Sarkastic

„Skvělá kytara vyžaduje skvělou píseň.“ Co dokážou udělat jeden takový výpadek a srážka…Původně jsem se chtěl podívat hlavně proto, že k tomu Richard Curtis napsal svůj nový scénář. Čekal jsem možná něco víc komediálního, přesto jsem se bavil. Yesterday je romantická pohodovka se sem tam nějakým podařeným drobným vtípkem, narážkou, pomrkáváním po divákovi, a hlavně moc příjemnou atmosférou. A samozřejmě chytlavou hudbou. A přestože nejsem fanouškem „bloody“ Sheerana, dokázal se tu docela vtipně shodit. Zápletka je možná až primitivně jednoduchá, ale…vlastně proč ne, když tak dobře funguje? Pravda, nad zákonitostmi světa „po“ člověk nesmí moc přemýšlet, protože by narazil na celou řadu trhlin a otazníků (nemluvě o následcích „proslovu“ atd.). Ale když se nad tím dokážete povznést, můžete si tuhle milou jednohubku v klidu užít. Za mě slabší 4*. „Deset let jste byl naprosto neúspěšný.“ - „Jo.“ - „A asi před měsícem bychom vás nazvali totálním selháním.“ - „No, tak bych to úplně neřekl, ale...“ - „Řekli bychom to.“

„Dávej pozor! Předstírej, že stříháš, já předstírám, že zalívám. A špehuj!“ Kdepak Val, ta musí mít vše pod kontrolou, aby zaměstnavatelé byli i nadále maximálně spokojeni…Díky tématu jsem si vzpomněl na snímek Roma, který byl něčím podobný, ale to jen cca první půl hodinu, pak se film začne ubírat trochu jinou cestou. S příjezdem dcery se totiž zavedená rutina naruší a Val se s tím těžko srovnává. Předpokládá, že se dcera bude k zaměstnavatelům chovat jako služka, ta však tohle dogma nadřízený-podřízený rázně odmítá. Do toho začne krystalizovat napjatý vztah s paní domu, která ovšem nežárlí jen kvůli manželovi, ale i synovi (o dost smutnější). Na druhou stranu, najdou se i nějaké ty momenty odlehčení. A Regina Case s rolí oddané Val naprosto srostla, ani byste neměli problém uvěřit, že hraje sebe samu. Navíc máte obavy, aby to neschytala kvůli (celkem po právu) svobodomyslně se chovající dceři. A přijde i na napravování hříchů mládí…či vynahrazování si něčeho ztraceného? Film mě každopádně bavil a hodnotím solidními 4*.

„Když se muž o ženu zajímá, dozví se o ní všechno za chvíli.“ - „A také až do třetího kolena?“ - „Možná…“ Film je oslavou staromládenectví a sukničkářů. Překvapivě jsem se smál docela často…ovšem většinou spíš kouzlu nechtěného. Už jen ta myšlenka „pokračování lásky“, kdy si Pivcův nestárnoucí (a nenaplněný) milovník začne postupně něco s babičkou, dcerou a následně i vnučkou, tedy stále „mladším vydáním téhož“, je celkem ujetá, to ani nemusím být členem Ligy mravnosti. A Nezvalův „cynik“, který i mimo jeden klan „občas nějakou koroptvičku vyplaší“, je mu v tomhle zdatným společníkem („Co tomu říkáš strýčku?!“ - „Mně se to líbí!“). Baví i scény s rozlícenou Kabátovou-babičkou, která ale vypadá opravdu staře oproti 6 let staršímu Pivcovi, za to patří maskérům uznání. Zbytek je místy více či spíš méně záživnou (pod)průměrnou limonádou. „A nemohlo by to počkat?“ - „A proč?“ - „No sestra tam sama jet nemůže, a já zrovna nemám čas, přítelkyně odjede asi za 10 dní.“ - „No, to by snad stačilo.“ - „No, jenomže…pak přijede druhá.“

