sedm.1

Malé ženy je velice působivé dobové, romantické drama, které mě oslovilo prakticky ve všech ohledech. Především styl zpracování, kdy se zde děj odehrává ve dvou časových rovinách, tu působí velmi osvěžujícím, hlavně ale emoce a napětí přinášejícím způsobem, kdy sice chvílemi bylo i docela těžké se vyznat, v jaké době se zrovna děj odehrává, podstatné ovšem je, že to nakonec vše do sebe vždy zapadlo, a o to více to pak intenzivněji působilo. Příběh čtyř sester, které vždy stály za sebou a ve všech ohledech se i přes klasické dívčí škádlení podporovali, a to i přestože byly každá úplně jiná, mi tu každopádně přišel velice poutaví a silný, jinak každá z postav, a to nejen co se týče ústředních sester, je i díky parádnímu castingu skutečně výrazná a zajímavá, a prakticky ke všem jsem si našel cestu a sympatizoval s nimi, bavil mě ale i překvapivě svižný spád, spousta zvratů, nouze nebyla ale ani o přesvědčivé a nejednou vážně dojemné emoce, opomenout pak samozřejmě nemohu ale ani působivou kostýmní výpravu a dech beroucí atmosféru, zkrátka já zde této podmanivé podívané nemám vážně co vytknout, upřímně a rád jsem jí podlehl a i když připouštím, že nejspíš klasický popcornový divák se u toho může nudit, já tento problém rozhodně neměl, za mě se totiž jedná o skvělý filmový zážitek.

Opravdu nečekaně povedený film z mafiánského prostředí, kde ovšem drsné chlapy nahradily drsné ženy, a i když jsem tomuto prohození tedy vůbec nevěřil, tak nakonec musím říct, že se jedná ve výsledku o hodně svěží záležitost, která funguje prakticky ve všech ohledech. Samozřejmě, jelikož ústřední trio jsou zástupkyněmi něžného pohlaví, tak se tu nedočkáme emočních výbuchů, alá Joe Pesci, či nekompromisní jatek rozzuřeného Bobbyho De Nira, nicméně ony dámy zde velice umě a neméně funkčně využívají spíš své ženské přirozené vychcanosti, a zároveň faktu, že když si za něčím jde ženská, nemá chlap šanci, čímž ovšem nechci zmínit, že by se tu neumíralo, to spíš naopak, mrtvol tu přibývá sakra svižným tempem, každopádně podstatné pro diváka je ale to, že to celé působí vážně zábavně a neotřele, navíc vývoj mezi postavami, především tedy oné ženské trojky, je záživný, dramaticky a emočně zatraceně funkční, nepředvídatelný a v závěru si to nic nezadá ani s těmi nejvypjatějšími mafiánskými eposy. Zásadní pozitivní vliv na celý film má pak i velice výrazná atmosféra newyorských čtvrtí, opomenout nemohu ale ani působivé napětí, množství násilí a vulgarit, prostě to od začátku až do konce šlapalo a mě to zatraceně bavilo. Pekelná kuchyně mě zkrátka velmi překvapila svou výrazností, poutavým dějem, drsností, nekompromisností a skutečně alespoň za mě šlape na paty i těm nejslavnějším mafiánským filmům.

Upřímně, já čekal neuvěřitelně teatrální a nesnesitelnou titěrnost, které jsem dal šanci jen a pouze kvůli tomu, že v tom hraje John Cena, u kterého mě ale zároveň jen tak mimochodem neskutečně vytáčí výběr jeho rolí, kdy místo toho, aby to se svou muskulaturou a ksichtem řezal v akčních vypalovačkách hlava nehlava, tak se naopak povětšinou zúčastňuje podobných rodinných komedií, kde se akorát ztrapňuje. Každopádně, já jsem ale ve výsledku nakonec s tímto filmem docela spokojený, a to i přesto, že jde skutečně dle očekávání o teatrální, naivní a afektovanou podívanou, plnou rozječených parchantů a přihlouple se chovajících dospělých, jenže její zpracování je prostě zábavné, svižné a přes všechno výše zmíněné i velmi příjemně snesitelné. Úroveň vtipných scén tedy odpovídá věku dětskám, pro které je tento snímek určen primárně, tudíž zhruba tak 8-12 let, ale že dokázali častokrát pobavit i mě, popřít nemohu, většina postav pak působí sympaticky a neotravně, což se rovná v tomto typu filmu také skoro až zázraku, a dokonce zde s přimhouřením obou očí chvílemi fungují i emoce, a když vezmu v potaz, že mě nedokázal nasrat ani happyendově megakýčovitý, přeslazený závěr, tak to je už co říct. Já tak zkrátka musím Playing with Fire docela pochválit a i přes svou šílenou infantilnost se jedná o film, který dokáže skutečně převážně pobavit, a to klidně i celou rodinu.

