sedm.1

Spolu s Aligátorem (1980) patří Pirani k těm nejproslulejším animal hororům, mě by ovšem po pravdě zajímalo, proč tomu tak je. Zřejmě v té době tomuto druhu podívané chyběla buď jakákoliv konkurence, a nebo jsem možná vzhledem k době vzniku na ten film až příliš přísný, každopádně faktem je, že mě tu na této podívané daleko víc věcí iritovalo než bavilo, a s tím nemá přeci rok vzniku nic společného. Co mě tedy naštvalo ale asi nejvíc, ta to byla podstata celého filmu, a to samotní pirani, respektive jejich útoky, které jsou zpracovány především tak, aby se zakryl minimální rozpočet, takže se jedná jen o jeden velký, nepřehledný chaos, jehož podstatou je směšný hemživý zvuk, a pár trhaných rychlozáběrů na gumovou rybičku se zoubkama. To ať se na mě nikdo nezlobí, ale to je i na rok 1978 trapné a nedůstojné. Zápletka pak též není žádná hitparáda, kdy jí tedy nemohu rozhodně upřít vážně solidní spád, ale též je těžké ignorovat, že ústřední dvojice postav jsou tupci, co to všechno naivně způsobí a pak si hrají na hrdiny, no a ostatní figurky zas působí tak hloupě a nenápaditě, že to též k jakékoliv přesvědčivosti zrovna dvakrát nepomůže. Atmosféra jinak ale docela funguje, stejně tak i pár napínavých momentů, díky čemuž nelze označit tvůrce za úplné břídily, a kdyby měli k dispozici nějaký mnohem lepší rozpočet, tak by to nemuselo být vůbec špatné, nicméně na kdyby se nehraje a tak tyto Piraně nemohu označit jinak, než jako triviální laciné béčko, co mě osobně bohužel příliš neoslovilo.

Já už dlouho nepamatuji, že by mi přítomných pětaosmdesát filmových minut uteklo při sledování nějakého snímku tak rychle, jako je tomu právě v případě této napínavé podívané, které lze sice něco málo určitě vytknout, ale právě ono doslova splašené tempo celé té zápletky tu je natolik dominantním prvkem, že se těch pár nedostatků dá odpustit. Každopádně co nejvíc Nick of Time ubližuje, je hromada nelogičností, které celý ten ten film doprovázejí, takže každý kdo se v podobných nesmyslech rád šťourá, tak ten si tu užije fakt do syta, přičemž já osobně se k těmto momentům tedy snažil přistoupit s co největší tolerancí, ale v závěru to fakt už nešlo ani mě, kdy například při odpočítávání času odpovídala jedna filmová minuta asi tak pěti reálným, ale což, v mnoha slavnějších filmech se nacházejí ještě větší tuposti, a také to nikdo neřeší. Jinak Johnny tu působí fajnově, a to i přes to, že vlastně v té své postavě nemá příliš co hrát, dále se tu pak sice ani nevyskytuje jakákoliv navozená atmosféra, na druhou stranu, co musím jednoznačně vyzdvihnout, tak to jsou momenty napětí, které jsou zpracované velmi šikovně a vygradovaně. A co se týče akce, o té to tu rozhodně není, nicméně pár scén se tu vyskytne, a filmu nikterak zásadně neubližují. Nick of Time tak zkrátka sice není nějaká filmová hitparáda, či slast, na druhou stranu minimálně přívlastek strhující si bezpochyby zaslouží, a to si myslím, že není vůbec zanedbatelné pozitivum.

