sedm.1

Krapet mi přišlo, že Lucifer Valentine s A Perfect Child of Sanat docela vyměkl, ikdyž je tedy pravda, že běžný divák, neznalý jeho předchozí tvorby a nevědíc, do čeho s touto krátkometrážní masáží jde, tak by na mě, po bližším seznámení se s tímto snímkem, za toto tvrzení asi nejspíš zavolal psychiatra a policajty zároveň, ale prostě je to tak, předchozí „Vomit“ trilogie je vážně daleko zvrhlejší, brutálnější a především extrémnější, než tento jeho krátkometrážní počin, který sice pořád nemá s běžnou produkcí vůbec nic společného, ale jednoduše mi to tentokrát skutečně nepřišlo zas až tak šílený, nechutný a masakrální. Dokonce mi to naopak přišlo jako společnosti prospěšné instruktážní video, které varuje před seznamováním se přes internet. Jasně, závěrečné naturální zobrazení následků takovéhoto seznámení pak sice krapet více vybočuje běžnému diváckému vnímání 8D, ale podstatné a děsivé je to v tom, jak to má celé strašně blízko k realitě. Nicméně, já se musím pozastavit nad jinou věcí, a to nad talentem pana Valentina navodit naprosto destrukční atmosféru, kdy sice z těch jednadvaceti minut tu nějakých sedmnáct vyplňuje jen videodeníček jedný laciný, odpudivý štětky, ovšem i v této stopáži dokázal Lucifer navodit tak tísnivé a hrůzu nahánějící pocity, že by mě ohromně zajímalo, jak by mohl vypadat jeho regulérní, běžnému diváku přístupný film, protože takhle působivé filmové emoce neumí vyvolat je tak někdo. Škoda tedy, že se to určitě nestane, ale myslím, že by jsme dostali jeden z nejděsivějších a nejpůsobivějších filmů vůbec.

Get Hard je blbost, trapnost a nuda. Tak, to jsem to tomu ale nandal, co? Ale vážně, já jsem se touto komedií upřímně protrápil, neboť na mě působila vážně tupohlavě. V žádném případě mi nevadí humor švihlý, fekální, ani vulgární, ale musí i v těch nejhraničnějších momentech dávat nějaký smysl a především musí fungovat, což se zde ovšem vůbec nedělo. Veškeré fóry pramení buď z otravného a přehnaně praštěného chování dvou ústředních kašpárků, kdy mě navíc jednak ona celosvětová „hartmanie“ vyloženě minula a jednak pohled na stále se omílající ksichty přestárlého Ferrella také nepřijdou už jako zrovna nějaká výhra, anebo z nezáživně na sebe našroubovaných scének, které pak ve výsledku tvoří jednu z nejodfláknutějších zápletek, co si pamatuji. Neoriginální, nenápaditá, naivní a hloupá. Všichni se tam jinak neustále chovají jako retardi, film navíc nemá vůbec spád, záživné dialogy a neustálé vzájemné pošťuchování Harta s Ferrellem nemá pak vůbec šťávu a nefunguje mezi nimi ani potřebná chemie, no a ten ultrainfantilní konec, ten to už jen podtrhl. Prostě se tu nepovedlo nic, mě za celý film cukly asi dvakrát koutky úst, což na odvázanou komedii vážně není příliš, spíš jsem se cítil při „řádění“ té „veselé“ dvojky až trapně, takže zkrátka tenhle úlet se opravdu nepovedl, a já se prostě u toho ani trochu nebavil.

