Sarkastic

„Uschi, dáš si eště něco? Rád by tě pozval.“ - „Kerej?“ - „Feďo!“ - „Toho bych nepochcala, ani kdyby hořel!“ Jestli si myslíte, že po přežití koncentráku vás už nic nezaskočí, nechte se U Zlaté rukavice (obývané intelektuální, filozofickou smetánkou), pozvat na panáka od kavalíra Fritze Honky! Když se u podobných filmů tu a tam směju, trochu pak pochybuju o tom, zda je má míra cynismu stále v normě…ale ten brutálně černý, šibeniční a morbidní humor tu prostě je. Ale narozdíl třeba od Trierova Jacka se Fritz (skvělý Dassler. tleskám jemu i maskérům!) ani nepokouší být umělcem. Je totiž gentleman. Jeho něžné pohlazení dostává ženy do kolen, nebojí se moderních sexuálních pomůcek (vařečka či párek…bez hořčice, prosím!), ono „přefiknutí“ bere trochu po svém, ale hudba k navození atmosféry (Kája Gott!) nechybí! Pravda, trochu zápachu a špíny doma má (nic uhlazeného, vše naturalistické, syrové), ale pár vonných stromečků (nejen) ve „špajzu“ to spraví! Tuhle chuťovku za solidní 4* doporučuju servírovat jako dezert po nedělním obědě…

„Tak co, řekl jsi Gwendolen pravdu o tom, že jsi Filip ve městě a Jack na venkově?“ - „Drahý příteli, pravda není to pravé, co člověk vykládá milé, sladké, kultivované dívce.“ Žádné dřívější verze jsem neviděl, nebudu tedy srovnávat. Okamžitě mě nadchly lehkost a nadhled. Ze snímku sálá pohoda a humor (i když spíš decentní, nic, z čeho byste se za břicho popadali). Všechny postavy jsou výtečně zahrané, z vedlejších baví hlavně sluha Lane („Účty, účty, účty. Dostávám jen samé účty!“ - „A pak je tu otázka mé nevyplacené mzdy, pane...“), ale tím nejlepším jsou parádní dialogy. Nechybí též hudební číslo, trocha „bunburyingu“, ženské „sestření“ a sice předvídatelný konec (ne že by to rušilo), avšak s malým bonusem při závěrečných titulcích. Téhle moc příjemné záležitosti přiklepávám silné 4*. „Chtěl jste mě vidět, doktore Chasuble?“ - „Nechtěl.“ - „Ach. Nechtěl? Ach. Promiňte, ale jen pro vysvětlení, když jste řekl, že jste nechtěl, myslel jste tím, že jste neřekl, že mě chcete vidět, nebo že jste mě doopravdy nechtěl vidět?“ - „Jazyk je ale zvláštní věc…“

Ještě někdo chce prudit s Allanem Svenssonem?! Film plný absurdních, groteskních a rozpačitých scén u mě nevyvolal depresi či zamyšlení, nýbrž postupně narůstající apatii (připadal jsem si jako ta nezaujatá paní, kterou nezajímalo bláznění ostatních z hýbajícího se domu). Což mělo zřejmě i za následek, že jediná scéna, u které jsem se upřímně zasmál, byla ta s dívkou „skákající šipku“. Ale ponechám stranou svůj cynismus (za ten se budu smažit v pekle), pravdou je, že jsem viděl řadu mnohem lepších filmů, které podobné myšlenky zobrazují poutavěji, vtipněji i úpěnlivěji (ostatně moralistní satira má mnoho podob). Tento snímek je pouze dost nezáživný. A také příliš nepomohlo, že osudy a nářky postav mi byly dost ukradené, jen to ubrečené a sobecké prase Kalle, co „schválně“ neumělo rusky, bych svěřil tomu, ehm „šikovnému“ kouzelníkovi (už jen za to, jak bezostyšně nechal čekat svého syna…). Ale konec jízlivosti, 2* za pár světlých míst (ala Ježíš na houpačce) bude až dost, s Anderssonem to napoprvé „tak úplně“ nevyšlo.

