sedm.1

Upřímně tedy netuším, nakolik se tvůrci drželi skutečných událostí, nicméně je pravda, že mě to celé spíš přišlo jen jako pohádka, která se nechala jen velmi zlehka inspirovat dozajista zajímavou a silnou sportovně historickou událostí, s jejíž věrohodností je to tu ovšem hodně za hranicí uvěřitelnosti. Kdo by totiž věřil story o osmi studentech, co první den ani neví, jak se drží pádlo a přesně za rok poté vyhrají Olympijské hry. Já tedy rozhodně ne, a myslím, že nebudu ani zdaleka sám, nicméně pokud se dokáže potencionální divák od tohoto dojmu oprostit, tak tu máme docela slušnou podívanou, která má vážně co nabídnout. Celý ten příběh je tedy odvyprávěn ve záživném tempu, bez nějakých zbytečných odboček, samotné závody jsou pak zpracovány výrazně a napínavě, a velmi silným prvkem tu jsou i jednotlivé postavy, které vesměs působí sympaticky a moc se mi i líbilo, jak se k sobě kluci chovali, té partě prostě nešlo nefandit. Za opravdu výraznou pak lze považovat výpravu a atmosféru, které film hodně oživují a oslovili mě i emoce, které též musím rozhodně označit za funkční. Hrdinové na člunu je zkrátka působivé sportovní drama, které má co nabídnout a čím bavit.

Na Ritchieho by se dala Operace Fortune považovat ve všech ohledech za poměrně krotkou podívanou, ovšem to nezmiňuji jako výtku, ale spíš jen jako upozornění na fakt, že zde očekávat nějaké klasické ingredience, které provází Ritchieho filmy již od počátku jeho tvorby, by zde bylo zbytečné. Ten film nicméně funguje na výbornou i tak, a to především díky vážně skvělé zápletce, která si od počátku drží parádní tempo, je mírně odlehčená a právě díky tomu dost často opravdu vtipná, slovní přestřelky mi přišly velmi zábavné a sem tam se dostaví i slušné dějové překvápko, a to i přesto, že celkově to může působit poměrně tuctovějším dojmem. Co se jinak týče akce, tak ta je rozmanitá a poměrně efektní, ovšem jedno jí rozhodně vytknout musím, a to její až směšná umírněnost v zobrazení krve, asi zas rozhodovala přístupnost, no. Přes všechny tyto pozitiva tu každopádně je ale ještě jedna věc, která ostatní svou kvalitou a zábavností převyšuje, a to jsou jednotlivé postavy a samozřejmě jejich obsazení. To ovšem není žádné překvapení, jelikož v Ritchieho filmech patřily postavy vždy k těm nejvýraznějším ingrediencím, a pro výběr herců pak platí to samé, takže je tu skutečně doslova až radost sledovat všechny přítomné figurky a jejich herecké představitele, mezi kterými tu jednak funguje výborná chemie a jednak jsou vesměs natolik výrazní a sympatičtí, že v tomto ohledu to snad nemůže zklamat vážně nikoho. Operace Fortune je tak zkrátka velice záživná a podmanivá podívaná, kterou jsem si užil vážně naplno a rozhodně

Mathieu Turi mě po předchozím katastrofálním Meandre nepřesvědčil ani tímto svým dalším snímkem, že by se mělo jednat o tvůrce, jehož tvorbu bych měl jakoukoliv chuť v budoucnu sledovat. Jediné, co mě zde totiž alespoň nějak oslovilo, tak je stejně jako tomu bylo ostatně právě v Meandre, zajímavé prostředí, díky kterému pak poměrně slušně funguje i atmosféra, jinak mě tento hororový přírůstek ale opravdu nezaujal. Zápletka nemá tempo, hluchých míst se tu vyskytuje rozhodně mnohem, mnohem víc, než těch záživných, ani trochu mě jinak nebavila ústřední myšlenka kolem toho podzemního monstra, která je vyloženě nenápaditá, nudná a nezajímavá, a co se týče finále, respektive pointy, tak ta na mě zapůsobila čistě jen dojmem: Hoši, došli finance, pojďme to nějak rychle ukončit a jdeme domů. Nikterak pozitivně pak nemohu hodnotit ani žádný z hororových prvků, kdy mě zde tedy ani trochu nezaujali ani krvavé scény, ani napětí, ani efekty a ani zpracování samotného monstra, které je takové všelijaké, jen ne děs nahánějící. A jelikož ani jednotlivé postavy nedokážou celý tento film nikterak oživit, tak já opravdu musím označit tuto podzemní nudu za nezábavnou podívanou, která nemá skutečně na co nalákat.

