stub

Mikio Naruse ve vrcholné formě zpracovává pro sebe dosti nezvyklé téma pomsty. Okuni na naléhání otce opustí svého milého Tomonoja (So Yamamura), aby se provdala za bohatého a vlivného muže. Ten je brzy zabit a Okuni se s poddaným Goheiem vydává pomstít jeho smrt. Naruse s maximálním citem a zručností rozehrává velkou hru, kdy do tématu pomsty vstupuje láska ústřední dvojice, což mu poskytuje nejlepší živnou půdu pro překvapivě syrovou existenciální úvahu - dokonale přesný je například motiv ochabující touhy po pomstě u Okuni, zatímco nepříliš odhodlaný Gohei je od oné osudové chvíle hnán touto touhou mnohem intenzivněji. Těžko se rozplývat nad pointami, aniž bych prozradil víc, než je dobré, milovníkům Naruseho však bezvýhradně doporučuji.

Nerad, ale musím jít o hvězdu dolů. Milostná linie se k hlavní postavě příliš nehodí (do určité míry i popírá její podstatu) a její jediné štěstí je, že se podařilo ji výtečně zpracovat, zejména pokud jde o vyústění. Dramatická linka jako taková není příliš vyvážená, film plyne trochu neobratně - změna v režisérském křesle nebyla úplně na škodu, Hasebe se však za tak krátkou chvíli nedokázal se Sasori dokonale sžít. Skutečnost je ovšem taková, že pokud někdo absolvoval předchozí tři filmy, lze mu směle doporučit i tento.

"Trojka" se od svých předchůdců liší především tím, že je Sasori na svobodě a ve vězení se odehrává jen zlomek filmu. Důležitým prvkem je tragický osud prostituující se Yuki, motiv incestu je ztvárněn tak působivě, že bledne závistí i sám Oidipus (to samozřejmě nemyslím úplně vážně;). Watanabeho postava je již, bohužel, mrtvá, po Natsuyagim a Tourovi zde však exceluje, jako vždy skvělý, Mikio Narita. Finále je ještě o chlup přitaženější než obvykle, ale to nijak zvlášť nepřekvapuje - realističnost je v celé sérii zásadně podřízená stylizaci a dlužno podotknout, že v mých očích je to tak zcela v pořádku.

Meiko naplno vypilovala svůj ledový výraz, kterým pak fascinovala při mnoha svých dalších filmových pomstách. Ohromný ohlas, který vzbudil první snímek, zajistil ještě v témže roce pokračování a v neposlední řadě také vyšší rozpočet a lepší propagaci - kult (jak já to slovo nemám v souvislosti s filmy rád) byl definitivně na světě. Zatímco "jednička" se točila kolem vězeňské vzpoury, zde se ústřední dějová linka zaměřuje na osudy Nami a šesti spoluvězenkyň na útěku. Stylizace je ještě komiksovější, bez zaváhání jsou na plátno přenášeny i radikálně vizualizované mystické a jiné motivy, které se mimo komiksový svět vyskytují málokdy, zvláště pak ve funkční podobě. Střih chvílemi dokonce připomíná skok mezi komiksovými okénky (nikoli formálně, nýbrž dějovým vrstvením). Kromě Watanabeho se na chvíli objeví také Rokko Toura, takže si na chvilku užijeme zlehka "oshimovskou" sestavu.

První opravdu velký herecký úspěch Meiko Kaji a zároveň režijní debut Shunyi Itoa. Je sice hezké tepat film za nedostatečnou realističnost apod., ale orientovaní jednici vědí, že jde o remake komiksu, který se své předlohy poměrně věrně drží, tudíž je to podobné jako vyčítat nedostatek realističnosti např. Sin City. Mix ženského vězeňského filmu a snímku o pomstě - zajímavé je, že fáze pomsty probíhá až ca poslední čtvrthodinu a nejvíce práce s ní měl zjevně střihač (a poměr času, který bývá jednotlivým dějovým částem přiřazen, je zde v podstatě zcela obrácen). Výborná je titulní píseň (Meiko jí dokonce otevírá svoje "Best of...") i výtvarná stylizace, pobaví Fumio Watanabe v roli šéfa věznice i Isao Natsuyagi jako zkorumpovaný příslušník protidrogového. Pokud diváci od filmu neočekávají něco, čím se nesnaží být, neměli by být zklamáni.