Drowning Mona je naprosto parádní zábava, kterou si dovolím označit za neprávem opomíjený a podhodnocený snímek, i když na druhou stranu chápu, že se jedná spíš o takový menší projekt, který se přehlédne velmi jednoduše, ale opakuji, že je to velká škoda, jelikož tohle je vážně nesmírně zábavných devadesát minut, narvaných od první až do poslední scény neskutečnou kadencí parádních, nejednou snad až dokonce nezapomenutelných, hlášek, což je první obrovské plus této komedie, co ovšem působí snad ještě zábavněji, tak to jsou jednotlivé postavy, které jsou tedy ve většině případech sice neskutečně tupé hlavy, o to více si ale tvůrci mohli dovolit v až téměř groteskních gagů, které vesměs bezchybně fungují. Důvod, proč tak vtipně ony postavy působí každopádně navíc spočívá v též naprosto luxusním castingu, kde by byla ode mně drzost opomenout snad jen jedno jediné jméno, jelikož tu všichni prostě úžasně řádí, nicméně jedno herecké jméno nad všemi si ale přeci jen dovolím vyzdvihnout, a to v pro něj netypické roli Williama Fichtnera, který mě tu bavil ještě asi o level víc než ostatní. Zápletka je pak spíš jen taková jedna velká šaškárna, jejíž ústřední krimi podstatu ale nelze brát rozhodně vážně, což ovšem není z mé strany ani tak výtka, jako spíš upozornění, že přistupovat k této podívané jako k nějakému regulérnímu zážitku by byla zásadní chyba. Za mě se zkrátka jedná o super nenáročnou jízdu, která naprosto spolehlivě a především kvalitně pobaví.

Jako Čech bych měl být konkrétně k této podívané co nejshovívavější, ale nemohu, co nemohu, nechci, a to z jednoho jediného, ovšem naprosto zásadního důvodu. Celý tento počin mi totiž po celou dobu připomínal tvorbu Terrence Malicka, kterou opravdu z hloubi duše nenávidím. Každopádně, kdybych měl ale co nejvýstižněji popsat konkrétně tuto nesnesitelnou obludnost, tak bych to vystihl asi slovy sto minutové existencionálně-filozofické vztahové blábolení. Knižní předlohu tedy vůbec neznám, nicméně být cynik, tak by se tato podívaná ještě zlehčeně dala označit také jako story o zoufalém kosmonautovi, co mu po půl roce stráveném o samotě ve vesmíru bez ženské, hráblo, ale jelikož nechci být hrubý, tak to prostě jen nekompromisně odsoudím jako nestravitelný filmový žalozpěv, postaveným na ve vesmíru se odehrávajícím dialogu hlavní postavy s jakýmsi přeludem, pokud jsem to tedy správně pochopil, jehož tématem je krachující vztah, no a pointu pak tvoří už cosi, co jsem rozhodně absolutně nepobíral a co mě nasralo tak definitivně, že z dvouhvězdičkového hodnocení jsem byl rozhodnutý pro ryzí Odpad!, který ovšem nakonec nedám, a to jen kvůli přesvědčivému hereckému výkonu Adama Sandlera, a jen tak mimochodem, kdo by se těšil na další strhující výkon úžasného Paula Dana, tak jako třeba naivně já, tak ať si nechá také rovnou zajít chuť, jelikož z něj tu je k dispozici jen jeho hlas. A jelikož mě ani trochu neoslovila ani atmosféra a vizuální podoba filmu, tak za mě se ve výsledku jedná o skutečně především v závěru nesmyslné, a jinak po celou dobu totálně nestravitelné a naprosto nesympatické meditativně-pseudo-ártové trápení, které běžnému (rozuměj normálnímu) publiku nemá absolutně co nabídnout.