„Já nevím, ale myslím, že se to blíží.“ - „Co? Co je to za hloupé řeči?“ - „Neštěstí... myslím, že se blíží.“ - „Nedělej si s tím hlavu. Pokud nám neštěstí zaklepe na dveře, nepustíme ho dál.“ Jenže někdy neštěstí na dveře nezaklepe, prostě vstoupí…Od úvodu to vypadá zdánlivě jasně a divák možná přemýšlí nad tím, zda nejsou 2 hodiny na objasnění motivace až příliš. Ovšem tvůrci si pro publikum připravili nejen pár falešných vodítek, ale hlavně velmi nosný a zajímavý příběh. Nejdřív se sice může zdát, že tu hlavní hvězda snímku Alicia Vikander nebude mít tolik prostoru, ale to se ještě v první hodině změní a herečka toho využívá, jak se jen dá. Navíc je tu částečně i hokejové prostředí, které mě osobně potěšilo (až na tu tupou „líbačku“, ehm). Vcelku nerušící fantazijní výjevy spolu s nádhernou hudbou i kouzlením kameramana a osvětlovače mají na svědomí poměrně poutavou atmosféru, kterou naruší až určitá okolnost dějového twistu a pak už vyloženě hollywoodský (rozuměj přestřelený) konec. Jinak ovšem spokojenost a slušné 4* směr Švédsko.

„Chtěl jsem se zeptat, jestli byste nemohla požádat doktora, aby mi přidal prášky.“ - „Arthure, berete sedm druhů léků. Musí vám nějak pomáhat!“ Tak tady se někdo krapet sekl…Nejdřív jsem se trochu obával, abych podvědomě neskončil u srovnání Phoenixova ztvárnění s jeho předchůdci (Ledger, Nicholson), ale k tomu nedošlo, tenhle film není klasická komiksová adaptace, navíc se zabývá hlavně tím, co vedlo k Arthurově „přeměně“. Jak jsem čekal, jedná se o nepřetržitou (a excelentní) Phoenixovu hereckou exhibici (myšleno v tom nejlepším slova smyslu). Studie jednoho osobnostního rozkladu člověka, v jehož případě se „tak dlouho chodilo se džbánem pro vodu, až se ucho utrhlo“, baví a strhává. Atmosféra Gothamu (v němž se vše obrací vzhůru nohama) měla také hodně do sebe (a sociální podtón sem perfektně sedne), takže za mě slabších 5*. „O mámu se s láskou starám.“ - „Musí tě mít moc ráda za to, co pro ni děláš.“ - „Je to tak. Vždycky mi říká, abych se usmíval a tvářil se vesele. Říká, že mým posláním je rozdávat radost a smích.“

„To všechno je závist. Ale nic jim to není platné. Robert mě má rád! Časem sama poznáš, jak mě má rád.“ A tohle prohlášení zanechalo v Janě větší stopu, než by se na první moment mohlo zdát…Vlčí jáma se může jevit jako klasický milostný trojúhelník v dobových kostýmech. Ale to by nesměly hrát ženské postavy Jiřina Šejbalová a Jana Brejchová. Ať už jde o majetnickou, sebestřednou, zlou, zapšklou, pomlouvačnou a panovačnou tetičku Kláru či mladou, naivní, obětavou a ostýchavou svěřenku Janu, obě herečky jsou ve svých rolích naprosto přesné (a je docela jedno, že mladičká „Brejška“ toho nejvíce uhraje svýma očima). Miroslav Doležal se naopak příliš projevit nemohl už z podstaty své role, jeho „podpantoflák“ a „tajtrlíček“ Bob je parodií na muže vysokého postavení. A zatímco ve skutečnosti nejistá tetička zažívá totální rozpad osobnosti, Janu čeká prozření. Její závěrečný čin se může zdát překvapivý, ale pozornější divák si všimne jasných indicií. I díky konci dávám solidní 4*. „Co ty víš?! Ty jsi všechno, co mohlo být…a nikdy nebude.“

„Tak co, chutnalo ti?“ - „Zdá se mi, že mám pěkně náročný hosty.“ - „To ne, Doro. Jen jeho máma prostě vařila líp.“ - „Ne. Ona nevařila vůbec.“ Isadora má psychicky náročnou práci, zapisovat diktované dopisy všemožných obsahů se může zdát být zajímavé, ale občas trochu vysilující. A největší vzrušení je, když s kamarádkou vybírá ty, které vůbec pošle. Jenže pak jí zkříží cestu malý sirotek…Líbilo se mi, jak vůči sobě obě postavy chovaly počáteční nevraživost a teprve postupně, velmi pomalu k sobě začaly nacházet cestu, a to ještě s pořádným jiskřením a konflikty. Zároveň se tu nic nezkrášluje, ani 1 z nich se rozhodně nechová dokonale, což ovlivňuje i strach a zlost. Příběh není zrovna moc veselý, to však nijak nesnižuje jeho poutavost a zároveň také výpovědní hodnotu o chabé sociální úrovni Brazílie, jak divák pozná během cesty, ale vlastně ani nemusí jít nikam daleko, už to úvodní přelidněné nádraží (plné „postradatelných“ chudáků) je hodně vypovídající. Emocionálně mě film nezasáhl tak, abych mu přiklepl plný počet, ale ty 4* mu rád dám.

