Tamdydam

Claptona coby muzikanta žeru. Coby osobnost ve mě vždy zanechával neutrální pocit. Tento dokument to nevylepšil. Naopak. Ta aura neznáma kolem jeho osobnosti mi vyhovovala víc, než toto odhalení. Vypadá to, že Eric Clapton není natolik zajímavá a charismatická osobnost, aby mě více jak dvouhodinový dokument o něm mohl bavit. Buď to, nebo je problém v dokumentu samotném. Nejspíš ale od obojího trochu. Ocenil bych každopádně víc autentických vzpomínek erickových nejbližších. A vůbec jiné pojetí dokumentu. Mám rád ty, které odhalují osobnost prostřednictvím rozhovorů s osobností samotnou a jeho blízkých face to face. Spíš než dědečkovo vyprávění a pouhé hlasy lidí, kteří ho znaly, to vše podbarvené hudbou a doplněné archivními fotkami a videi. Z tohoto dokumentu prostě nemám pocit, že jsem Erica poznal, ale nevybudil ani motivaci se o to ještě pokoušet.

Těžko říct, jak by na měl film působil, kdyby hlavní role neobsadili dva mí idolové v nejlepších letech Steve McQueen a Faye Dunaway, kdyby nebyl natočen v šedesátých letech a styl šedesátých let z něj přímo nesálal, kdyby se část příběhu neodehrávala ve Francii,... Pak by možná zbyl jen průměrný film. Ale to netřeba řešit, protože tu nic z toho nechybí.

Ty dvě hvězdy jsou prakticky jen za Saudkovy kresby (které ale zabíjí černobílé provedení) a za podívanou na Olgu Schoberovou. Nápad sice originální, ale provedení zoufale nedotažené. Slaboučký scénář, nelogické chování postav, jalové dialogy, humor podle mě chybí,... Mohlo z toho být mnohem víc

Tohle jalové snobské dílko pro horních deset tisíc táhly vážně jenom herci. A řekněme ještě moje souznění s Macháčkem, který měl doma ještě o chlup větší chlív, než já. A za manželku takovou línou kávu, že mi ho bylo upřímně líto. Ale to byla opravdu jediná silnější emoce, kterou ve mě Medvídek.vyvolal. Dokážu ocenit film bez děje. Pokud má atmosféru. Nějakou náladu, zajímavou myšlenku, charaktery, s kterými se lze ztotožnit. Ale tohle nemělo nic.

Hodně silný film. Tolik z něj dýchá život, přirozenost, osobitost, skutečné emoce, erotika, přirozená krása lidí a prostředí... Ostatně jako z mnoha jiných Španělských filmů. Jako tak zřídka z těch amerických...

Tři hvězdy, ale tak tak. Nebejt Zdeňka, tak to bude někde kolem nuly. Superšéf, ať si šéf říká co chce, je taková mnohem mnohem slabší verze Ano,šefa! Tu jsem ale miloval natolik, že jsem i za toho bídného Superšéfa relativně rád. Zatím jsem alespoň všechny díly dal. Jak to bude dál těžko říct, ale vracet se k nim, tak jako k některým dílům Ano, šefa!, skoro s jistotou nebudu. Není totiž důvod. Během tak krátkého časového úseku, v kterém je Zdeněk v kontaktu se svými momentálními "učni", se totiž nemá šanci odvíjet žádný příběh. Není možné jít do hloubky. Poznat nové "postavy", nahlédnout do nového kraje, poodkrýt nějaký nový společenský nebo jiný problém a tak dále. Důvodů ke sledování Ano, šéfa! bylo zkrátka, krom kuchařiny, dost. Jenže Superšéf připomíná spíš stupidní akční seriál. Výbuch, honička, přestřelka, jeb jeb jeb a konec. Jen s tím rozdílem, že Pohlreich jede každý díl podle stejného pořadí. No a o tom, že ty přepadovky v převleku a oficiálně utajená špionáž v podniku působí krajně nevěrohodně, ani nemluvě.

Žili byli dva dobří slušní poklidní lidé, kteří se jednoho dne potkali. Zamilovali se, vzali se, měli jedno dítě a pak druhé. Nikdy si nic ošklivého neřekli, nikdy se nepohádali, měli se rádi celý život a jednomu na druhém vůbec nic nevadilo. Všichni byli zdraví, spokojení, měli dobře placenou práci a nic jim nechybělo. A pokud neumřeli, žijí tak dodnes. No, na Oskara to není. Ale nejspíš by tenhle model dokonalé rodinky šel použít do nějaké kýčovitě americké reklamy z padesátých let. Na Manželských etudách mě baví ta zpětná vazba. Která tedy v tomhle díle bohužel téměř neexistuje, protože idylickému způsobu života Aleny a Bernarda se prostě nemám šanci přiblížit. Ale i tak to bylo, navzdory značné nudě, zajímavé a snad i poučné. Hlavně zjištěním, že takové páry vůbec existují. I když počítám, že jich nebude mnoho.

Těžko hodnotit. Herecký výkon Jessicy Lange nejde jinak, než chválit. To jednoznačně. Ale ocenil bych větší historickou přesnost. Pokud už si mám nechat zkazit večer natolik depresivním a bezvýchodným filmem. Příběh hlavní postavy je v těch nejvyhrocenějších a nejdramatičtějších momentech bohužel vykonstruovaný. Jakoby skutečný životní příběh Fances Farmerové nestačil k dostatečnému zdeptání diváka.

Na americkou komedii poslední dekády dobrý. Člověk se tu sice vesměs setká s typicky lacinějším americkým humorem, což není zrovna moje gusto, ale nějak to asi vyvažuje ta sympatická ústřední čtveřice. Hlavně tedy pseudomanželský pár Davida a Rose.

No, je to moralitka triviální jako slabikář. Někdy to těm Britům v podobně laděných komediích vyjde a značná zobecňující jednoduchost nebývá ani na škodu. Možná spíš naopak (Bridget Jones, Láska nebeská, Čtyři svatby a jeden pohřeb,...). Ale tady už je to, navzdory mnohým silnějším momentům a dobrým hercům, přes čáru.