Samozřejmě jde o totální ptákovinu, ale zpracovanou kupodivu v poměrně svižném tempu, bez nějakých vyloženě hluchých míst a navíc s docela sympatickým obsazením. Zápletka je ovšem vážně otřesná, to musel vymyslet nějakej vážně velkej zoufalec, bez špetky talentu a především jakéhokoliv smyslu pro soudnost, neboť film dělá totální pitomce jak z postav, kdy jejich chování nemá s realitou vůbec nic společného, tak z diváků, kteří se u toho sice mohou bavit, ale jen v případě, že se obalí pořádnou dávkou tolerantnosti a přistoupí prostě na fakt, že zkrátka všichni pocházíme z opic a tvůrci tuto teorii chtěli tímto snímkem podpořit. Šílenost oné zápletky navíc postupem filmu graduje víc a víc, kdy se závěr pak zvrhne už v úplnou magorii, ale opakuji, s pořádnou dávkou tolerantnosti se to dá kousnout. Herecky je to ale fajn, no a dokonce ani Jean-Claude tu není nějak vyloženě obtěžujícím prvkem, ikdyž ta jeho ztrhaná stařecká tvář ve mně budí upřímný smutek. Žánrově jde ale o těžko zařaditelnou podívanou, asi tomu vážně odpovídá dobrodružná komedie, ovšem to dobrodružství se musím brát s pořádnou rezervou, jde tedy v první řadě o tu komedii, ale i v tomto případě se nemusí nikdo bát, že by se udávil smíchy, nicméně pár vtipných momentů se tu objeví, což ovšem platí i pro pár vyloženě trapných scén, ale prostě ta odlehčenost tu hraje prim. Zkrátka, že bych tento snímek nějak doporučoval, to určitě ne, když by chtěl ale někdo vyloženě vypnout a dát si nějakou tu stravitelnou blbůstku, touto podívanou by neprohloupil.

Průměrný akční film. Vlastně když bych měl konkrétně vyzdvihnout, co mě na tomto snímku bavilo, tak bych jmenoval v podstatě asi jen akci, která je zde zpracována skutečně adrenalinovým a dynamickým způsobem, zároveň ale i přehledně a s citem pro detail. Zbytek ale bohužel zas až tak oslnivý není. Zápletka mi přišla dost obyčejná a nevýrazná, hodně mě rušilo kolísavé tempo snímku, kdy se zmiňovaná fungující akce pravidelně střídala s nudnými, ukecanými scénami, vyplněné převážně jen zcela zbytečnými dialogy. Atmosféra se tvůrcům též příliš nezdařila vychytat, což považuji vzhledem k místu a situaci za dost trapné fiasko, napětí jsem nezaznamenal vůbec, postavy pak sice byly výraznější, ale vesměs šlo jen o nástin jednotlivých figurek, čímž pak ve finále bylo jedno, kdo přežil a kdo ne, a navíc ve spojitosti s tím zde nefungovali ani emoce, což považuji v tomto příběhu také za pořádný nedostatek. Nejhorší na tom všem ovšem byly zhruba dva opravdu dost kruté, a skutečně nepřehlédnutelné, tvůrčí kiksy, které byly pro fungování a smysluplnost celého filmu navíc vážně podstatné a přes které jsem se nedokázal přenést a hodně tak ovlivnili můj celkový postoj ke Speciální jednotce. Já bych to viděl zkrátka mnohem lepší, kdyby tvůrci prakticky ve všech ohledech přitlačili na pilu, chyběla mi zde daleko větší vypjatost, vyhrocenost a syrovost, takhle to na mě zapůsobilo jen jako běžné akční drama, bez výraznějších a zajímavějších momentů.

Mě tenhle typ filmů strašně baví. Díky těmto „filmům o filmu“ se totiž dovídám věci, které pak staví daný snímek, v tomto případě tedy Psycho, do úplně jiného světla, divák se dozvídá úžasné detaily o jeho vzniku, o potížích, které ho provázeli, samozřejmě většinou i o velkých osobnostech ze světa filmu, které se okolo toho motali, o hercích, režisérech, ale i fungování studií a v podstatě i celého Hollywoodu. Snímek Hitchcock je ale tedy spíš zaměřen právě na tvůrce a na detaily kolem vzniku Psycha, než na samotné natáčení a film, na původní aktéry, či jednotlivé slavné scény, zde je v popředí skutečně držena především postava Alfréda Hitchcocka a vztah s jeho manželkou, je zde poměrně široce rozpitvána vlastně i jejich partnerská krize, která propukla právě v době vzniku Psycha, tím vším ale nechci tvrdit, že jsem nenabyl mnoha nových faktů a skutečností, které nemalou měrou obohatili mé znalosti jak o panu Hitchcockovi, tak o filmu Psycho. Další, naprosto nezanedbatelnou součástí těchto filmu je pak i z pravidla velice hvězdné a výrazné obsazení, a ani zde tomu není jinak, a nutno konstatovat, že Anthony Hopkins, který tu tedy jen tak mimochodem není ve své roli prakticky k poznání, tak zde podal opravdu strhující herecký výkon, a pro mě byl absolutně největším tahounem této podívané, vážně před ním smekám. Tím ale nechci opomenout ani též skvěle hrající Helen Mirren, prostě tihle dva tu jako manželský pár Hitchcockových doslova zazářili. Bavila mě jinak i atmosféra snímku, která poměrně slušně vystihovala jak dobu, tak dění, já si to zkrátka celé velmi užil a jsem moc rád, že vznikají i právě takovéto malé, ovšem velice poučné a zajímavé snímky.

