bubun

Nakonec to zachránila poslední třetina. Z plánovaných dvou hvězd to u mne vytáhla na čtyři, především díky hmyzu, už ani neočekávanému spádu (film je jinak velmi rozvleklý) a vtipu (těžko říct, zda z pozice režiséra chtěnému, tipla bych si ale, že spíš ne, no, na to v konečném důsledku nezáleží, protože jsem se bavila). Celé to doplňuje naprosto šílená a mnohdy se vůbec nehodící hudba, ale i ta přispěla ke komičnosti některých scén. Logika stranou, zde je nutný smysl pro nadsázku.

Podzimní sonáta zahrála na moje struny.

Některé filmy mají sílu ve dvou případech, za prvé, když je vidíte v době vzniku či ještě nějakou dobu poté, za druhé, pokud je vidíte v určitém věku. U If.... jsem si téměř jistá, že vidět to před takovými dvanácti lety, oslovilo by mne, možná i nějakým způsobem ovlivnilo, možná by se If... stalo i mým oblíbeným filmem. Bohužel, a zde mne to o to více mrzí, protože i přes rozvleklost a hluchá místa si If... drží dobrou úroveň a patrně bylo ve své době určitým mezníkem v zobrazování vzpour tohoto typu, je film přežitý (ne však jeho námět a poselství), a doslova převálcovaný jinými snímky, které si s podobnou tematikou pohrály lépe, ať už z toho či onoho důvodu.

Pro mne to byla skoro až bolestivá podívaná. Autorka mi dala k nahlédnutí svět, kterému nerozumím, který existuje paralelně s tím "mým", ale tak nějak ho vědomě obcházím (a raději po špičkách). To, co jsem viděla, ponouká k zamyšlení, o kolik, a jak odlišnější generace vznikají a rodí se třeba jen pár let po nás, a to např.pouhým vlivem současné techniky a jejího rozvoje, dostupnosti a všeobecné integraci. Mezigenerační propasti se pak nejen rozšiřují, ony se násobí a umocňují. To, co mi na filmu vadí je, že autorka prezentuje vzorek společnosti možná až příliš doslovný ve své bezvýchodnosti, kde není nikdo ani zdánlivě přiblížen "normálu", či, chcete-li, naopak vzdálen od jejich "normálu" - života bez či se zbytky morálky a hodnot a ideálů, což ubírá na uvěřitelnosti, protože přestože takoví lidí existují, a zřejmě jich není málo, určitě jsou v jejich myšlení a chování odchylky. I tak to ale vyvolává otázku, jak by takové realističtější zobrazení vypadalo, a zda by jen nerozptylovalo diváka od autorkou zamýšlené pointy, která zřejmě má být velmi přímočará, až příliš jednoduchá, přičemž v jednom okamžiku nevím, zda jsou to filmové postavy, které postrádají hloubku, nebo film samotný. Ve shrnutí celkem otřesný filmový zážitek, kdy si divák musí připustit, že a) přestává rozumět lidem, b) už to bude jen horší, c) neví, jestli a popř.co se s tím dá dělat.

Já vím, že je to TV film, ale kdybych si předem nepřečetla, že vznikl v roce 1995, myslela bych si, že je nejmíň o takových osm, deset let starší. Nárožný, vznášející se ve žlutém taxíku před plátnem, na než jsou promítány ulice New Yorku, přičemž vizuální efekty s tím spojené jsou tak otřesné, až to vadí i mně, a to rozhodně nejsem z těch, co by na nich lpěli, a už vůbec pro mne nejsou filmovou prioritou. Důstojnost Lukavského a jeho filmové postavy, stejně tak jeho hereckého výkonu, je sražena nemožnou výpravou snímku, např. rekvizitami v interiéru (viz prostírání s logem Coca-coly a další coca-colové předměty) nebo použitím automobilu s nápisem Dallas, který jezdí zběsile sem tam, asi aby divák nabyl dojmu, že vilky kdesi na Ořechovce či kde, jsou vilami v Brooklynu (přece jen nápis Dallas zní víc americky, než "Maso jede"), kde se příběh má odehrávat. Horšího představitele syna Sáry, tedy J.Bohdalové, a Samuela Nárožného, než Vydru už asi ani angažovat nemohli, takže on plus rabín, kterého hraje Brodský, dodávají filmu příchuť nechtěného komična. A třešnička na dortu je Krampol (i když ne úplně nahý) v roli šerifa. Vše to působí velmi neuměle, i přes snahu Brodského a Bohdalové. Nebudu tomu dávat ani ty dvě nebo tři z důvodu "no dyť tam hrajou dobrý herci", nebo "dyť ten námět a scénář neni tak špatnej/je zajímavej" - i kdyby to byla stokrát pravda, film je prostě špatně (nedostatečně) zpracován, a naopak to ani ti dobří herci nezachránili. Resp. i když se snažili, nebylo to v jejich silách. Dodám ještě, že i celkem krátká stopáž se mi u tohoto snímku zdá přemrštěná.

"Rozmontovat - mrtvý!" "Ten pes už dodělává!" "Mluv jako počítač, ne jako Apač..." A samozřejmě výborná hudba.

Promarněná šance. Námět měl slušný potenciál, a oni to zredukovali na šaškárnu s několika oblizovacíma scénama. Hlavní hrdinka zoufale nesympatická. Dvě hvězdy za občas povedený vtip, některé postavy a za již zmíněný námět.

Natočit to Američani, je film v modrém pásmu a uživatelé čsfd vynášejí hromadně soudy o citovém vydírání, jež to nepochybně JE. Ono by asi nestačilo natočit film o těžkém životě a práci dětí z íránského pohraničí, oni do toho museli namlít i tělesné postižení. Pokud chtěl autor přiblížit divákům těžký úděl těchto dětí z venkova, nemusel použít tak laciné postupy. Dokumentární forma by zde fungovala lépe. Otázka: V Íránu neznají rukavice, nebo je z filmařského hlediska dojemnější sledovat malé děti, jak si v zasněžené krajině foukají na prsty?

No, z Libuše Havelkové šel vždycky spíš strach a na čaj a sušenky bych k ní nešla, ale za ten magneťák, foťák a jinou vyspělou techniku, a také za Drbohlavův alias Burácův příšerně asexuální sestřh, si pohádka tu jednu hvězdu zaslouží. Andrlová klasicky nesnesitelná, a ještě k tomu zpívá.

No, trochu nechápu, proč mají v budově internátní školy pro děti "se zbytky zraku", jak je uvedené na ceduli, v nejvyšším patře balkon bez zábradlí, ale co se dá dělat....