Jediná věc, která mě na tomto hororu bavila, byla působivá atmosféra, která ve mně dokázala navodit pocity sevřenosti a nejistoty, a působila na mě správně potemněle, o to je pak ovšem ale ještě větší škoda, že vše ostatní zde stojí tolik za prd. Například zápletka, odehrávající se ve více časových rovinách, bývá pro naprostou většinu filmů velmi přínosná, a i když ani zde tomu není jinak, tak tentokrát jsou ony časové skoky až příliš časté a ne vždy vhodně zvolené, co je ovšem horší, tak na mě ona zápletka celkově působila dost neohrabaně a působení ústředního tématu Nenávisti nepřesvědčivě. Žádná z postav mě pak nedokázala jakkoliv oslovit, navíc mi vesměs přišli i nesympatické, na čemž ovšem má hodně velký podíl i vážně děsivě odfláknutý casting, v čele s odpornou zrůdičkou Andreou Riseborough. Co se jinak týče čistě hororových ingrediencí, tak tu nefunguje nic, minimum napětí, krve a násilí, efekty obyčejné a závěrečná absence happyendu samozřejmě vždy potěší, ale i tak nic nezmění na celkově nevýrazném dojmu z celého filmu. The Grudge zkrátka není mou oblíbenou značkou, jelikož její využití mě zatím nebavilo v žádné z mnoha verzí, a dokonce, když to tak v podstatě vezmu, tak možná právě tato byla asi dokonce i tou nejpovedenější.

Deštivý den v New Yorku je tím nejklasičtějším příkladem Allenovo převládající tvorby, tudíž nesmírně ukecaná vztahová dramédie, plná teatrálních a afektovaně se chovajících postaviček, které tu tentokrát řeší především nesmírně důležitá a zásadní životní rozhodnutí, jako například jestli jít na snobský večírek v červených, či černých střevíčkách, a tak podobně, takže na hony vzdálený film realitě obyčejného člověka. Vše se tu tak doslova topí v moři plném povrchnosti a mamonu, stejně tak jako triviálních schíz postav, které by potřebovali tak akorát lopatu do ruky, aby se nechovali jako totální kokoti a neřešili své nicotné problémy. Každopádně, Allen se v tomto prostředí ovšem umí pohybovat zatraceně obratně a zábavně, a ví, co a jak na diváka platí, takže místo toho, abych se ze vší té povrchnosti a nadutosti nepoblil, tak jsem si tu šaškárničku naopak poměrně užíval, má to spád, pro dané snobské prostředí působivou atmosféru, zápletka pak sice neoslní, zároveň je ale příjemná, přímočaře naivní a i když překypuje kýčovitostí, tak i přesto snesitelná. Jinak se Allenovi opět podařilo sehnat do svého filmu plno známých hvězd a hvězdiček, a jestli právě tomuto tvůrci něco skutečně jde, tak obsazovat své postavy právě opravdu těmi typologicky nejvhodnějšími herci, kteří filmu pak vždy kvalitativně velice pomůžou nahoru a už jenom kvůli nim si snímky tohoto filmového skřeta zasluhují pozornost, a to i přesto, že mi přijde, že již Woody začíná krapet vykrádat sám sebe.

