JAn

Mohlo to dopadnout podstatně hůř, to ale nic nemění na skutečnosti, že Alvarez zmrší každou značku, na kterou sáhne. Tu a tam Romulovým tvůrčím éterem proletí nějaký slušný nápad, ale jinak se jenom nahodile krade u Scotta s Cameronem. Fanouškům se urputně podbízejí známé rekvizity, pomrkává se na konkrétní díly, včetně jejich hudebních motivů, a to v takové míře, až je to vysloveně otravné. Začátek měl přitom našlápnuto poměrně slibně, jakmile ale dojde na titulní xenomorfy a snahu rámovat příběh časovým limitem, veškerá atmosféra vezme za své. Ať už si o Prometheovi s Covenantem myslíte cokoliv, Scott s nimi do série přinesl aspoň zrnko novoty a pocit, že sledujeme něco velkého. Romulus dělá přesný opak. Přináší jen ubíjející béčko, které okatě vykrádá své předchůdce a utápí se ve zbytečném nadužívání hororových klišé.

Roku 1963 se H. G. Lewis spolu s produkčním parťákem Davidem F. Friedmanem rozhodli vstoupit do neprobádaných vod žánrové kinematografie a bez jakýchkoliv ambicí natočili laciný shocker o fanatickém uctívači egyptské bohyně, který pro svou modlu vraždí a připravuje maso svých obětí. Odvážný počin plný naporcovaných končetin a dalších atrakcí jako trhání jazyka z úst tehdy zbořil dobové tabu explicitního násilí a pro upřednostňování krvavých záběrů před nosným příběhem se zapsal do dějin jako historicky první splatter film. Dnešní optikou už jde o úsměvný brak s afektovanými neherci a okatými triky, který je otrlý z úplně jiných důvodů, než v době svého vzniku. Nicméně jak prohlásil sám Lewis, Krvavá hostina sice „není dobrá, rozhodně ale byla první svého druhu.“ A to už jí nikdo neodpáře.

Nevím, jestli měl kdy český thriller vymezené nějaké mantinely, ale s klidem by se dal popsat jako #annaismissing.