Sice pořád dokola přede všemi ostatními obhajuji snímky zpracované Found footage stylem, ale je bohužel pravdou, že pokud budou vznikat i nadále takováto dílka, a že jich přibývá geometrickou řadou, budu to mít čím dál těžší a těžší a brzy i mě, věrnému zastánci a obdivovateli těchto snímku, dojdou objektivní argumenty, proč by i nadále měli vznikat další a další variace paranormálních aktivit a blairwitchských čarodějnic, když se tvůrci ve svých dílech už jen a jen opakují, respektive většina už jen prachsprostě kopíruje, a to navíc v čím dál trestuhodně katastrofálnější, lacinější a odfláknutější kvalitě. Jako třeba právě v případě této podívané, kde už prostě nemám co obhajovat, nemám čím oponovat proti drtivé kritice, která je bohužel tentokrát v právu. Gacy House, respektive Paranormal Entity 2, je tedy tupá kopie všeho, co v tomto subžánru už bylo natočeno, s otřesnou zápletkou, nudným a nevýrazným castingem, absolutně nulovým rozpočtem, naprosto bez nápadu, bez atmosféry, bez napětí, s neuvěřitelným počtem filmových kiksů, navíc zde použité záběry jsou rozklepané, rozostřené a roztřesené ještě víc, než kdy jindy, chování postav se pak rovná totální retardaci, to jako bylo fakt už jen k smíchu, tohle se zkrátka vážně nedá obhajovat a v tomto případě si tento film nálepku škvár prostě skutečně zaslouží, takhle tedy vážně ne!

Ty brďo, to už je dvacet let starý film? Ty vole, to to letí. Já už jsem každopádně viděl Báječná léta pod psa několikrát a jde o jeden z mála českých filmů, ke kterému se vracím upřímně rád. Dokonce bych ho označil za jeden z těch nejlepších porevolučních snímků, které u nás vůbec vznikli. Jednak zde totiž ještě nebyla znát ta současná destrukční tvůrčí touha především po zisku, která ruinuje většinu dnešních komedií, jednak byl natočen upřímně, laskavě, pro vnímavého diváka, který má rád kultivovanou a milou zábavu, bez hromady nechutností, trapností a product placementu v každém druhém záběru a jednak jde o ještě pořád tu klasickou českou filmařinu, připomínající to nejlepší z českých komedií vůbec a nikdo se tu nesnažil jen o trapné napodobování nynějších hollywoodských, především vztahových, patlanin. Samotná zápletka mě jinak hodně oslovila, filmů o bývalém zkurveném režimu bylo natočeno až, až, ale v tomto případě je to snad nejsmutnější, neboť zobrazení toho, jak se komunistický systém dokázal podepsat na životech tehdejší inteligence, z toho prostě mrazí, kolik životů dokázali mrzáci, jako třeba v tomto případě zde soudruh Šperk, ponížit, poškodit a v mnoha případech i zničit, hurá že je to pryč. Co se vtipnosti snímku týče, jde o velice příjemnou záležitost, i humor tu je takový ten nenásilný, milý, upřímný a především skutečně fungující. Za královský by se pak dal označit casting, který je jednak opravdu hvězdný a jednak až neskutečně trefný, tady není také co řešit. Vytknout Báječným létům pod psa by se dala snad tedy jen atmosféra, která nebyla, vzhledem k době a událostem, až tak syrová, působivá a přesvědčivá, jinak se ale jedná o vážně výbornou podívanou, která, jak už jsem zmiňoval, patří skutečně k tomu nej, co po devětaosmdesátém u nás vzniklo.

