stub

Snad jen Juzo Itami dokáže natočit zběsilou komedii o nepříjemně vlezlé, aktivní a snaživé daňové inspektorce tak, aby se na ni dalo dívat. Obě strany střetu jsou krajně nesympatické (de facto je zde ve střetu podvádění s fízlováním - co je kdy horší by bylo na samostatný elaborát;) a je s podivem, že divák film nejen nevypne, ale dokonce na něj fascinovaně zírá a dobře se baví. Film s divným tématem a divným sdělením, přinášející divákovi odměnu v podobě poněkud masochistické zábavy.

Perlička, která se skromně krčí v díle Yojiho Yamady, ale kvalitou nezůstává nic dlužna ani jeho nejuznávanějším dílům - její největší slabinou je relativně nižší "chytlavost". Zajímavá dynamika děje není příliš rovnoměrná, ale dokonale funguje a její gradace i antiklimaxy jsou zcela plynulé a přirozené. Tím vším, a dokonce zčásti i tématem, mi připomíná Naruseho Summer Clouds. V podstatě jde o vztahy a vazby mezi ovdovělým otcem, jeho syny a půdou - související motivy snad netřeba osvětlovat. Dobré je, že se dočkáme milých atypičností - Yamada si s divákem trošku hraje, což nebývá jeho doménou. Je téměř zbytečné konstatovat, že herecky snímku vévodí Rentaro Mikuni.

Syrově mrazivé pojednání o Rikiovi Ishikawovi, velmi kontroverzní postavě historie excesů japonské yakuzy. Naprostý antihrdina míří zcela suverénně nejkratší možnou cestou ke dnu a jeho překvapivě dlouhá životnost hraničí se zázrakem. Fukasaku, známý milovník outisderů, tentokráte zůstává neúčasten, nesoudí, ale ani nesympatizuje (skutečnost je taková, že ve většině děl mezi řádky lehce prosvítají jeho sympatie k loserům, o kterých točí) a výsledný celek tak působí ledově chladně a bezvýchodně. Režisér vsadil na "své" osvědčené herce (Kunie Tanaka, Mikio Narita, Tatsuo Umemiya...), přičemž Tetsuya Watari zde podává svůj patrně životní výkon. V r. 2002 snímek předělal Takashi Miike ( http://www.csfd.cz/film/82928-shin-jingi-no-hakaba/ )

Výtečné jidaigeki plné intrik, machinací, touhy po moci a aristokratického sobectví. Ústředí postavou je Nobuyasu Matsudaira, nejstarší Tokugawův syn, známý především tím, že mu jeho otec nařídil spáchat seppuku. Měkká kamera nepatrně preferuje studené barvy a výsledný vizuální vjem je, i přes nekvalitní dostupnou kopii, skvělý. Vypadá to, že Daisuke Ito natočit špatné dobové drama snad ani nedokáže, zvláště když si vezme k ruce Kinnosukeho Nakamuru (viz vynikající Bakumatsu). Herecky filmu kraluje Haruko Sugimura, snad jedna z nejlepších japonských hereček vůbec, jako Nobuova matka, topící se v hořkosti a komplexech a zuřivě sesílající kletby na všechny včetně nejbližších. Lahůdka.

Asi budu spíš výjimka, ale mně druhý snímek připadá na +- stejné úrovni jako první. Ladění je lyričtější, zlehka se hraje na city (občas mírně za hranicí vkusu), do popředí vystupuje motiv bezvýchodnosti, Azumi začíná konečně chápat, že je jen zneužitým pěšákem ve velké hře. O trochu ubylo akce, uklidnila se kamera a celkové vyznění je tak o něco komornější. Větší prostor dostávají Kenichi Endo (Kinkaku) a Shun Oguri (Ginkaku; SPOILER: scéna, kdy jej, umírajícího, přiotrávená Azumi oslovuje Nachiho jménem, je skvělá, bohužel "přetažená" a tudíž koncentrovaná méně, než by jí slušelo), trochu naopak chybí Joe Odagiri, Yoshio Harada a Kei Sato (ten obzvlášť, jelikož jeho postava, kněz Tenkai, se zde opět vyskytuje).

