LiborStula

Pokud by mi někdo pár let zpátky řekl, že jeden z mých nejoblíbenějších filmů bude anime film, tak bych se mu pravděpodobně vysmál a řekl mu, že to se nikdy nestane. Avšak A Silent Voice mě vzal za srdce jako snad žádný jiný film. Film je adaptací stejnojmenné mangy a režírovala ho japonská režisérka Naoko Jamada, u které je známo že velice ráda používá různé symboliky, a v tomto filmu tomu není jinak. Tyto symboliky se zde odráží v každé scéně. Každá scéna je kompozičně vyšperkovaná a odráží dění nebo pocity postav. Pokud se postava cítí uzavřená nebo izolovaná od ostatních, je postavená do prostoru tak, aby i okolí poukazovalo na tyto emoce. Také se zde často objevují různé květiny, vždy při nebo po nějaké důležité scéně. Tyto květiny vždy odráží pocity, co cítí postavy, jako například kopretina, která symbolizuje nevinnost. Tyto maličkosti dodávají příběhu na váze. Když jsem zmínil příběh, ten prozkoumává témata, která jsou velmi bolestivá. Deprese, úzkosti či šikana jsou velmi velká a těžká témata na zpracování tak, aby nevypadaly až moc „prvoplánově“. Tvůrci ale odvedli skvělou práci v předání tohoto příběhu na stříbrné plátno. Hlavní pilíře příběhu jsou dvě hlavní postavy, Shoya Ishida a Shouko Nishimiya. Obě jsou skvěle napsané a mají výborný charakterový vývoj. Co se týče vedlejších postav, najde se zde pár dalších dobrých charakterů, jako třeba Tomohiro, vtipálek a Ishidův nejlepší přítel, nebo Yuzuru, sestra Shouko. Bohužel zde ale není více postav s tak dobrým charakterovým vývojem jako je hlavní dvojce hrdinů, což je škoda a snad jediné mínus. Poslední věcí, co chci zmínit je hudba skladatele Kensuke Ušioa. Ta je většinou hrána hlavně na piano, občasně s doprovodem jiných hudebních nástrojů a dodává příběhu na emocích. Pro mě osobně je to jeden z mých nejoblíbenějších soundtracků. Kdybych celý film měl nějak shrnout, tak jako psychologické drama, které vás donutí se zamyslet nad tím, jak jste se chovali, jak se chováte a jak chcete být viděni v očích druhých. Ale hlavně v jádru toho všeho se nejedná „pouze“ o lovestory dvou lidí s bolestivou historií, jedná se o příběh mladého kluka, který se znovu zamiluje do této pomíjivé reality, které říkáme život.

Po několikátém zhlédnutí jsem se utvrdil v tom, že Vetřelec je můj nejoblíbenější film a jeden z nejlepších filmů všech dob. Po všech stranách se podle mě jedná o naprosto úžasný snímek. Atmosféra, kterou tady Ridley Scott jakožto režisér buduje, je absolutně mrazící. Herci, kteří v tomto filmu hrají, jako třeba Sigourney Weaver, nebo Ian Holm, odvádí skvělou práci a většina postav je dobře napsaná. Co ale dodává postavám potřebnou vrstvu je to, že do konce filmu nevíme kdo je hlavní postava, a proto si nikdy nemůžeme být jistí, zda-li náš oblíbený charakter nezemře brutální smrtí. Tento faktor je podle mě úžasný a měl by být ve většině hororových filmů už v základu, protože dodává filmu hutnější atmosféru a taky potřebnou starost o životy postav, ke kterým jsme přilnuli. Samozřejmě taky nesmíme opomíjet úžasně děsivý design mimozemských lodí a samotného Xenomorpha, který pochází přímo z nočních můr Hanse Rudolfa Gigera. Gigerova designérská vize a práce na tomto filmu je jeden z dalších aspektů, který dodává na atmosféře. Spojení mechaniky a jakýchsi podivných tkání mi nahání hrůzu, ale zároveň mě neskutečně láká a přitahuje. Poslední věc, kterou bych chtěl zmínit, která je vlastně taktéž spojena s atmosférou, je zvuk/sound design. Kapání vody dopadající na zem a cinkání řetězů, pípání strojů, nebo puls srdce, to vše dokáže diváka přivést do ochromující hrůzy. Taky se ve scénách vždy objevuje podobný patern, a to postupný náběh, vyvrcholení a poté ticho s případným jemným a tichým zvukem, od cinkání až po jakési šeptání. Ve zkratce, Ridley Scott dokázal natočit výborný atmosférický hororový film s perfektní technickou stránkou.

Tři roky poté, co Ridley Scott poslal do kin mistrovské dílo Vetřelec, které se postupem času stalo kultovním sci:fi hororem, vydal sci:fi film Blade Runner. Scott nad ním ale neměl úplnou autorskou moc, a proto se film setkal spíše s rozporuplnými reakcemi, kvůli čemuž se rozhodl film ještě několikrát upravit, aby byl zcela podle jeho představ. Finální verze „The Final Cut“ byla vydána až o 25 let od prvního vydání. Nad touto verzí měl plnou režisérskou moc, a tuto verzi bych chtěl zrecenzovat. Jak už jsem zmínil, film zrežíroval Ridley Scott, takže o atmosféru zde není nouze. Scott si zde hraje se zvukem hlučného antiutopického města budoucnosti, od zvuků vznášejících se aut, přístrojů až po oheň chrlící komíny. To vše je doplněno o ambientní synťákovou hudbu Vangelise, která dodává celému filmu nádech budoucnosti a melancholie, ale zároveň také nevyhnutelnosti. Dystopická budoucnost a sci:fi ve spojení s noir filmem je velmi zajímavá a podmanivá kombinace. Ve filmu můžeme vidět klasické noir tropy, jako třeba soukromý detektiv balancující na provaze morality, ve spojení s autorovými myšlenkami a představami o budoucnosti. Když už jsem u těch myšlenek a otázek, těmi se to zde jen hemží. Film chce, abychom přemýšleli o otázkách života a smrti, smrtelnosti, morality, nebo o tom co z nás dělá lidi a jaká je definice lidskosti. Všechny tyto otázky nám film klade nejen přes příběh a prostředí, ve kterém se vše odehrává, ale také přes úžasný herecký výkon Harrisona Forda. Ten v roli protagonisty Dekarda předává všechny emoce, které filmu dodávají další vrstvu. Od smutku, přes strach až po soucit. Celý film bych shrnul jako velkou melancholickou jízdu, která se ale neskutečně dlouho táhne, a proto je velmi těžká na vstřebání. Určitě se nejedná o perfektní film, pro mě se ale jedná o jeden z filmů, které na mě měli neskutečný dopad.