Oskar

Vidím, že jsem v menšině, ale podle mě je to zdařilý film. Jeho hlavní problém je divákovo očekávání detektivky. Vyšetřování vraždy na lékařské klinice je především impulsem k nedobrovolnému odhalování vzájemných vztahů zdejšího personálu a pacientů, a té zákulisní stránky nemocničního dění, o které by pacient podle zaběhlých zvyklostí neměl vědět. Lékaři a sestry podléhají vzájemné nevraživosti, žárlivosti, neřestem všeho druhu nebo paranoie z domnělého politického vlivu svých konkurentů a film je neukazuje "tolerovatelnou", zromantizovanou optikou jako Nemocnice na kraji města, ale se suchou věcností, která je až nepříjemná. Záměrně nepříjemná. Kamera neucukne ani v momentech, před nimiž byste jako reální svědkové situace odvraceli zrak, buď z rozpaků nebo z ohledu na ostatní přítomné; některé z těchto scén jsou ještě formálně doladěny nasnímáním v hmatatelně blízkých záběrech (třeba při scéně, kde Zora Božinová trpělivě čeká, až starý pacient podlehne narkóze a v polospánku jí říká jakési oplzlosti, jsem měl až horrorově úzkostný pocit). Juraj Herz sice na tento přechodně zakázaný film nevzpomíná zcela v dobrém, protože nejdráždivější scény z něj prý byly vystřiženy, ale nezdá se mi, že by v příběhu něco zásadního chybělo. Nakonec je paradoxně opravdu nejproblematičtější ten detektivní rámec s rutinními scénami výslechů a podobných momentů, které k němu patří, ale místy nudí. Matoucí fakt, že polovinu obsazení předabovali jiní herci, lze přičítat dlouhé čekací době mezi natočením filmu a jeho konečným sestřihem. Například Lubomír Černík postsynchrony namluvit nemohl, protože byl tou dobou v alkoholické léčebně (proto ho předaboval Jiří Sovák), další herci měli v době odkládaných dokončovacích prací nasmlouvaná jiná natáčení. 70%

Je příliš snadné odsoudit Westworld kvůli zjevné režijní nezkušenosti Michaela Crichtona. Ano, mnohé scény jsou nesmyslně zdlouhavé, nedaří se mu efektivně provázat paralelní děje z westernového, renesančního a starořímského světa a iluze autenticity těchto umělých světů každou chvíli zakopne o nějaký formální nedostatek... Jsou to důvody, proč nejdu nad tři hvězdičky. Ale někde vespod té vnější neohrabanosti se možná skrývá cosi zajímavějšího, než jsou triky nebo přestřelky. Westworld se dá chápat i jako komentář k zániku žánrů Starého Hollywoodu a vyjádření stesku po jejich půvabné přímočarosti. Po tom, co představitelé Nového Hollywoodu odsoudili jako šablony a překonaná klišé, než se k nim o dekádu či dvě později všichni pokorně vrátili. Hrdinové filmu se jedou povyrazit právě tímto způsobem, protože paralelní realita filmových westernů, se všemi typizovanými budovami, krajinou a jasně definovanou hierarchií obyvatel, shodnou v každém filmu tohoto žánru, jim připadá důvěrně známá a bezpečná. Jako schéma, do něhož snadno zapadnou a budou se v něm cítit dobře, protože má svá pravidla, protože se jim zdá srozumitelnější a ovladatelnější, než je reálný svět a potažmo rozervaný Nový Hollywood. Takže tito živí lidé - návštěvníci - se paradoxně chovají jako roboti. Vyfasovaný klobouk s plíšky a pončo přimějí Jamese Brolina se sebevědomou samozřejmostí přijmout roli Clinta Eastwooda, obstarožní manželský pár oživuje svůj vyčerpaný vztah obřadně rytířskými námluvami, jaké zná z idealizovaných romanticko-historických filmů. Ale tak jako se vyčerpaly tradiční filmové žánry nebo jejich hvězdy, podléhají opotřebení i roboti a nastane zmatek. Kdo ví, možná to tak Michael Crichton nemyslel; ani nevím, zda svůj román nenapsal ještě v dobách, kdy filmům kralovali Cary Grant a spol. a jejich budoucí vrahové si teprve brousili nože. Ale je to přinejmenším jeden z možných výkladů. 60%