Příjemně koukatelná věc. Dějová linie není příliš originální (a ani se to od ní nečeká), ale obsahuje několik zajímavých prvků a má svižný a přitom dynamický spád, některé akční scény jsou až překvapivě nápadité. Podařilo se předejít typickým neduhům komiksových remaků, přestože výrazná stylizace je všudypřítomná - to je podle mě nejsilnější stránka Azumi. Poněkud sporná je práce kameramana, který hýří nápady, přičemž výsledek je místy vysloveně zdařilý, místy trochu křečovitě vyhrocený (méně někdy znamená více). Skutečností zůstává, že žánr zažil své zlaté časy na přelomu 60. a 70. let a v posledním desetiletí vzniklo jen několik kousků, které stojí za pozornost - Azumi mezi ně bezesporu patří.

Nikterak výrazně vybočující, ale milý a příjemně plynoucí kousek od oblíbeného Juza Itamiho. Starý supermarket a jeho nepříliš flexibilní majitel musí čelit dravé konkurenci. Z toho jasně vyplývá, že jedním z leitmotivů je střet starého a nového, stability a dravosti (případně růstu) apod. Jak je pro režiséra typické, pojetí je převážně komediální, jemně nostalgické (ani náznakem však uslzené) a přiměřeně sociálně kritické. Vizuální stránka na mne působí dojmem, jakoby se Yoji Yamada rozhodl experimentovat se surrealismem (to do značné míry platí i pro jiné Itamiho filmy). Byť nejde o režisérův vrchol, nemám výraznějších výhrad.

Podle stejné předlohy, jako Kurosawův Rashomon (Yabu No Naka od Ryunosukeho Akutagawy), byť výsledný celek je výrazně(!) jiný. Děti vlivného šogunátního vazala přijmou do domu chudého vrstevníka, kterého se jim zželí. V něm se však rodí vyšší ambice... Jedna z podceněných věcí (nejen zde). Je pravda, že je to spíš na tři hvězdy, ale jednu přidám za nízká, a tedy s přehledem překonaná, očekávání. Současných opravdu kvalitních chambar je jak šafránu a tato v mých očích překonává hity jako Samurai Fiction (téhož režiséra), či Kamui, kvalit např. Yamadovy trilogie ovšem nedosahuje. Základní dějová linie je až shakespearovsky potentní, dojem kazí místy nevhodná hudba a vtipná, do vážného snímku se nehodící, stylizace skupiny banditů. Postupné odkrývání dějových rovin dodává filmu plasticitu, potěší uvěřitelné motivace snad všech postav (kde jsou časy, kdy to bylo +- samozřejmostí), stejně jako Hiroki Matsukata v titulní roli (tedy té, kterou ztvárnil Toshiro Mifune v Rashomonu).

Koreeda se se svým pojednáním (nejen) o dětské duši zařadil po bok takových klenotů, jakými jsou Oshimův Boy či Nomurův The Demon. Oproti nim je o něco upozaděn element rodičů, který zde ovšem totálně zahušťuje atmosféru, kdykoli se jen náznakem začne vznášet ve vzduchu. Oceňuji, že se režisér vyhnul citovému vydírání (což je u podobného tématu až neuvěřitelné) či doslovnému, jasně vypointovanému konci, na jaké si západní publikum tak potrpí. Závěrečná katarze se sice dostavuje, ale ve zcela jiné podobě, než jakou určuje běžné schéma - vlastně je taková malá, suverénně samozřejmá a v podstatě opačná, než jaké je očekávání (co mi to jen připomíná? ...aha, připomíná to život.)

Sen Rikyu je patrně nejznámějším mistrem čajového obřadu. Značnou část rituálu sám vytvořil či upravil, stejně jako "doladil" některé pomůcky (nádobí..) i model čajovny jako takové. Jako životopisné dílo je o něco obsáhlejší Teshigaharův snímek, Kumai staví do středu dění, jak je patrné z názvu, především mistrovu dceru Ogin. V popředí se samozřejmě drží téma invaze do Číny a Koreje, kterou byl Hideyoshi posedlý, a čajovníkův odpor vůči této myšlence (který jej nakonec dovedl k vynucenému seppuku). Skvělé obsazení (i jméno režiséra) vytváří extrémně vysoká očekávání, která mohou být těžko zcela naplněna, výsledný produkt jimi ale není znehodnocen a zůstává bez hluchých míst. Mifune nedostává možnost rozvinout příliš široký rejstřík, Shimura se naopak ukazuje v mnoha zajímavých polohách, z nichž snad nejpůsobivěší je ta finální, kdy Hideyoshimu "naaranžuje" květiny...