když matka žehlí za syna to, co si sám nadrobil…Úvod byl docela nedivácký, chvíli mně trvalo, než jsem se zorientoval v postavách a jejich vzájemných vztazích. A fandit nebylo komu. Ale postupně film začal bavit, zajímalo mě, kam až matka zajde, a zda se syn „pochlapí“. Nakonec se to vyvinulo trochu jiným směrem, než jsem čekal, ale zklamání se nedostavilo, právě naopak. Pozice dítěte působí dost autenticky a je podpořená výbornými civilními hereckými výkony. A přestože film naráží i na klasické „ruka ruku myje“ upravené pro rumunské reálie, hlavním tématem je nefunkční vztah matky a syna. Řada scén se člověku vryje do paměti (upřímný rozhovor se snachou, setkání se svědkem, návštěva u pozůstalých atd.). Akorát otevřený konec mi nesedl, ačkoliv si člověk může leccos domyslet, i proto „jen“ silné 4*. Od Netzera budu chtít vidět i jeho další počiny.