Fanatičtí sektáři otráví zdroj pitné vody, což má za následek stovky obětí. Čtyři mladí příbuzní zesnulých členů kultu se vydávají do lesů, kde sídlil, uctít mrtvé a hledat odpovědi na vnitřní nezodpovězené otázky. Základními pilíři jsou působivý pseudodokumentární styl, herecká špička své generace a zásadní, aktuální témata (samozřejmě především ta sporná, včetně oblíbeného japonského rozjímání nad vztahem mezi jednotlivcem a společností). Jedna ze složitějších věcí, Koreeda silně relativizuje a jako hlavní vyjadřovací prostředek používá dialogy - na jedno zhlédnutí je téměř nemožné pojmout obsah v plné šíři.

Dílo, které vedle Kenka Ereji a Hishu Monogatari asi nejvíce vybočuje ze Suzukiho filmografie. Tématem je život prostitutek na Mandžuské frontě - tedy hlavně jedné z nich, Harumi (přesvědčivá Yumiko Nogawa), která už nemá příliš co ztratit a na tomto šíleném místě skončila kvůli nešťastné lásce a následnému iracionálnímu vnitřnímu vzdoru. Je typické, že se dnes tento motiv často setkává s nepochopením (vzhledem k tomu, že lidé své myšlení doslova ekonomizují), ale opravdoví lidé schopní opravdového uvažování mu porozumí velmi snadno. Suzuki, oproti např. Mizoguchimu či pozdnímu Goshovi, není příliš "ženským" režisérem, ale řekl bych, že dokázal najít a zdůraznit v základech ženské problematiky prvky, které i takoví "specialisté" opomíjeli (snad je to dáno jeho výrazně vybočující optikou). Vlastně totéž zopakoval právě ve zmíněném Hishu Monogatari, byť ve zcela jiných kulisách, se zcela jiným příběhem. Jde o tu neskutečnou, žensky tichou (zní to jako protimluv? - nemyslím si) sílu a vytrvalost, která se v těch nejhorších podmínkách obrací ve schopnost tiše a dlouho trpět a vytváří tak ty nejsilnější příběhy, kterých je lidský život schopen.

Suzukiho originální, s velkou nadsázkou pojatá fraška z předválečného Japonska, pojednávající o horkokrevném mládí, tak snadno zneužitelném pro to, co mělo přijít jen o chvíli později. Suzuki si bere na paškál nezvládanou mladickou agresivitu i sexualitu a především pak mechanismus nepřímé úměrnosti mezi nimi. Prolínáním dalších témat (společenské normy, křesťanství...) do tohoto modelu dosahuje pozoruhodně atypického výsledku plného ironie, sarkasmu a satiry, přesto však jakýmsi zvláštním způsobem až mladicky čistého. Scénář napsal skvělý Kaneto Shindo, jehož pečlivý a poměrně metodický styl práce celkem ostře kontrastuje s anarchistickým přístupem Seijuna Suzukiho - výsledný tvar tomu odpovídá a rozhodně stojí za pozornost.

Okamoto si zručně pohrává s žánry, paroduje je (zvláště umně tak činí, pokud jde o noir, či klišové filmy o nacistických spiknutích) a zobrazuje v křivých zrcadlech. Váhová kategorie a umělecké pojetí se nesou v podobném duchu, jako u staršího http://www.csfd.cz/film/219691-aa-bakudan/ či http://www.csfd.cz/film/145432-eburi-manshi-no-yuga-na-seikatsu/ , Tatsuya Nakadai dokazuje svůj herecký um a neuvěřitelnou všestrannost a předvádí opět jinou škálu výrazových prostředků. Opravdová libůstka!

Komorní, harmonické dílko o rodině žijící na jednom z japonských ostrůvků (jichž je mmch ca 3000). S nástupem velkých společností a s nimi i lepší a výkonnější techniky zde však živobytí přestává být možné, je tedy třeba domov opustit a hledat obživu jinde (na nějakém pěkném, čistém místě, jakým je např. Tokyo). Vymírání venkova v důsledku posedlosti ekonomickým růstem, vytržení člověka z jeho kořenů, či prostá pomíjivost světských věcí, to jsou jen některá z civilních a zároveň opravdu palčivých témat, která Yamada umně servíruje. Hodně silné ***