Xeelee

Na rozdíl od skvělýho prvního dílu a naprosto perfektní čtyřky tenhle díl selhává úplně ve všem. Oproti některejm zetkovejm tromáckejm filmům, který si na nic nehrajou, je Toxickej mstitel 2 strašně nudnej a scénář (dá li se o něčem takovém vůbec mluvit) je naprosto nesmyslnej, utahanej, plnej WTF momentů nejhrubšího ražení a pár zdařilejch nápadů se monotónně točí pořád dokola. Sex v TROMA stylu prakticky schází, kratičkej záběr na kozy Japonky nefunguje, bitka v lázních, plnejch nahejch Japonek, je nudná. Přitom to musel bejt na TROMu enormně drahej film. Je tam spousta bojovejch scén (kde se opravdu dá mluvit o choreografii), honičky, dost zdemolovanejch aut a hodně scén rozhodně nebylo točenejch na první pokus. Každopádně tohle je asi první a poslední film, kde někdo zneškodnil ženskou kopancem mezi nohy :-) a gore scény se taky dost povedly.

Je to taková mozaika, zachycující vývoj tance, hudby, módy, dějin i nálad ve společnosti v kostce. Forma bez dialogů klade obrovské nároky na scénář, kterej je v pravdě geniální a stylem kopíruje vizuální stránku filmů té které doby. Na ploše jedné písně Scola dokázal zachytit tolik detailů i vykreslit osudy tanečníků, že mě to až do konce filmu nepřestávalo překvapovat. Prostě se tam na mnoha úrovních pořád něco děje, i když herci jen tancují. Nejvíc mě pobavila diskotéka na konci :-) Naprostej vrchol nevkusu ve všech ohledech. Jen mě mrzí, že jsem moc nechytal souvislosti, protože historie není mou silnou stránkou. To je jedinej důvod, proč u mě tančírna nedosáhla na pátou hvězdičku. A ještě poznámka na závěr. Tančírna není muzikál, ale hudební film.

Opravdu by mě v životě nenapadlo, že v Rusku v padesátých letech někoho napadne zfilmovat španělskýho Dona Quijota. Nu což, na světě se dějou i divnější věci :-) Bohužel nemůžu film porovnat s ostatními adaptacemi, ale byl to nádhernej zážitek a podstatu předlohy Kozincev podchytil vskutku dokonale. Moc se mi líbíla část na „ostrově“. Jediná věc, která mi na filmu vadila, byl překlad oslovení señor jako pán, obzvlášť v kontrastu s ruštinou.

Zvratkopudná bulvární mašina na PR. Omluvte mě. Musím si odskočit k umyvadlu.

Jů, pavoučci :-) Tak tomuhle říkám extrémně zábavný béčko. Smál jsem se od začátku do konce. Rozhodně musím vyzdvihnout hudbu. Díky ní byla Invaze obřích pavouků občas i docela psycho a člověk se pak cítil jak při sledování jižanskýho buranskýho hororu :-) Po pročtení zdejších komentářů mě překvapilo, že pavouci byli uděláni na takovej brak překvapivě dobře a byli i zajímavě nasnímáni. Nejgeniálnější je ale rozhodně příběh. Ten je tak absurdně nesmyslnej a překombinovanej, že jsem ho místy naprosto nestíhal a jen jsem s otevřenou pusou žasnul. Viděl jsem už hodně šíleností, ale tomuhle se vyrovná máloco. To samý platí i pro neméně geniální dialogy postav. Ty hlavní působí buď naprosto tupě nebo tak nějak vševědoucně. Když pronášely odborný hlášky a jejich zběsilý teorie, který neměly z čeho vyvodit, tak jsem smíchy málem spadnul pod stůl :-D