„Když lidem seberete báchorky, jak jim pak řeknete, pro co se má žít?“ - „Lidé báchorky nepotřebují. Lidé potřebují pravdu, za kterou nebudou váhat umřít!“ - „Umřít? A kdy budou žít?“ Aneb je těžší tlačit dítě při porodu či zapadlé dělo z písku? Komisařka, přesvědčená komunistka, nekompromisní, nepostradatelná žena je „v tom“ a ani trochu nemá radost. Nepomáhá ani fakt, že chudá židovská rodina, které je nařízeno, aby ji u sebe nechala, se k ní zprvu nechová zrovna nejvřeleji. Může se ale vše změnit k lepšímu? Není se moc čemu divit, že tenhle sovětský film skončil v trezoru. Ačkoliv být v kůži cenzorů, víc než líčení Židů, by mi asi vadilo „nepříliš“ hrdinské zobrazování revoluce a vůbec soudruhů/rudoarmějců. Tak či onak jde o dost depresivní (zejména taková vize budoucnosti Židů), nepříjemný a místy opravdu působivý film (mě osobně nejvíc mrazilo při dětských „hrách“). Napomáhá tomu i výborná práce se zvukem a střihem. A přesto se tu najde i trocha lidskosti a naděje. Jenže revoluce zuří dál a žádá si oběti…za mě solidní 4*.

„Rayi, jestli myslíte, že ten pes potvrzuje to, čemu věříte, tak se mýlíte.“ - „Nebo se mýlíte vy.“ Tak kdo se tu plete? Jde o iluzi lidské mysli či je v tom něco trochu jiného? Nevím, zda to s těmi sedativy a adrenalinem není z lékařského hlediska úplná hovadina, ale budiž, v podstatě jde o detail. Co je podstatnější, že film odkryje karty až zbytečně brzy. Pointa se tak dá odhadnout zkrátka příliš snadno. Oceňuju, že je tu stále jakási snaha diváka zviklat, nabízet mu vodítka, která ho dostanou na scestí, stejně tak kvituju solidní atmosféru, zneklidňující pocit, který film vyvolává…aby to však opravdu vyvolalo kýžený efekt, musel by být jiný konec. A nepřidá také fakt, že se film nemůže plně spolehnout na herce, zejména hlavní představitel Sam Worthington mě spíš zklamal. Tvůrce Brad Anderson není žádné režisérské ořezávátko a 4 mnou viděné předchozí žánrové snímky od něho jasně ukazují, že dokáže natočit nadprůměrný thriller, ale Roztříštění je pro mě osobně zatím jeho nejslabší film, který nemůžu ohodnotit výše než lepším průměrem.

„Já stejně si myslim, že lidi jsou spíš príma než mrchy.“ - „To musíš bejt dost často zklamaná, ne?“ - „Ani ne. Já, jak mám pocit, že se někdo mění v mrchu, tak honem se zdejchnu.“ Jenže tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu…Zvláštní, ale zajímavý film. Chytl mě především kvůli Jence, jejíž povaha a přístup k životu mě dráždily i bavily stejnou měrou. Stejně jako její specifická mluva, ostatně vůbec se dialogy opravdu povedly (a jejich prostřednictvím dojde i na něco k zamyšlení). A přestože jde spíš o film hořký, vážný jsem u něj nezůstal, bavilo mě např. Němcovo ucho s „průsšvihem“, a za komediální vrchol považuju perfektní pasáž s Bláhovým Otakarem Krátkým. Místy jsem sice Jenčino chování moc nepobíral (stejně jako kameramanovu libůstku v dlouhých záběrech na neoholené ženské nohy, ehm), ale nebylo to na úkor celkové záživnosti. Konec je pak poměrně dost mrazivý, avšak i symbolický zároveň. Za mě solidní 4*. „Proč jí to neřekneš?“ - „Ze zásady. Já buď vůbec nemůžu lhát, nebo musím pořád, jak si kdo vybere.“