Pro mě bohužel Arcadian představuje velké zklamání, a to především kvůli Nicolasi Cagovi, kterého mám ve své herecké top trojce a na kterého nedám dopustit, a to i když jeho kariéra již  sklouzla k těm nejlacinějším béčkům, nicméně pořád je to pro mě bourák, co svým výrazným charisma dokáže utáhnout a zásadním způsobem pozitivně ovlivnit cokoliv, jenže tohle byla prostě podívaná, kterou jsem se fakt vyloženě protrápil a ze které opravdu nemohu být nadšený. V první řadě každopádně musím zkritizovat především postavy dvou ústředních bratrů, kteří ne že by byli špatně obsazení, ale jde mi právě jen opravdu o ty jejich postavy, které mě od začátku svým chování a činy nevídaně iritovaly a bohužel jim to vydrželo až do konce. Druhá zásadní výtka pak směřuje k akci, která spočívala vesměs v ,,soubojích” s těma potvorama, a to z důvodu totální nepřesvědčivosti, nepřehlednosti a chaotičnosti, kdy navíc nevím, zdali to bylo způsobeno nedostatkem financí, čine dostatkem tvůrčího umu, ale já z těch veškerých fyzických konfliktů neměl skutečně nic. No a třetí negativum spojím s podstatou celého toho filmu, a to právě s těmi příšerkami, nebo jak to nazývat, kdy se o nich divák nedozví po celou dobu ale opravdu absolutně nic. Kdy, kde, jak, proč, na což pak doplácí především jejich závěrečný útok, který působí prostě jen jako ,,pojďme to nějak hoši ukončit”, to že tu nedává nic smysl nebudeme řešit. Jinak zamrzí i nepříliš velká Cageovo účast, kdy tu sehrává spíš vedlejší a ne úplně zásadní figurku, nicméně jen tak mimochodem musím podotknout, že tu je Cage po dlouhé době vidět ve své civilní podobě, tedy bez nějakých podivných vousů a ještě podivnějších vlasových příčesků a alespoň tohle bylo docela fajn. Co se pak týče zápletky, tam bych nějakou zásadní chybu nehledal, je tedy sice jednoduchá a přímočará, ale s tím tu nemám sebemenší problém, jelikož má spád a je záživná, navíc zde disponuje i slušným počtem napínavých scén a ani atmosféra není úplně k zahození, takže v tomto ohledu je to poměrně ok. Ve výsledku se tak jedná o lacinější postapokalyptickou monster sci-fi, kde toho spíš ale víc nefunguje a nepůsobí, než funguje a působí, takže za mě určité zklamání a smutek, vzhledem ke Cageovo účasti jsem totiž čekal rozhodně daleko větší odvaz.

Unfrosted je velmi stylizovaná podívaná do podoby šedesátých let, a musím říct, že v tomto ohledu je to vážně povedené retro pokoukáníčko, kde se tvůrci na celé té výpravě a vizuálu pěkně vyřádili a divákovi, lačnému podobných kousků, tu budou téct sliny blahem. Zápletku si pak dovolím označit za ryze praštěnou, téměř snad až pohádkově laděnou, respektive v podstatě se též až ztotožňující s filmy pocházejících právě z dané doby, tedy taková pestrobarevná přepálenost, kde se všichni chovají jak sluníčka na rozkvetlé louce, plní entuziasmu a s nadšením i pro sebemenší hovno, s čímž ovšem zároveň nekompromisně naráží na svou přesvědčivost, a to ve všech ohledech, jelikož takhle potrhle působí i záporné figurky, no prostě je to dějově taková absurdní kravinka, ovšem zároveň s tím, a to se musí brát v potaz jako významné plus, že si toho byli vědomi i sami tvůrci, takže je to ve výsledku vlastně až taková fungující sebeparodie na vše možné. Co se pak týče humoru, tak to zas pro změnu hodně závisí na znalosti Jerryho Seinfielda, pro nějž se jedná o typickou záležitost, tedy vtipnost spočívající především ve slovních narážkách v vkusném podání, což mi zde docela sedlo a několik těch slovních přestřelek a gagů bylo fakt výborných, nicméně celé bych to v tomto směru ale označil spíš za úsměvnou komedii, než za komedii, kdy se divák popadá za břicho. Postavy a jejich herečtí představitelé jsou pak asi ok, i když spousta z nich se fakt chovají už jako vážně nesnesitelní a trapní retardi, no a co se týče atmosféry, tak ta se jen svezla na povedené výpravě, takže i ji lze označit určitě za působivou. Unfrosted zkrátka určitě nezaujme davy, mě každopádně ale docela oslovila, a to především díky zmiňovanému trefnému humoru a celkové stylizaci, která je opravdu luxusní, takže za mě taková příjemná pohodička, nicméně s dodatkem, že dokážu pochopit i držkující publikum, jelikož je to celé skutečně ,,hodně osobitá”