Jeff Wadlow by měl jako scénárista okamžitě opustit filmový svět a dostat doživotní zákaz se tam vrátit, a naopak, Jeff Wadlow jako režisér by měl dostat metál za to, že tak zrůdný, paskvilovitý, podprůměrný a celkově totálně debilní scénář dokázal zachránit alespoň tak, že to nemá divák chuť již po pár minutách vzdát a jít raději pozorovat z okna poletující ptactvo z větve na větev, jelikož i to by dávalo ve výsledku pořád větší smysl, než to co se odehrávalo v tomto filmu. Jako zhruba první polovina filmu ještě tak nějak ušla a dokázala i poměrně zdařile udržet mou pozornost a hlavně očekávání, jak se to v následující druhé polovině vyvine. Jenže právě to, co nastalo, to jsem jen čuměl, a nevěřil, cože za absolutní nesmyslný guláš to sleduji, to bylo tak strašně mimo soudné myšlení, že fakt jako nechápu, kdo tohle mohl do prdele vůbec schválit. Ten zhovadilý vývoj se nedá normálně ani popsat, tvůrci si prostě vymýšleli úplně triviální nesmysly, kde zkoušeli jakože nějaký zvraty, překvapení, ale vůbec nic z toho nefungovalo, prostě to působilo jen jako když dvouletý dítě vezme poprvé do ruky pastelku a čmárá a čmárá. Celé to tak tedy alespoň zachraňuje atraktivní prostředí nádherného ostrova, docela sympatičtí herci a již zmiňované zpracování, které ještě jen tak mimochodem nemá s žánrem thrilleru, natož pak hororu, naprosto nic společného, ale prostě je takové působivě živé. Primárně ale pro mě Fantasy Island zkrátka představuje jeden obrovský binec, který nemohl snad nikdo ani myslet vážně, takže opakuji, takový scénáristický paskvil se jen tak nevidí a ona druhá polovina filmu je bez pochyb těch nejstupidnějších pětačtyřicet minut, co jsem za poslední roky viděl.

Přestože Vyšinutý není, co se zápletky týče, naprosto ničím výjimečným snímkem, tak právě jen to jediné lze považovat za výtku, kterou lze směřovat k této podívané, jelikož ve všech ostatních ohledech se jedná o parádní zábavu, v podobě skutečně působivé jízdy, kterou jsem si užíval od první do poslední minuty a především zde musím vyzdvihnout postupnou gradaci, která v závěru má fakt až neuvěřitelný grády a tak vyšponovaný konec už ani nepamatuji, a to i přestože každý ví, jak to stejně dopadne. Nicméně Vyšinutý funguje jinak i po stránce napětí, atmosféry a zpracování celého filmu je pak též dynamické, překvapivě nekompromisní a zatraceně záživné. Někomu pak sice nemusí sednout až příliš mnoho náhod a ne zcela přesvědčivých dějových zvratů, které zásadně ovlivňují vývoj filmu, já osobně bych se ovšem zrovna v tomto typu filmu nějak zbytečně v této záležitosti nevrtal, pořád se přeci jen jedná především o přímočarý, nenáročný thriller, natočený jako napínavý, oddychový popcorn. Nepopiratelný přínos pro výsledný pozitivní dojem z filmu mají pak samozřejmě i herci, kterým vévodí už fakt neuvěřitelně prostorově výrazný Russell Crowe, jenž se zřejmě rozhodl objemově dohnat Gérarda Depardieua, každopádně svou postavu pojal vážně zodpovědně, a svou roli si tu užívá na maximum, takže budí fakt respekt a jeho návaly zlosti jsou opravdu uvěřitelné. Závěrem bych chtěl nicméně ještě zmínit prolog, probíhající během úvodních titulků, v podobě TV zpráv, který poukazuje na čím dál zvyšující se agresivitu a v podstatě vážně až tu vyšinutost účastníků dopravního provozu, z čehož následně film pak vychází a já s ním nemohu nic jiného než souhlasit, jelikož mě často až mrazí, jaké chování ty hovada na silnicích čím dál častěji mají, kde si vybíjejí svůj vztek a osobní prohry, no a nespěje to fakt k ničemu dobrému. Zpět ale k filmu, já se u Vyšinutého zkrátka bavil vážně skvěle, má koule, drive, prostě za mě jasný palec nahoru.

Spolupráce Isaaca Florentina a božského Scotta Adkinse již přineslo několik velice parádních nářezů, bohužel, Seized se ale k tomu nejlepšímu, co spolu stvořili, nepřiřadí, ovšem v podstatě k tomu došlo jen z jediného důvodu, a to že zde tvůrci v akci výrazně upřednostnili střelbu před osobními souboji, což vůbec nechápu, a hlavně jim to nejsem ani ochoten odpustit, jelikož obsadit současného nejlepšího mimoasijského martial arts mistra a nevyužít na maximum jeho umění, to mi hlava nebere, a tak i přestože ona střílecí akce není zpracována vůbec zle, tak já chtěl prostě především vidět úřadovat Scottovo nohy a ruce, a ne jen hromady vystřílených nábojů. Takže akce sice ok, ale ne ta, kterou jsem doslova vyžadoval. Zápletka je pak vyloženě béčková, což ovšem v tomto případě nevidím jako problém, jelikož je zároveň svižná a zábavná, veškeré postavy si lze jinak i přes jejich tuctovost oblíbit pro svou výraznost a sympatičnost, překvapivě tu navíc funguje napětí a celkově lze tak Seized považovat za vážně příjemné a zábavné akční béčko, kterému lze vytknout skutečně jen nevyužití Adkinsovo umění v maximální míře a pak možná i absenci tvůrčí odvahy udělat film více efektnější a nekompromisnější, ve smyslu drsnosti, syrovosti a krvavosti, jak je tomu ostatně ve většině Scottových filmů osvěžujícím pravidlem.