„To je zvláštní. Všimla jsem si toho až teď. Už vůbec nemáš rezavý fousy. Byla to jedna z věcí, kvůli kterým jsem se do tebe zamilovala.“ - „Nezmizely, jen zbělely.“ A nejen ony, ale i celý vztah... Třetí díl se oproti těm dvěma dost změnil. Jejich převážně příjemná, magická atmosféra je zde už jen formou dozvuků, jakkoliv silných. Konverzačka je to stále výborná, ale místy pořádně hořká. Pokud v předešlých setkáních byly (zdánlivě) banální dialogy plné souznění, jiskření, a jen občas zklamání, zde z těch dávných pocitů příliš nezbylo (nechybí, jen je jich míň, a časem zrovna nepřibývají, naopak, dřívější lehké neshody tu vykrystalizují v nefalšované střety názorů). I fakt, že předchozí díly se mohly odehrát takřka v jakékoliv době, se tu stírá, neb důraz na aktuální mužský (a hlavně) ženský svět dělá film současným, ovšem nejsem si jist, zda i nadčasovým (možná napoví budoucí projekce, pokud se k nim ovšem dostanu, a nezůstanu u příjemnějšího, nadějnějšího 1. a 2. dílu). Konec opět povedený, ale zatím to víc jak na silné 4* nevidím.

„Nesmí to vědět. Pokud to ví on, tak to vědí i oni.“ - „Mohla bys mu to vysvětlit.“ - „Neznáš ho. Je fanatik. Tři týdny se vzpamatovával z toho, že jeho dědeček nebyl blonďák.“ Od Waititiho mám nakoukáno dostatek na to, abych už trochu tušil, co čekat. V Králíčkovi se ale zas posunul. Předně, film určitě není pro každého. Na někoho tohle mixování vážných, mrazivých scén s těmi černohumornými, absurdními a odlehčenými fungovat nebude. Někdo nepřijme ani tu nadsázku linoucí se celým filmem. Jenže Králíček je podstatně sofistikovanější, než jak možná navenek vypadá, pod tím vším dělání si srandy je celkem jasné poselství. Waititiho efektní, rošťácký styl nicméně fungoval parádně, podobně jako herecká kreace (tedy nejen jeho, Davis, Mckenzie, Merchant, Johansson, Rockwell …ti všichni byli výborní). Směrem ke konci se hodně zvážňuje, nahrazení němčiny angličtinou si též vybere svou daň, přesto těch slabších 5* u mě Králíček má. „Řek sem, abys namalovala, kde žijí Židi. Tohle je jen hloupej obrázek mý hlavy.“ - „Jo, a tam taky bydlíme.“

„Můžu dostat pivo?“ - „Dlužíš mi!“ - „Dlužím všem. Nemůžu dostat pivo?“ Jonny Vang, protřelý, nesmlouvavý byznysmen s…ehm, žížalami. Jonny má i přes tíživou finanční situaci jasný podnikatelský sen, takže neochota, naschvály okolí a nějakého to pohlazení rýčem po hlavě či pár nábojů ze vzduchovky na citlivých místech ho nemohou odradit. Stejně jako pocuchání pracovního auta matkou požadující eutanazii či milenčina „radostná“ novina. Jenže někdy je toho už na jednoho příliš… Syny Norska mě Lien příliš nenadchl, ale dal jsem mu druhou šanci, což se vyplatilo. Už úvodní promluva spolu s pokrevním bratrstvím mě rozesmály. Bavily mě i samotné postavy, ať už politováníhodná nula Jonny, jeho kamarád Magnus, samoty se bojící matka, příslušník soustředící se spíš na opravu svého domku než policejní práci, dvojice parchantů ze servisu a další. Tragikomické vtípky docela fungovaly, soundtrack byl parádní, možná jen škoda toho zvážnění, které ale naštěstí celkové atmosféře zas tolik neublížilo. Celkově dám slušné 4*.

Úvodní propojovací pasáž se spěchajícím Koptou („Nejseš na to moc mladej, Václave?“) byla fajn, ačkoliv užití knižní předlohy hned 2x nutné nebylo. Gong naštěstí neotravoval a Tatabojs měli slabší chvilku snad jen u přebírající Kashcheevy (a naopak mě potěšili Filmařskou). Z předávajících mě rozesmáli Mareš, Dejvičáci či duo z Mostu, zatímco „vystoupení“ Vrány a Janžurové…ehm, nevěděl jsem, co si mám myslet. Z děkujících mě nejvíc pobavili Schmitzer s Havelkou, za vyloženě slabší bych označil snad jen řeč Hudce. A samotnou kapitolou je moderátor Kopta. Podobně jako minulý rok se dlouho držel a rozhodně měl své světlé momenty, ale s postupujícím časem bylo těch nepovedených chvilek stále víc, otázky na předávající/oceněné (ať už je vymýšlel sám či s někým) místy působily docela trapně (nejvíc u Kotlára, Adamovské či Janžurové). A závěrečný předávající byl na můj vkus prostě špatně zvolený, jakkoliv měla angličtina „dítěte reálného socialismu“ (zřejmě) pobavit. Oproti loňsku menší krok zpátky, slabší průměr.