Upřímně, mě se příliš do tohoto snímku nechtělo. Jednak Bobby Farrelly už dlouho není ve formě jako na začátku své kariéry, kdy řádili se svým bráchou v jejich komediích jako ze řetězu utržení šílenci, jednak jsem se obával opravdu šíleně tuctové a předvídatelné zápletky s hromadou nudného klišé a jednak vzhledem k tématu týkajícího se mentálně postižených spoluobčanů jsem se velice obával nucených sentimentálních scén, kýčovitých emocí a nonstop vyděračské dramatizace. Nic z toho se ovšem kupodivu nestalo a Šampióni jsou naprostou peckou, která. Mě doslova nadchnula. Celá ta zápletka tedy sice není nikterak nápaditá a nepřináší nic neobvyklého, či překvapivého, v tomto případ to ovšem vůbec nevadí, jelikož zde tento jemný nedostatek dokázali tvůrci nahradit tolika jinými výraznými prvky, že mi ve výsledku ona zápletka vlastně vyhovovala možná víc, než kdyby tam tvůrci vymýšleli nějaké neobvyklé kotrmelce. Především mě doslova nadchnuly veškeré postavy, které jsou vesměs sympatické, výrazné a s prominutím vážně kurevsky zábavné, samozřejmě na čele s osvědčeným Woody Harrelsonem a neskutečně sexy Kaitlin Olson. Další velmi příjemný prvek mi přinesl přítomný použitý humor, který je vkusný, neskutečně funkční a častokrát i nápaditý, prostě všechny vtípky jsou úderné a fakt zábavné, což je pecka. Za funkční musím též překvapivě označit i emoce, které jsou silné, působivé a hlavně přesvědčivé, bez nějakého zbytečného a hloupého tlačení na pilu, a doslova mě šokovali i samotné basketbalové zápasy, které i přes fakt, že jsou hráči postižení lidé, tak působí efektně a přesvědčivě. A jelikož i závěr dokáže přes svou předvídatelnost perfektně dojmout a bavit, tak musím jen zopakovat, že mé velmi nečekané nadšení z této podívané nebere konce a všem jí musím i přes veškeré obavy jen doporučit.

Ještě že tu jsou mezi námi stále tvůrci a herci jako David Ayer a Jason Statham, kteří mě ještě jako jedni z mála dokážou vrátit do zlatých let akčního filmu, jejichž podstatou byla nenáročná, přímočará zápletka, sloužící jen jako podklad pro řádění ultradrsného akčního hrdiny, co nakope všem slizkým zloduchům nekompromisním způsobem prdel. A právě přesně takový je The Beekeeper. Efektní nářez, s charismatickým ústředním hrdinou, v podání osvědčeného bijce Jasona Stathama, kolem kterého je po celou dobu tvořena luxusní aura nezničitelného likvidátora, čehož se jeho postava drží velmi přesvědčivým způsobem od začátku až do konce, tady se kdokoliv ze záporných figurek vážně nemá šanci dočkat závěrečných titulků, podstatné každopádně je, že tento hlavní prvek je zde tedy zpracován opravdu fungujícím způsobem, i když tedy s jednou velmi znehodnocující výtkou, a to že veškeré ony likvidace nejsou příliš explicitní, kdy se tu tvůrci prostě tentokrát neodhodlali k zobrazení nějaké přílišné krvavosti a upřímně tím tak v mých očích celému filmu velmi ublížili. Zápletka má jinak poměrně šmrnc, spád a chvílemi nabízí i slušné momenty napětí, postavy krom ,,Včelaře” jsou jinak též zajímavé a výrazné, a v neposlední řadě tu vlastně poměrně zdařile funguje i atmosféra. Jo, tohle revenge představení mě zkrátka opravdu bavilo, takhle si totiž já prostě představuji zábavnou akční jízdu, co mě dokáže parádně nakopnout.