Rozhodujícím faktorem pro, či proti přijetí tohoto snímku je v tomto případě obliba, respektive tolerantnost potencionálního diváka vůči stylu asijského humoru. Pokud mu totiž nevadí, ba co víc, či ho snad dokonce až baví, tak věřím, že si Zloděje může užít od začátku až do konce s úsměvem od ucha k uchu. Jenže pro mě je strop maximálně ještě tak tajtrdlíkování Jackieho Chana a i to mám na hranici snesitelnosti, což znamená, že jsem u tohoto střeštěného krimi trpěl jako pes a opravdu celou tu podívanou nemohu označit jinak, než jako naprosto nestravitelný filmový zážitek, který mě znechucoval snad každou scénou, kde postavy dělají a kde se chovají jako totální, extrémně afektovaní imbecilové, a že je tu tich scén více než moc. Tohle fakt nemá s jakoukoliv regulérní podívanou vůbec nic společného, postavy se tak ztrapňují jak při dramatických scénách, tak i těch akčních, což ovšem pro mě pak znamenalo jen další hřebíček do hlavy, jelikož kvůli tomu veškeré přítomné souboje a přestřelky působí šíleně nesoudně a též úplně debilně, bez jakékoliv tvůrčí hranice soudnosti, prostě odporný. Samotné zápletce jinak toho příliš vyčítat nechci, je sice taková tuctová a nevýrazná, ale bez všech těch pitomin by fungovala nejspíš docela důstojně a svižně, a co se týče obsazení, Chow Yun-Fata mám velmi rád a i ostatní tu působí poměrně sympaticky, ale znovu musím jen zopakovat, kvůli tomu jejich non-stop kašparování je to prd platné a tak i v tomto ohledu nemohu film označit pozitivně. Za mě prostě Zloději představují přesně ten typ filmu, který já nejsem bohužel naprosto vůbec schopný jakkoliv přijmout v dobrém a je to celé prostě úplně mimo mou hranici stravitelnosti

Sociálně-sportovní drama, které mě ovšem příliš neoslovilo. Nějaké to malé plus by se zde tedy našlo, jako především poměrně výrazná, syrovější a dalo by se říct možná dokonce až autentická atmosféra, a kvůli zabijáckému pohledu Michelle Rodriguez by si v podobné roli asi každý také jen těžko dokázal představit kohokoliv jiného, než právě tuto drsňačku, se zbytkem je to jinak ale vážně horší. Například zápletka má opravdu pomalé tempo, dramatické a emočně vypjatější momenty v ní vůbec nefungují, stále skáče mezi problémy v rodině ústřední hrdinky a jejími tréninky v ringu, ani jedna z těchto linií ovšem nepůsobí jakkoliv přesvědčivě, či poutavě, její vztah s otcem a bratrem pak navíc je tak krkolomný, že spíš vypadá, jako by byl prostříhaný, ale vystříhali se z toho scény, které to měli dávat alespoň nějak do kopy, a co se týče sportovních pasáží, tak tréninky jsou absolutně nezajímavé a následné zápasy pak pro změnu zas kompletně nezáživné. Jinak tu bohužel nedokáže zaujmout ani žádná z postav, respektive spíš naopak, vesměs mi připadly nesympatické, ne-li dokonce až otravné, a to včetně té ústřední. Girlfight je zkrátka sice nezávislý film, díky čemuž by ovšem divák očekával, že tedy nabídne něco, co si mainstreamové produkce nemohou dovolit, jenže tohle je naopak ve výsledku ten nejtuctovější snímek na dané téma, co snad mohl vzniknout, bez nápadu, bez adrenalinu, prostě v podstatě bez čehokoliv, co by mohlo zaujmout.

