DonPedro

Neokoukaný Bryan Brown a lehce bezohledný příběh, ve kterém se na nějakou tu nevinnou oběť nehledí. Bonus navíc: Smrtící triky v sobě mají kus originality, která se cení – přinejmenším zvyšuje toleranci k takovým kouskům, jako je vloupačka s promítacím plátnem pod paží.

Death Wish = jeden naštvaný architekt + jedna ruční zbraň. Kdo si myslí že v rovnici je chyba, toho vyvede z omylu tenhle nepodarek – mít o deset minut delší stopáž, došlo by asi i na atomovou bombu.

De Palma má morální nárok na omluvu od všech, kteří jeho opus označili za zmatený – teprve Woo a spol ukázali, jak vypadá ten správný chaos. Film natočený tak, že má divák hromadu času popřemýšlet, proč jsou ty nejjednodušší situace řešeny tím nejsložitějším způsobem, jestli má Toma Cruise hodit do stejného pytle se Slyem a Arniem a jestli mu režisérovy holubice už trochu nelezou krkem.

Raději bych si překousl jazyk, než otřít svou jedovatou hubu o Jakubiska, ale klíč k jeho tvorbě z šedesátých let zatím nemám a tenhle film mi připravil ještě pernější chvilky, než předchozí pokusy ho najít. Když nezaujme příběh ani poetika a navíc není v dohledu žádný styčný bod se zkušenostmi z vlastních "kristových let", nezbývá než se alibisticky vyhnout hodnocení nebo autorovi s těžkým srdcem pokazit průměr.

Buddy movie s už téměř tradičně špatně poskládanou dvojicí – sotva Ice Cube trochu zaboduje v boji o divácké sympatie, Mike Epps je obratem zazdí nějakou tou idiotskou grimasou nebo hláškou. Naštěstí hodně zachrání plnotučná režie a jizvy Tommyho Flanagana – ty zabírají pořád spolehlivě.

Izraelské exteriéry mají svoje kouzlo, Lettich se snaží pochybný scénář vydojit až na krev, takže Černý Petr zůstává v ruce hlavního představitele. Sledovat Jean-Claudea ve chvílích, kdy zrovna nefunguje jako buchar a předvádí pantomimu na téma překvapení nebo úlek je utrpení i pro toho, kdo si nastavil měřítka někam k bodu mrazu.

Rada všem padesátníkům s krizí středního věku na krku: vykašlete se na dvacítky, sedněte k psacímu stroji, sesmolte scénář "ze života" a pošlete ho do České televize. Tam dodají zkušeného režiséra, schopné herce i dramaturga, ochotného spáchat rituální sebevraždu a pod výsledek se podepsat.

Pitof měl zřejmě ambice natočit film, po kterém budou diváci hledat oční bulvy pod sedadlem. Sledovat některé dynamické sekvence je stejně příjemné (a zdravé) jako pozorovat svařovací oblouk a než se hlavě podaří v tom zmatku odhadnout, co to vlastně vidí, film je dávno o pár půlvteřinových záběrů dál.

Co platí pro celou sérii, platí pro tenhle díl dvojnásob: I když zápletka není prvotřídní, všechno zachrání dobrá práce s ústředním nápadem. Poloslepý Clive Owen v čele týmu, kde vztahy připomínají spíš vlčí smečku – to je eso, přebíjející většinu plonkovních karet.

Gray semlel sociální drama s kriminálkou, směs dochutil milostným motivem, opepřil několika scénami ze soudní síně a všechno natočil mátožným stylem, který mi prostě nesedí. Výsledek je podobný jako v případě Malé Oděsy – zajímavými herci nabitý film se slušným potenciálem, u kterého jsem si neustálým zíváním málem vykloubil sanici.