„To je hnusná, umělá břečka!“ - „Jíte mouchy, brouky, pavouky…a tohle vyplivnete?!“ - „Ochutnal jsi vůbec někdy pavoučí nohy?“ - „Ne!“ - „Tak to pak můžeš být těžko v pozici, abys to komentoval, že?“ Pokud se jako čerstvý puberťák musíte stěhovat z místa, kde to máte rád, někam úplně pryč, navíc do staré barabizny, odmítavost a vzdor se nabízí samy. A když se ještě musí vše přizpůsobovat nechtěnému, nenarozenému sourozenci, který je už ale cestě, na náladě to člověku nepřidá. Ale možná se dá v tomhle zapadákově nalézt přece jen něco zajímavého, třeba v té divné boudě…Tak předně, jestli si to chcete nějak užít, musíte do toho jít s tím, že Skellig je rodinná/dětská fantasy. Pokud nechcete na film nahlížet v mezích žánru, nemá smysl se na něj dívat, neb některé neduhy jsou typické. Přesto se mi ten nápad zamlouval, dětští hrdinové překvapivě nebyli na-přes-držku, poselství a triky jsou fajn, a v neposlední řadě film nabízí Kelly MacDonald, a hlavně Tima Rotha, který je (i s přispěním maskérů) opravdu výborný. Za mě slabší 4*.

Pokud se o pověst českého filmu v zahraničí musí starat kupříkladu slovinský režisér či právě v tomto případě tádžická filmařka, je to docela špatná (a smutná) vizitka pro domácí tvůrce…na druhou stranu ale také výtečná (a podle všeho i zcela zasloužená) reklama pro pražskou FAMU. Daria Kashcheeva mě navzdory všeobecně výbornému přijetí (které jsem bral raději s velkou rezervou) velmi mile překvapila. Nečekal jsem, že by mohla natočit až tak kvalitní studentský, krátkometrážní animák. Sebejistý, perfektně technicky zpracovaný (kamera, střih, zvuk hudba, samotná „živost“ animace…vše na vysoké úrovni), a přitom nijak ošizený na příběhu či emocích (film je smutný a dojemný, ale zde pouze v tom kladném slova smyslu). A skoro až odvážná absence jakéhokoliv mluveného slova v tomto případě vůbec nevadí, možná je dokonce ku prospěchu věci. Vytkl bych jedině zbytečně dlouhý poslední záběr, ovšem jinak obrovská spokojenost, a po opakovaných projekcích (jimiž účinek Dcery neslábne, ale sílí) dávám zasloužených 5*.

„Tatínku, co jste mi přivez?“ - „Jablíčko…na zahradě, si utrhni. Nemám na rozhazování. A teď nevyrušuj!“ Režisérka Jitka Rudolfová mě před časem hodně zaujala Rozkoší, která zde sice nebyla příliš dobře přijata, ale mou maličkost bavila. Hodinářův učeň je v mnoha ohledech jinde, ale vizuál byl znovu výtečný (podobně jako hudba), navíc se mi hodně líbily masky s kostýmy. S příběhem to už bylo podstatně slabší, děj občas skřípal a stagnoval (hospoda, která jako by patřila do jiné pohádky, zarostlý muž bez většího využití, Lichoradčina touha po minci bez žádného zřejmého důvodu atd.). Střídání vyloženě odlehčených míst se sudičkami s až nečekaně temnými momenty podle mě také příliš nefungovalo. O to víc jsem si užíval (některé) protagonisty. Preiss nechal chvílemi vzpomenout na svého legendárního správce, Krobot s Balcarem byli zas typově přesní, o pobavení se staralo duo Plesl-Neužil a nejvíc se mohla vyřádit Plodková, která si to zjevně užívala (jakkoliv byla její stylizace hraniční). Podtrženo sečteno, čistý průměr.