Jednoznačně nejpřeceňovanější tvůrce současnosti Christopher Nolan natočil další naprosto extrémně nestravitelný snímek, který sice opět sbírá vavříny ze všech stran, ovšem já opět absolutně nechápu, jak je to možné. Neberu tedy rozhodně v potaz to, že získal prakticky všechny možné plešouny z udílení Oscarů, jelikož to už je dlouhodobě taková zprofanovaná šaškárna, že tuto směšnou estrádu již zcela ignoruji, ale ta návštěvnost, a to všeobecné divácké nadšení, to jako vážně? Ne, ne a ještě jednou rozhodné ne! Oppenheimer totiž není ničím jiným, než nekonečným, tříhodinovým, naprosto nezáživným tlacháním, tlacháním a tlacháním, z čehož se polovina dialogů skládá z debat o kvantové fyzice, takže naprostá většina publika ví úplný hovno, o čem postavy vlastně mluví, a druhá polovina se pak týká otravného politikaření, které tedy srozumitelné je, ovšem na druhou stranu na téma Mccarthismu bylo natočeno již mnohem více kvalitnějších filmů a navíc toto téma zde nepřináší ani nic, co by již nebylo použito jinde a zábavněji. Postav je tu pak doslova na tři prdele, s mnoha hvězdnými cameo výstupy, ale nikdo z nich mě vyloženě nedokázal zaujmout, krom tedy samozřejmě ústředního hrdiny v podání skutečně excelentního Cilliana Murphyho, který podal opravdu silný a přesvědčivý výkon, ostatní ale skutečně jen vyloženě paběrkují a nikdo fakt nedokáže nějak výrazněji zaujmout. Zápletka pak postrádá jakékoliv tempo, nebavila mě za celý film snad ani jedna jediná scéna, dramatické momenty též vůbec nefungují, a emoce jinak sice za působivé označit lze, ovšem až opravdu v úplném závěru, kdy si Oppenheimer uvědomím, co že to vlastně způsobil. Nicméně abych ale jen nekritizoval, tak dobová výprava a atmosféra fungují docela působivě a dokázalo mě oslovit pár zajímavých efektních záběrů, jinak ale nic zásadního, co by mi alespoň trochu vylepšilo dojem a jakkoliv mi osvětlilo důvod, jak mohl být ten film tak úspěšný. Za mě se tak zkrátka jedná o sto osmdesátiminutové nezáživné trápení, které je tak směšně přeceňované, že se tomu musím smát snad ještě víc.

Co napsat k filmu, ke kterému již řekli všichni všechno. Snad jen, že se bez jakýchkoliv pochybností, s veškerou ctí, přidávám k nekonečným zástupům obdivovatelů této precizní filmové klasiky, která se nesmazatelně zapsala do veškerých filmových análů a bez které se neobejde snad jediná existující anketa, týkající se nejlepších snímků všech dob. Celé je to totiž vážně fantasticky natočené, kdy jsem se tedy upřímně trochu bál tříhodinové stopáže, ovšem obavy to samozřejmě byly úplně liché, a naopak, při závěrečných titulcích jsem byl rozčarovaný, jak to že je to tak krátké a chtěl jsem víc, mnohem víc. Celý film jinak nabízí strhující spád, nezapomenutelné scény a dialogy, emočně silné momenty, dramaticky až na dřeň vyšponované okamžiky, no prostě luxus. Navíc celý ten náhled do pozadí a fungování newyorských mafiánských rodin je doslova dech beroucí a strhující. Dále tu samozřejmě máme fantasticky působivou atmosféru, nekonečné napětí, vážně nečekaně nekompromisní akci, která je zároveň ale i fakt intenzivní a silná, no a vrcholem všeho jsou pak samozřejmě jednotlivé postavy a jejich herečtí představitelé, kdy oboje nelze označit jinak, než jako naprosto geniální. Takže ano, Kmotra jsem dlouho ignoroval, měl jsem z něj obavy, že mě zklame, ale byl jsem vůl, jelikož jsem se jen dlouhé roky připravoval o jedno z nejzásadnějších filmových děl historie, které se právem řadí na úplný vrchol.

Nečekaně funkční a působivá podívaná, postavená v podstatě jen na ústřední postavě Jeskyňáře, ve výrazném podání osvědčeného Samuele L. Jacksona. Kolem něj se totiž točí veškeré dění, co se ve filmu vůbec odehrává, a to ať už se týče dramatičnosti, emocí, tak samotné zápletky, ve které figuruje též hned v několika polohách, no prostě to celé na něm stojí a já si nemyslím, že to byla špatná volba. L. Jackson je totiž skvělý herec a i ta jeho postava není zpracována vůbec slabě, své šílenství zde navíc podává přesvědčivě, stejně tak jako momenty, kdy vlastně působí jako neoblomný detektiv, co jde za vyšetřením jisté vraždy s nasazením vlastního života. A právě ona kombinace člověka, který je šílenec a génius zároveň, tu působí opravdu poutavě, nehledě na to, že i samotný případ není úplně marný a jeho vyústění dokáže dokonce i překvapit a mít myšlenku. Za funkční jinak musím označit i zimní atmosféru, tápání, co je realita, a co se odehrává jen v hlavě Jeskyňáře, pak též působí dobře a jelikož tu fungují i další prvky, jako napětí a emoce, tak já musím Šílence označit za poměrně záživnou podívanou, co sice nenabízí nějaký nevšední, strhující a dech beroucí filmový zážitek, nicméně zabavit dokáže dostatečně kvalitně, a to hned z několika důvodů.