Žena se zafačovanou hlavou nervózně svírá opěradlo křesla a nasucho polyká. Plastický chirurg ji pomalu a s neproniknutelnou tváří zbauje obvazů po operaci, která má rozhodnout, zda "stvořil svou Galateu nebo svého Frankensteina"... Brilantně sestříhaná scéna, jejíž vyústění samozřejmě neprozradím, mi asi nadlouho uvízne v paměti. George Cukora mám zafixovaného spíš jako režiséra frivolních komedií a muzikálů, ale Tvář ženy je mnohem realističtější, řekl bych pragmatičtější film s kriminální zápletkou. Vyskytuje-li se v něm něco romantického, je to romantické psychologicky uvěřitelným a nekoketním způsobem. Zpočátku film vypadá na soudní drama. Joan Crawford, s krempou klobouku sklopenou přes půl tváře, je předvedena k soudu kvůli obvinění z vraždy. Soudní přelíčení je ale jen rámcovým příběhem pro sérii retrospektivních dějů. Protože je každý z nich dramatizovanou výpovědí obžalované nebo některého svědka, může a nemusí se jednat o nespolehlivé vypravěče a filmu to dodává žádoucí pocit nejistoty, kudy se příběh ubere v příštích minutách. Daní za tento postup je tu a tam jistá nepřehlednost a také kolísavost tempa vyprávění. Joan Crawford, jak se hned zkraje ukáže, pod krempou klobouku skrývá znetvořenou půlku tváře - příčinu veškerého jednání její zlomené a frustrované postavy. Herečka, proslulá určitou mimickou a gestickou okázalostí, kterou Hollywooďané laskavě nazývají "bigger than life", větší než život, hraje nevídaně střídmě. Oči (exaktně vzato jedno oko, nekryté kloboukem), svrchní tóny řeči a těkavé pohyby nervózních rukou jí v tomto filmu vystačí k vyjádření všeho, co jindy a jinde řešila rozmáchlými gesty, expresivní mimikou a házením hlavou. Bezpochyby je to její nejlepší kreace, jakou jsem viděl, v možná zbytečně dlouhém, ale vysoce nadprůměrném filmu. 80%

Menšík a Bohdalová dostali telegram od otravné příbuzné z venkova. Chystá se k nim načas nastěhovat. Zjištění, že má lakotná teta peníze a vyhlídku na vdavky, přiměje manžele uvažovat, jak toho využít ve svůj prospěch. Mikrokomedie, u které by se nic nestalo, kdyby byla o 15 minut kratší nebo delší, protože jde vlastně o anekdotu, jejíž pointa se oddaluje dialogovou vatou. Ale nechci Schulhoffovi křivdit. Na to, že se celou půlhodinu pohybuje v jediné kulise, z níž trčí studiový aušus a tu a tam je možné nad ní zahlédnout levitující mikrofon, a na to, že všichni herci bez výjimky jen naplňují očekávání od svých obvyklých škatulek, to docela rychle uběhne a místy je i čemu se zasmát. Věra Ferbasová věru není moje oblíbenkyně, ale musím uznat, že jako nezbedná tetička je poměrně snesitelná a na její souhře s ostatními herci není znát žádná pauza. 60%

Miloš Kopecký promlouvá na kameru k divákům a vstupuje do děje, plného nebezpečí společenských faux-pas. Celá léta mezi prvním a druhým viděním této věci jsem byl přesvědčen, že šlo o seriál. Je to sice jednorázová epizodická komedie, ale těch epizod je v ní opravdu přehršel. Trapasy působí jako černobílá demoverze filmu Já už budu hodný, dědečku!, s jedním rozdílem. Kromě scénky s květinářkou nemá postava "alternativního Miloše Kopeckého" nic společného s cholerikem z pozdějšího filmu a do trapných situací se dostává většinou bez vlastního přičinění. Jinak jde o tentýž humor a až na výjimky (zbytečně protahovaný trapas Jiřího Hrzána) je k popukání. 80%

Zde uvedený osah popisuje jen první segment filmu. Vladimír Menšík a František Filipovský projdou celkem třemi situacemi: V první jde o plány na český vynález, na který mají zálusk zahraniční firmy, ve druhé o bizarní myšlenku, že z počtu cvočků do bot, objednaných armádním ševcem, lze odhadnout bojeschopnost armádních složek, třetí připomíná libovolný skeč s byrokratickým Hlustvisihákem. Všechny nějak operují s naivitou obou hrdinů, kteří navzdory dobrým úmyslům nedokážou zachovat státní tajemství, protože nedovedou odhadnout, co jím je a co ne. Agitka, natočená na objednávku Ministerstva vnitra, ani tak netepe zlořády jako spíš baví domýšlením tří "co by, kdyby" a její káravý apel "nevyzrazuj státní tajemství" se rozpustil v čisté situační komedii. 80%

