Elementál

Parádní sonda do Bukowského světa - z filmu na mě úspěšně dýchala typická atmosféra jeho děl. Snímek mi nijak dech nevyrazil, ničím mě neohromil, ale rozhodně mě zaujal a skvěle pobavil. Krom toho, že se jedná o poměrně neutěšenou záležitost (koneckonců Bukowského život také byl neutěšený), je film taky velmi vtipný ("Chci jenom svůj šek a pak se jít opít..."). Zkrátka vřele doporučuju všem milovníkům nezodpověných chuligánů .-)

Tak na tohle se dá říct asi jediné... : co to sakra bylo? Hodinu a třičtvrtě dlouhá reportáź o způsobech dosažení erekce. Vtip naprosto nulový, až na pár lehkých zacukání v koutcích (v tomhle ohledu jsou na tom třeba lépe i ty nejprimitivnější teen komedie). Sám se divím, že jsem tůhle zrůdnost nevypnul, ale když už jsem byl za půlkou, tak se nedalo nic dělat... A tak mě čekal "zážitek" v podobě slizkého dědy, který loudí polibky (asi nejnechutnější znevážení estetiky polibku) a provádí jednu absurditu za druhou. Otázka: jak vůbec sbalil tu bloncku? No...jsem prostě znechucen, pointa nepřišla žádná...nechápu, že měl režisér (a scénárista) odvahu takový snímek vůbec vytvořit.

Až příliš Hrabalovské, až příliš poetické, až příliš nudné...

Příběh graduje velmi, velmi pomalu, že si skoro ani nestačíte všimnout, že se něco pořádně děje a najednou je vše "v prdeli". Ale je to podáno tak logicky, uvěřitelně, tak mrazivě reálně, že vám (spoiler) závěrečné vymítání přijde jako vyvrcholení filmu zcela opodstatně. Rekviem je tak trochu "jiný film" - nestrhává na sebe pozornost, nesnaží se nás překvapit, ani si nás získat lacinými postupy - zkrátka buď vám sedne nebo ne. Místy by sice přeci jen neškodilo trochu přitvtdit nebo zrychlit tempo, ale celkově jsem byl velmi spokojený a rád bych se k Rekviemu ještě někdy vrátil (řekl bych, že jedno shlédnutí je málo)

Mám rád jak Garyho Sinise, tak Johna Malkoviche, nemám ale rád "O myších a lidech" - film je nesporně kvalitní, ale nudil mě stejně, jako kniha a to asi nic nezmění :-)

Mistr je zpět! V poslední době přišlo pár menších zklamání (Porco Rosso, Zámek v oblacích, Kiki), ale Ponyo mi opět připomněl, s kým mám tu čest- úžasná barevnost, hravost, nesčetná imaginace... Drnkání na dětskou strunu se daří stejně jako v Totorovi a ačkoliv jsem vlastně ani pořádně nerozuměl tomu, co se děje byl jsem nadmíru spokojen - a to i s příběhem. Ponya musíme brát zkrátka stejně jako Totora - dětsky, jednoduše. Miyazaki nestárne a já se těším na další!

Zajímavý nápad zejména z hudebního hlediska - nedivil bych se, kdyby u nějakých současných experimentálních kapel figuroval psací stroj jako regulérní nástroj. Už mnohokrát mě například taky napadlo spojení klávesnice - buben - zkrátka datlujete jednotlivé klávesy, přičemž každý ten pohyb má svůj unikátní zvuk (jednotlivá písmena, mezerník, enter, backspace, shift, šipky...). Při troše snahy by šel i z klávesnice udělat výborný nástroj. A my, filmoví diváci, můžeme jen děkovat panu Moskalykovi, že tenhle experimentální styl hudby převedl i do filmu .-)

Strhující herecký koncert dua Brzobohatý-Bohdalová, výborný scénář, klaustrofobická stísněnost, pocit všeobjímajícího strachu... Obdobný pocit jako u Ucha jsem měl snad jen u Herzova Spalovače mrtvol - to vědomí bezvýchodnosti, chladná, ale místy též snová kamera... Zkrátka- filmová lahůdka.

Trochu slabší Miyazaki, než obvykle - oceňuji krásné letecké souboje, typický "anime" humor, krásně protřelého a cynického Porca...a to je tak všechno. Děj je poněkud nejasný - tak trochu se plácáme odniikud nikam a najednou je konec - se silnější dějovou kostrou a trochu delší stopáží by Porco Rosso mohl být důkazem, že Miyazaki dokáže natočit i výborné civilní anime. Ne, že bych tomu po Porco Rossu nevěřil, ale přeci jen tohle nebylo "ono".

Druhý díl není ani lepší, ani horší - přijde mi jakoby zkrátka příběh z jedničky pokračoval dál - stejné universum, stejný styl humoru, stejná Mimiko a stejné pandy :-) Ve své půlhodinové délce připomíná Panda kopanda téměř seriál - škoda, že nemá víc "epizod".