Strach a chvění je velmi zvláštní a těžko uchopitelnej film. Střet dvou naprosto odlišnejch kultur, přibližující Evropanům podivnou mentalitu Japonců, tu obratně kamufluje podivnej submisivně dominantní vztah Amélie a její nadřízené Fubuki, kterej eruptivně vyvrcholí při podávání výpovědi. Obě se chovají jako latentní lesby, i když poněkud nestandardní vztah Fubuki k Amélii není tak zřejmej a časem nenápadně vyplouvá na povrch. Prakticky celej děj se odehrává ve 44. patře budovy firmy Yumimoto a pozvolna plynoucí lyrickej styl vyprávění doprovází podmanivá barokní hudba Johanna Sebastiana Bacha. Améliiny stavy na hranici příčetnosti mají až snovou atmosféru, její zasněné fantazírování vás zanese do podivného světa, kde je létání nad mrakodrapy normální jako dýchání, a obsesivní zaujetí krásou, kontrastující s příkořím, dosahuje fetišistickejch rozměrů. Přitom je vše Amélií z pozice vypravěčky glosováno lehce, s nadhledem a zvláštním decentním smyslem pro humor. Chtěla být Bohem, pak Kristem a později, vědoma si svých přehnaných ambicí, by přijala i roli mučednice. Fubuki chtěla být mistrní v lukostřelbě. Jak výstižné. Všechny na první pohled neslučitelný prvky jsou ještě protkány symbolikou a ve výsledku nejsem schopnej určit, co že na mě tak silně zapůsobilo. Opravdu velmi zvláštní, neuchopitelně emocionální, podivně eroticky nabitej a neuvěřitelně silnej film. K naprosto dokonalýmu vychutnání bych ale ještě potřeboval shlédnout Veselé Vánoce, pane Lawrenci a asi bych si měl sehnat i knižní předlohu. Víte co má společnýho padající déšť a sněhová vločka?

Úplně jsem nepochopil, co se autor tímhle dílem snažil světu sdělit, ale vizuální zpracování a industriální depresivní atmosféra mě naprosto pohltily.

Námět vypadal docela zajímavě, ale scénář je nudnej, předvídatelnej a nakonec se to zvrhlo v naprosto tuctovou romantiku na pozadí kriminalistickýho vyšetřování. Na začátku mi strašně vadila kamera a rušivý střihy mezi prací hlavní hrdinky a pohledy do života ortodoxních židů. Přišlo mi to neuvěřitelně amatérsky natočený. Když se tyhle dvě dějový linie propojily, tak už to tak strašný nebylo. K odhalení vraha se dospělo strašně rychle a křečovitě v dvou naprosto nesmyslných krocích na konci filmu. Vlastně šlo jen o scénáristou naplánovanou chybu, kterou vrah udělá. Vyšetřování totiž v tomhle filmu slouží jen jako záminka ke střetu dvou odlišných světů a kriminální zápletka s romantickou linkou k vyhrocení jistých situací. Děj se tak dostává z bodu A do bodu B občas dost krkolomnou cestou a postavy často nejednaj moc uvěřitelně. Jediná zajímavá věc, která vyzdvihuje film z hlubokýho podrůměru je náhled do života a zvyklostí ortodoxních židů, kterej je ovšem dost povrchní. Snaží se židy vykreslit v dobrém světle a aspektům víry, které by se divákům nelíbily, se obloukem vyhýbá. Škoda, čekal jsem něco víc.

Waiting for the death blow. Hra na kočku a myš. Ne, tohle opravdu není Tom a Jerry. One Hundred Years je Maxova prvotina a klip ke stejnojmenný skladbě od Cure. Tahle kafkovská animovaná várka deprese dokonce získala několik cen (1. místo na Melbourneském mezinárodním filmovém festivalu, 2. na Los Angeles Animation Celebration, speciální cena na Berlínském filmovém festivalu). I když je to první z jeho pěti autorských filmů, tak je asi nejpodobnější jeho pozdější komiksový tvorbě. | ► One Hundred Years, text

Spik-Bebis (Hřebíkový dítě?) je rozhodně nejlepší film, jakej Max natočil. Tenhle protiválečnej snímek má všechno. Výbornou hudbu, vizuál s geniálními pochmurnými obrazy a hlavně nezapomenutelnou atmosféru. Max, hlásící se k punkový kultuře, se za tuhle mnohovrstevnou kritiku válek, masmédií atd. rozhodně nemusí stydět. Možná i to je důvod, proč je na obalu VHS s jeho filmy kreslenej panáček ze závěrečných titulků (viz plakát). | ► Spik-Bebis