Chlupis

Metafora katolického zhřešení a jeho následného potrestání před zrakem samotného Páně? Alicia má mnoho významů, že je ovšem katolictví omezující nesmysl by z ní však mělo dojít téměř všem.

Kompletní vysvětlení podobenství Bible hledejte jinde, osobně jsem pouze zcela fascinován dokonalým splynutím audiovizuální složky filmu s divákem samotným. Hudba (Radiohead a Silver Mt. Zion) či kamera (digitál) už nebyla ve filmu dlouho takto zásadním a výrazným prvkem.

Avizovaná náboženská agitka se nekoná, ve výsledku jde pouze o myšlenku síly / vlivu jakékoliv víry na lid v postapokalyptické době bez možnosti nějakého kulturního vzdělání a tudíž i možnosti věřit v něco, ať už je to cokoliv. Jediná, až fanaticky věřící postava je proto "nositel (poslední) Bible" Eli, další postavy jsou jeho přesvědčením zcela nedotknuty a charakter se sám o sobě víru nesnaží šířit, ale pouze nést a tím i zachovávat. Možná proto náboženství ve filmu obsažené (Washington často cituje Bibli či se modlí, nikdy ale film nesklouzne k dementnímu a povrchnímu "have to believe") nepůsobí rušivě ba násilně, jak se mnozí domnívají. Vytknout lze scénáři sice pár drobností, pod pevným režijním vedením bratrů Hughesových, vymazleným vizuálem a tóny Atticus Rosse se ale leccos ztratí.

Geniální smolař Gilliam se vrátil. S filmem plným metafor, rozmanitých charakterů a nespoutané fantazie, kde má všechno svůj smysl a každičká scéna je do detailu promyšlená, i když mnohdy působí jako právě spíchnutá na koleni. Je mi skoro až trapné to napsat, Ledgerova smrt ale Imagináriu dala zcela nový rozměr a udělala už tak velmi mnohovrstvý film ještě mnohovrstvějším. On sám už zřejmě bude pro většinu diváků především Jokerem, žít věčně ale bude právě jen zde, za zrcadlem.

Jób 20. století aneb atypická coenovka co se vyprávěcí struktury týče, která je navíc zcela disfunkční pro většinu mainstreamových diváků. Přesto se nemohu ubránit dojmu, že lepších filmů natočilo toto geniální bratrské duo pomálu. Závěrečné "tornádo problémů" je mimochodem úžasná třešnička na dortu.

Zrcadlo popkultury.

V mnohém to připomíná nejlepší snímky Davida Lynche, nejdivnější na filmu ale i přes všechny ty bizarní (ovšem naprosto logické) výjevy je, že ho napsal a natočil pětadvacetiletý člověk. Čiší z toho totiž zkušenosti ostříleného režiséra, ne mládenecké nadšení z prvního filmu.

Sedmdesátkově natočená mysteriózní hříčka lidského parazitismu, stavějící na výroku A. C. Clarka ("vyspělá technologie je nerozeznatelná od magie") a zároveň lízlá Osvícením Stanleyho Kubricka? Beru.

Oslava filmové moderny.

Pokud nějaký film z 30. let opravdu předběhl svou dobu, pak je to jistě Whaleův The Invisible Man. Díky svému svižnému stylu vyprávění a použití, pro mě na tu dobu zcela nepochopitelných vizuálních efektů, se tenhle atmosferický thriller může s přehledem řadit mezi ty nejdůležitější filmy všech dob.