stub

Dokonalé. Když porovnám s dnešním "lifestylovým" lezením, zvláštěpak se zoufalým plahočením se po umělých městských boulderech, musím skoro slzu zamáčknout.

Zábavné je, čím vším se doba liší. Mrazivé je, v čem všem je stejná.

O 10 let mladší, než předchozí dvojice filmů, z triologie trošku vybočuje. Pojednává o životě výtvarníka Yumejiho a je variací (či místy parodií) na snímky o "umělcích ztracených v umění", které byly mezi japonskými režiséry vždy poměrně oblíbeny (Mizoguchiho "Five Women Around Utamaro", Shindovo "Edo Porn"...). Stejně jako dva zbývající filmy, i tento je Suzukiho pokusem o rozbití hranic, snahou o zcela nové pojetí - vezmeme-li v potaz, že to je přesně to, co tento režisér dělá celý život jen tak jaksi mimochodem, je jasné, že výsledek je záležitostí pro labužníky a ty, kteří se nebojí vstoupit do výjimečných a v mnoha ohledech náročných a nepřehledných filmových vod.

Druhá část trilogie a zároveň její vrchol (alespoň v mé optice). Mysteriózní, fantaskní romance, o něco ukázněnější (ku svému prospěchu) než předchozí dílko, s překvapivě jasným sdělením. Jedním ze stěžejních bodů stylizace je tentokráte nenápadné (a ke konci už i velmi nápadné;) využití vyjadřovacích prvků hned několika divadelních subžánrů (podobně, minimálně v určitých ohledech, přistoupil Masahiro Shinoda ke klasice "Double Suicide"). Herecky oslní Katsuo Nakamura, mladší bratr slavnějšího Kinnosukeho, v roli boháče Tamawakiho. Převážně jazzová hudební kulisa, dokonale přiléhavá a zvláštně kontrastující zároveň (což je typické pro celou trilogii), mi dokonale zaimponovala kouzlem nečekaného.

První část Suzukiho mysteriózní trilogie, dlužno podotknout, že zcela volné (kromě podobných narativních a vizuálních prvků je pojítkem snad jen téma vztahů v nejširším slova smyslu a herecká účast Yoshia Harady), přesto však až překvapivě soudržné. Lyrická úvaha postupně přerůstá do nápaditého a chytrého pohrávání si s kaidanem. Jak je pro SS (problematické iniciály;) zvykem, dočkáme se jedinečného vizuálního pojetí (na tomto poli vyniká celá trilogie, a to dokonce i v kontextu vlastní tvorby) a množství bočních linií a motivů, mezi nimiž vyniká např. milostný trojúhelník slepých žebráků, jenž je dokonalou uměleckou zkratkou, která by dokonale fungovala i sama o sobě. Lahůdka s poněkud nejednoznačným poselstvím, naplno se zde projevuje kontrast mezi bohémským přístupem režiséra a jeho schopností vysoce sofistikovaného vyjádření. Pro příznivce experimentálního filmu téměř povinnost.

Pokud člověk bere snímek doslovně, může působit hloupě a směšně (pěkný dvojsmysl, že?;). Já jej vnímal spíše jako jednoduchou alegorii (je snadné odvodit si, že kropení se pesticidem reprezentuje množinu absurdních bizarností, které jsou lidé pro vytoužený vztah často schopni podnikat atp.) a byl jsem spokojen. Ústředním motivem je rozpor v tom, čím jsme a čím chceme (či třeba ani nechceme, ale snažíme se) být, abychom byli přijímáni; proti jeho zpracování nemám příčetnějších námitek (problém může nastat, vadila-li by někomu originalita;). Mimořádně poťouchlý závěr potěší všechny, kdo u podobného filmu vydrží až do konce.

S "odřenýma ušima", ale vzhledem k tomu, že subžánr je v novém tisíciletí víceméně mrtev, musím dát plný počet. Je vidět, že když se chce, tak všechno jde a aniž bych byl doufal, dočkal jsem se nepatetického, střídmě pojatého díla, které místy dává vzpomenout na zlatou éru francouzských krimi-thrillerů, kterým hollywoodská produkce nikdy nedosáhla ani po kotníky. Vyhovuje mi šerá, polosyrová atmosféra a překvapivě realistické pojetí (ono to s korupcí, protekcionismem a sítěmi osobních kontaktů není ve Francii, či jiných západních zemích, o nic valnější, než zde - jen místní "elity" ještě nemají v relativně novém systému dostatečnou praxi a tak jsou poněkud nápadné), stejně jako čím dal nezvyklejší skutečnost, že ve filmu účinkují herci, nikoli manekýni (přijde mi, že zaměření se na výrazné typy, spíše než na "hezouny", je pro francouzskou kinematografii příznačné - zvláště pak od dob J. Gabina).

Mimořádně půvabné pojednání o mladém páru, živořícím v nelehkém poválečném období, kdy se poctivá práce vyplácela asi tak jako dnes;). Sinusoida vyplývajících důsledků je přesná a realisticky nemilosrdná, k jejímu vrcholu stačí malé impulsy (tonoucí se stébla chytá), její dna jsou definována kolizemi s absurdní realitou, od které chce člověk naivně očekávat alespoň náznaky čehosi na způsob spravedlnosti. Naléhavé finále nabere na lyričnosti a nechá poslání filmu plně vykvést. Kurosawa, jako vždy, velmi dobře ví, co dělá - a ten, kdo je ochoten poslouchat, se (také jako vždy) dočká odměny v podobě cenné zkušenosti, přenesené tak, jak to v historii umění dokázalo jen několik málo lidí. Malý film s velkým obsahem.

Někteří mí intelektuálně nadřazení přátelé by mne asi za plné hodnocení ukamenovali, ale já si na něm trvám. Komorní, dokonale vkusně romantický příběh o loučení se s vlastním zrakem. Poslední záběr svou prostotou a přímostí vhání slzy do očí. Milou skutečností je účast šedesátileté Junko Fuji v roli Takayukiho matky.

Jedno z nejúchylnějších témat se Itami rozhodl rozvést ještě jedním snímkem. Výsledek je srovnatelný s předchůdcem, který byl však dle mého názoru přece jen propracovanější. Čistě na poli humoru však "dvojka" o trochu vede. Silné ***