Opravdu, ale jako opravdu hodně zvláštní podívaná, která mě svou výraznou atmosférou a podmanivým zpracováním poměrně dost oslovila, stejně jako její dějová nepředvídatelnost, kdy jsem až skutečně do úplného závěru vůbec netušil, jaké pointy se dočkám, což se ovšem nakonec ale bohužel ukázalo jako zásadní problém, jelikož právě tento typ ukončení filmů, tedy „milý diváku, domysli si“, vážně upřímně nesnáším, a i když jsem si v tomto případě tedy onu svou interpretaci vyústění nakonec zvolil, tak prostě mi i tak tento způsob závěru jakéhokoliv filmu jednoduše vadí. Každopádně, The Little Stranger určitě není komerčním filmem, jde o podívanou pro skutečně náročné publikum, nedisponuje tradičními prvky, které přitahují masové publikum, jako spád, zábavnost, napětí, ale naopak stojí prakticky jen na velmi pozvolném budování nejistoty a zpochybňování prakticky všeho, co se odehraje, což platí i pro veškeré postavy, o kterých se toho jednak divák příliš nedozví a vlastně ani ve výsledku neví, kdo tu byl nakonec za koho, a to včetně hlavního hrdiny, ve vážně výrazném podání Domhnalla Gleesona. The Little Stranger je tak zkrátka zatraceně neobvyklým a skutečně jen stěží popsatelným filmem, který určitě sedne jen málokomu, mě to ale rozhodně zaujalo a nebýt onoho závěru, jdu s hodnocením klidně i do nadprůměrných vod.

Vinou režiséra jde skutečně o velice slabou podívanou, což je ovšem poměrně velká škoda, neboť v mnoha ohledech by se mohlo pod taktovkou talentovanějšího tvůrce jednat o sice pořád béčkovou, nicméně určitě daleko přijatelnější jízdu, a to jak díky zápletce, tak především obsazení, které nabízelo opravdu neskutečné možnosti, především tedy co by se akce týkalo. Jasně, ona zápletka je sice určitě triviální, až braková, ale v podstatě jako půdorys pro našláplý bojový film by posloužila více než dostatečně, jelikož se zde totiž z pětadevadesáti procent času prakticky opravdu jen bojuje, což by bylo v naprostém pořádku, ale to veškeré zpracování je prostě vážně mizerné. To, co tu totiž Logothetis vyvádí se stylem odvyprávění filmu, s postavami, s dialogy, s atmosférou, i s akcí, to je prostě prvotřídní průšvih, hraničící s ryzím amatérstvím. Ten chlap tu posral a zazdil snad fakt úplně všechno, co šlo, já se ale každopádně zaměřím především na tu akci, o které je to hlavně. V první řadě nechápu používání spomalovaček, to frčelo tak možná v devadesátkách ve vandammově éře, ale nyní to působí fakt už jen nedůstojně. Dále nechápu práce kamery a následně sestříhání veškerých soubojů, to přibližování, oddalování, co to jako bylo? Ale hlavně, tak monotónní choreografii soubojů jsem snad ještě neviděl. Nevyužití jmen jako božskho Tonyho Jaa, Franka Grilla, a v podstatě i toho Alaina Moussiho mi pak hlava už absolutně nebere, ti všichni mohli díky svému umění nabídnout tak efektní rubanici, že nějakou přihlouplou zápletku by diváci vůbec neřešili, ale opakuji, jejich využití je zde naprosto zbabrané, a především nepochopitelné. Nicolas Cage si tu pak jinak jen tak mimochodem jede jako vždy svůj vlastí level, já toho chlapa fakt žeru, ten musí být fakt na hodně kvalitním matroši. Jiu Jitsu je tak zkrátka ultralaciný brak, který ovšem skrýval nehorázné poklady, a to v podobě fakt šílené zápletky, která mohla být zatraceně zábavná a perfektních bojovníků, jejichž talent je zde ovšem skryt za režisérovu neschopností, tudíž těchto pokladů nebylo využito, a proto je výsledný dojem tak matný.