David Lowery je velmi specifickým filmovým tvůrcem, jehož dosavadní práce, a to ať už scenáristická, tak režijní, mě ani jednou neoslovila, tedy až doposud, jelikož Ain’t Them Bodies Saints mi fakt sedlo, a to především z důvodu její vážně výrazné podmanivosti, což ovšem nemění nic na faktu, že se opět jedná o podívanou pro skutečně jen úzký okruh obecenstva, mezi nějž se ovšem tentokrát řadím i já. Celé je to tedy sice zpracované ve velmi pomalém tempu, dbající především na co nejpůsobivější atmosféru, emoce a samozřejmě i vizuální podobu, a to vše zde funguje nadmíru přesvědčivě, poutavé jsou ale i veškeré postavy, jenž si dokážou získat jak sympatie, tak zájem a zásadním způsobem celý film pak pozitivně ovlivňuje i hvězdné herecké obsazení, kterému nelze nic jiného než tleskat. Samotná zápletka jinak není nikterak originální, nápaditá, či nepředvídatelná, což v tomto případě ale vůbec nevadí, jelikož o ní tu vlastně až tak moc nejde, nicméně svou funkčnost si udržet dokáže, čímž výslednému dojmu nikterak neubližuje. Za mě se zkrátka jedná o velice působivý snímek pro melancholicky smýšlené publikum, co si dokáže užít filmové umění i bez tradičních popcornových ingrediencí

Shotgun Wedding je taková klasická nenáročná oddychovka určená pro publikum, které je toho schopné opravdu spoustu odpustit, pokud k tomu nicméně potenciální divák zaujme ten správný postoj a přístup, tak si myslím, že by se vyloženě o nějaké zásadní zklamání nemělo jednat. Hlavní předností celé této podívané je každopádně obsazení, a to v první řadě neustále neuvěřitelně sexy JLo, která tu nejprve provokuje nejedno lačné mužské oko jen v kalhotkách a titěrném tričku, no a pak po zbytek filmu tu zas pro změnu pobíhá s fakt přetékajícím dekoltem, takže minimálně v tomto směru má pánské publikum o zábavu postaráno, zábavný je nicméně i její parťák se sympatickou tváří Joshe Duhamela, a naštěstí pro film nezůstávají pozadu ani ostatní vedlejší postavy, které jednak sem tam fakt vtipně zahlásí, a jednak žádná z nich nepůsobí vyloženě trapně, což je též velmi příjemná záležitost, takže v tomto ohledu, tedy postavy a jejich herečtí představitelé jsou naprosto OK, a filmu ve výsledku hodně pomáhají. S čím je to ovšem mnohem horší, tak to se zápletkou, která tedy sice určitě disponuje opravdu svižným spádem a tvůrci tu nic nenatahovali zbytečnými scénami, takže nuda nehrozí, nicméně právě v rámci zápletky je zároveň potřeba oné v úvodu zmiňované divácké tolerance, jelikož je celá těžce předvídatelná, nenápaditá, a především strašně moc naivní a hloupá, což celému filmu dost podkopává její přesvědčivost. O akci bych se tu jinak nějak obsáhle nerad rozepisoval, jelikož nestojí vážně za nic a i o ní se dá hovořit jako o negativním prvku, a co se týče vtipnosti, tak tam je to v rámci porovnání funkční vs nefunkční humor tak půl na půl, ale je pravdou, že snad ani jednou ten humor nesklouzl k nějaké fakt úplně vyložené trapnosti, takže v tomto ohledu u mě panovala spíš spokojenost. Ve výsledku se tak na jednu stranu jedná sice o fakt velkou ptákovinu, na stranu druhou to i přesto lze označit za ptákovinu vcelku funkční a zábavnou, takže pro nenáročné a tolerantní obecenstvo by se mohlo jednat o vážně vděčnou zábavu