Primář soukromé lékařské kliniky Pierre Brasseur odebírá skalpelem obličeje mladých dívek a snaží se je připlácnout své dceři, oběti autonehody... Inu, mohl to být horror, není to horror a sám sobě škodí tím, že se tak místy přece jen prezentuje. Ze scény, kterou v náznaku zmiňuje EdaS, mi bylo věru nedobře, ale zejména proto, že ve filmu z roku 1960 jsem zkrátka nečekal něco tak explicitního. :) Zbytek filmu je spíš takové kriminální melodrama, kde k frankensteinovskému doktorovi, jeho oddané sekretářce i nešťastné dceři s maskou místo obličeje cítíme víceméně stejnou míru sympatií. Od scénáře detektivkářské dvojice Boileau a Narcejac bych možná čekal nějaké překvapivější rozuzlení (kdo viděl jejich Ďábelské ženy a Vertigo, ví, co mám na mysli), ale jinak je to velice solidní věc s krásnou hudbou a kvalitní herecké výkony jí efektivně retušují nejednu pihu na tváři. Moje titulky najdete zde 70%

Nečekaná bomba. Po přečtení komentářů jsem čekal něco primitivnějšího, ale je to plnohodnotná wilderovská komedie. Po filmech Stage Door a Monkey Business v mých očích definitivně potvrzuje Ginger Rogers jako skvělou komediální herečku s nečekaně širokým rejstříkem. Tentokrát hraje ženu, která nemá na zaplacení zdražené vlakové jízdenky a díky kadeřnickým schopnostem se přestrojí za dvanáctiletou holčičku a koupí si poloviční jízdenku. Nastalé okolnosti ji pak nutí v této roli setrvat déle, než by chtěla, a čelit dvoření třech stovek pubertálních kadetů vojenské školy. Ginger naprosto zahanbuje Věru Ferbasovou, která hrála analogickou roli v hrozném filmu Uličnice, a překvapivě příjemný je i Ray Milland jako hlavní objekt jejího zájmu. Kdybych měl ten film k něčemu přirovnat, řekl bych, že spojuje půdorys screwballů s převlekovými komediemi typu Tootsie. Člověka logicky napadne i Wilderův pozdější příspěvek k žánru Někdo to rád horké, ale Zuzanka je IMHO o hvězdičku zábavnější. 100%

Juraj Herz jako ďábel v různých převlecích a dobách svádí lidi na scestí? Vynikající komediální materiál. Zdejší nářky jsem považoval za obvyklý ČSFD folklór a nic nedal ani na vyjádření samotného Herze, který považuje film za úplnou ztrátu času. Bohužel jsem se přesvědčil, že je to tak. Víc než to. Kulhavý ďábel je o tolik horší než cokoli jiného, co kdy Juraj Herz natočil, že váhám i nad druhou hvězdičkou. Ale proč je tak nepovedený? Herz tvrdí, že v té době toužil být hlavně komikem a režírovat sám sebe v sérii volně souvisejících komedií jako Jacques Tati nebo Pierre Etaix. Kulhavý ďábel měl být první z nich. Když se ale na výsledek podíváte, nemůžete si nevšimnout nápadné odbytosti režie i Herzovy kreace. Zatímco animované titulky za ďábelského chechotu likviduje jeho poťouchlá karikatura, živý Herz má vyhaslé oči, monotónní hlas a řeč těla, která říká "nejradši bych se na to vykašlal". Barrandovské zásahy shora, které provázely prakticky každý jeho film, totiž v tomto případě přišly už ve fázi vývoje scénáře a postupně z něj prý bylo odstraněno tolik, že Herz v této podobě odmítal film natočit. Jenže už byly vyrobené nákladné kulisy a kostýmy (film provede hrdiny renesancí, barokem, rokokem, biedermaierem a secesí) a Kulhavý ďábel musel jít do výroby. Z Herzových pozdějších filmů se sice hodně stříhalo, ale pořád z nich prýští invence, zájem a snaha natočit dobrý film. Z Kulhavého ďábla sálá jen rezignace. Kdybych na něm chtěl za každou cenu najít něco dobrého, pak snad jen to, že výtvarně je docela hezký, texty písniček (které podle mé teorie měly jen natáhnout vykuchaný děj na jakžtakž celovečerní stopáž) mají solidní úroveň a několik málo momentů (dortová bitva, operace) naznačuje, o kolik mohl být za jiných okolností zábavnější. 30%

Lakomá vdova přesvědčila kostelníka, aby s ní za úplatu zplodil dítě, které zdědí pozůstalost po neplodném nebožtíkovi. Teď stojí před soudem, protože kostelníkovi za tuto "zakázku" nechce zaplatit... Banální soudnička Guy de Maupassanta, která by byla lepší, kdyby ukázala i část děje, která předcházela soudnímu přelíčení. V této podobě je to jen skeč, ve kterém herci hrají karikatury určitých typů a nemají odkud kam se vyvíjet. Vlasta Chramostová jako titulní jedubaba je tak útočná a protivná, že bych se na ni déle než těch deset minut nevydržel dívat. Mnohem lépe si se zadáním poradili kostelník František Filipovský a soudce Martin Růžek. 50%