Jak je možné, že u filmu, který považuji za 100% originální a který disponuje vynikajícími hereckými výkony, dávám jen pouhopouhé 2*? Z jednoduchého důvodu. Jelikož za scénářem stojí Charlie Kaufman, člověk, jehož tvorba je sice skutečně nápaditá a nevšední, zároveň ale jen málokdy dávající úplně smysl a jehož tvorba si dost často neférově hraje s diváky, ovšem já právě tyhle jeho hry nemám vůbec rád. Každopádně ačkoli i V kůži Johna Malkoviche je opět bizár jako kráva, tak já se musím tentokrát přiznat, že jsem se u toho poměrně nečekaně bavil a dokonce jsem se po většinu času dokázal i držet ústřední myšlenky, o což je pak ale větší škoda, že se to ke konci bohužel opět zvrhlo právě už do očekávaného myšlenkově přeplácaného bordelu, ve kterém se zase již orientoval asi jen sám Kaufman a v podstatě tím tak zazdil do té doby záživnou zápletku, která měla co nabídnout. Proto ve výsledku zas nevím, co si o tom celém projektu mám vlastně myslet a spíš je tak lepší ten film nehodnotit jako celek, ale naopak vyzdvihnout jednotlivosti, jako je pár vážně nápaditých a zábavných scén, vyskytujících se především v první polovině filmu, a pak i Cusackův výkon a sexy Keener, kteří tomu po stránce obsazení jednoznačně dominují. Tudíž ačkoli uznávám, že kvalitativně nelze považovat V kůži Johna Malkoviche za rozhodně špatnou podívanou, tak i přesto se fakt nejedná o film pro každého, respektive spíš naopak, tohle je podívaná, která může zaujmout jen skutečně úzké filmové publikum, do kterého já ovšem rozhodně nespadám.

S Argentinskou kinematografií tedy upřímně příliš zkušeností nemám, nicméně tohle, tohle je naprostá šleha, kdy musí jako první zmínit fakt, že ačkoliv mám hororově poměrně zatraceně dost nakoukáno, tak snad ještě v žádném filmu co jsem kdy viděl, nebylo Zlo zpracované tak intenzivním, nepříjemným a mrazivým způsobem, jako se to tvůrcům podařilo právě zde. Od první minuty mi nebylo při sledování této podívané vůbec příjemně, a to jsem ještě netušil, co teprve za neuvěřitelně silné a působivé INFERNO na mě tvůrci chystají, a konkrétně od příjezdu jednoho z bratrů do domu své bývalky s dětma jsme měl prdel už tak sevřenou, že jsem jen kvílel blahem, napětím a strachem zároveň, nehledě na to, že pár scén se mi z hlavy taky jen tak nevypaří a škoda je tak vlastně jen poslední půlhodinky, kdy na scénu vstupuje postava jakési ,,vymítačky´´, která mi v tom ději udělala trochu bordel, za což jsem jí tu její smrt upřímně přál, jinak ale fakt masakr, před kterým se klaním. Navíc to, že se film týká posednutí, tak se jedná skutečně o až nevídaně originální a nápaditou podívanou, která je nepředvídatelná, odehrávající se v naprosto zběsilém tempu, démon tu působí prakticky jako nějaký virus, co přeskakuje z oběti na oběť a nutno podotknout, že si absolutně nebere servítky, děti, zvířata, vše totálně nekompromisním způsobem likviduje, no nemám slov nadšení. K tomu všemu je pak nutné připočíst i luxusní atmosféru, neskutečné napětí, skvělé postavy, tohle je zkrátka horor ve své pravé podstatě a já jen musím znovu a důrazně zopakovat, na to, kolik už jsem viděl hororových filmů, tak až nyní mohu poprvé v souvislosti s touto argentinskou záležitostí konstatovat, že Zlo bylo skutečně zhmotněno.