V případě Povodně nemám já osobně co řešit, neboť se jedná o jednu z nejnadupanějších béčkových jízd a pro mě jde vlastně i o jeden z nejzásadnějších akčních filmů vůbec. Vždyť tady nabere film od prvních minut naprosto neuvěřitelný tempo a ikdyž se to zdá až nemožné, to tempo se pořád a pořád jen zvyšuje, divák nemá ani vteřinu čas na vydechnutí, akce střídá akci, originální honičky, střílení, souboje, výbuchy, boření, demolování, kdy tedy navíc nevím, jakým rozpočtem tvůrci disponovali, ale celé to vypadalo zatraceně dobře a přesvědčivě, prostě tomuhle říkám něco vytáhnou na absolutní maximum. Zápletka je pak sice jednoduchá a přímočará, což je ovšem u tohoto typu akčního filmu zcela v pořádku, zároveň zde dojde ale i k několika nečekaným zvratům a vyskytuje se zde i celá řada výtečných, originálních nápadů, které to též hodně oživili. Dále tu máme pěknou dávku napětí, velice působivou atmosféru, výborný casting, postavy zde navíc hází fakt hodně vytuněný hlášky, prostě celý je to vážně obrovská, strhující zábava, mající neskutečný koule. Tato podívaná je zkrátka povinnost pro každého příznivce adrenalinových jízd, a za mě jednoznačně úžasný akční zážitek!

Já se musím přiznat, že Pastor Thomas je taková moje malá, soukromá, osobní slabůstka, neboť krom toho, že mě provází prakticky již po celý život, a to již od mého raného dětství, jenž jím bylo navíc notně poznamenáno, tak především tato podívaná následně značně ovlivnila i mou budoucí zálibu právě v podobně laděných snímcích, disponujících tedy pořádnou dávkou brutálních, krvavých gore výjevů. Každopádně je ale pravda, že sice má fascinace právě tou brutalitou u tohoto snímku u mě přetrvává až do dnes, a scény jako třeba provrtání hlavy vrtačkou, či vyzvracení prakticky všech vnitřností, považuji dodnes za naprosto ultimátní, přelomové a nezapomenutelné scény, ovšem když se budeme bavit o celkové kvalitě Pastora Thomase, tedy o zápletce (která je vážně nulová a blbá navíc), zpracování (řada chyb, divné sestříhání, či nasnímání), či hereckých výkonech (tvořených partou nesympatických, netalentovaných (ne)herců), to je už upřímně bída a tam už dnes nacházím skutečně šílené rezervy, díky čemuž nelze tuto podívanou pak ve výsledku označit již za nic jiného, než prvotřídní brak. Nicméně na dobu svého vzniku to je pro mě osobně stejně ale prostě řacha, šíleně působivá atmosféra, gore na rok 1980 neuvěřitelně kvalitní, já si prostě nemůžu pomoct, je to sračka, ale sračka, kterou miluju. Pro mě jednoznačný kult!

Já to mám s Kokosy na sněhu (jinak další tuzemskou úžasnou překladatelskou perličkou názvu filmu) asi jako jiní diváci třeba s Mrazíkem. Také se na to dívám každý rok, kdy je to pravidelně reprízováno v TV a pravidelně se u toho dokonale bavím, přestože vím, o jak strašnou ptákovinu jde. Ale mě je to úplně jedno, protože jde o zatraceně zábavnou a příjemnou ptákovinu, které jde sice určitě vytknout až teatrální naivnost a plytkost zápletky a až extrémní nenáročnost, ovšem co se zábavnosti týče, tak je to pecka a já si tento snímek dovolím označit dokonce až za klasiku. „Kokosy“ totiž disponují především velice sympatickým a vtipným castingem (John Candy tu je fakt boží), kdy navíc většina postav nezapomenutelně hláškují po celou dobu jak ze řetězu utržení, má to i úžasný spád, překvapivě zafungovala i atmosféra sportovního prostředí a i emoce, které ke sportu též neodmyslitelně patří, chvilkové dramatično pak nepůsobí vůbec trapně, či křečovitě, spíš naopak, já mám pro tento snímek zkrátka upřímnou slabost, pokaždé se u něj bavím na maximum, a pro mě jde vážně o jeden z mála filmů, které mohu vidět nespočetněkrát. A jedeme všichni: „Někteří lidi nevěří, že jamajskej bob zvítězí.“ 8D