LiborStula

Robert Eggers je jedním z mých velmi oblíbených filmařů. Jeho Čarodějnice mne díky svému tématu dokázala znepokojit na úplně jiné úrovni a jinak tomu nebylo ani u jeho Majáku. Avšak jeho zatím poslední snímek Seveřan mi stále tak nějak unikal. Ale po dlouhém skoro dvou letém slibovaní jak sobě, tak mému okolí, že se na Seveřana konečně podívám, přišla dnešní únorové noci ta chvíle, kdy jsem dostal chuť na nějaký znepokojivý film. Takže volba byla jasná. A Robert Eggers ani na potřetí nezklamal a nadělil nám úžasnou vikingskou podívanou vyprávějící o bolesti a pomstě. Jedná se zatím asi o nejpřístupnější film z jeho tvorby, atmosféru zde ale buduje stejně svědomitě a odvážně jako v jeho dalších filmech. Spoustu scén působí velice tísnivě, za což může precizní režie spojená se skvělou kamerou Jarina Blaschkeho. Spojení těchto dvou lidí dokáže vytvořit neuvěřitelné záběry plné bolesti a útrap, ale i naděje, divnosti a krásy. Samotnou atmosféru podtrhuje také časté využívání různých rituálů, písní a zvuků, které jsou už tak nějak Eggersovým zvykem. Dalším zvykem jeho filmů je možnost si interpretovat film tak, jak se líbí divákovi, stejně tak jako tomu bylo i u Majáku. Možnost toho, že se zde nachází nadpřirozeno, mytologie či magie je stejná jako možnost, že se jedná pouze o bludy a výmysly. Což se mi u děl tohoto nadaného filmaře velice zamlouvá. Scénář je možná přímočařejší a v poslední části lehce ztrácel dech, ale i přes to jsem se do Amlethova příběhu dokázal plně ponořit, až jsem si zase přišel, jako kdybych toto období vikingů prožíval já. Důležitou částí tohoto filmu je také herecké obsazení, které je opravdu hvězdné. Protagonistu Amletha si zahrál Alexander Skarsgård, který jeho touhu po pomstě a krvi hrál úžasně a ve spoustě scénách vypadal až děsivě. Úžasná Anya Taylor-Joy svůj herecký um také dokázala velmi dobře prodat, ostatně jako vždy. Claes Bang a Nicole Kidman fungovali také velmi dobře a vydávali své maximum, ze kterého šel strach také cítit. No a herci jako Ethan Hawke nebo můj oblíbený Willem Dafoe byli výbornou třešničkou na tomto uměleckém díle. Ve zkratce, Robert Eggers opět nezklamal. Jeho Seveřan ve mne zanechal tísnivé pocity, které na jeho filmech mám tak strašně rád. Dle mého názoru se jedná o jednoho z nejlepších novodobých filmařů, kteří dokážou vybudovat hutnou atmosféru a předat stíněné emoce a pocity, které se do diváka zaryjí. Už se nemohu dočkat jeho dalšího počinu, remaku klasiky Upír Nosferatu.

Upřímně asi ani nevím, co si o Království křišťálové lebky moc myslet. Mám z tohoto čtvrtého dílu této legendární série neskutečně smíšené pocity. Indiana Jones Harrisona Forda je stále stejně charismatický a sympatický, ale dostal se do problémů s komunisty, kteří ho na začátku filmu chytí a využijí pro své účely. Takže začal být silně hlídán FBI, která mu začala trošku dělat problémy, kvůli podezření, jestli náhodou i náš hlavní hrdina nepatří mezi komunisty. Ve spojení s Indyho dalšími problémy a trápením ho vidíme v celkem temné pozici, ve které moc neví, co dělat. V jedné chvíli ho ale najde Shia LaBeouf, který hraje postavu „Rafana“, jenž od Indyho potřebuje pomoct najít jeho ztracenou matku, která se vydala na záchranou akci najít jejich společného přítele. Kvůli své situaci se Indy rozhodne vydat se na tuto záchranou akci společně i s Rafanem. Musím uznat, že byla radost vidět jejich postavy interagovat mezi sebou, vzhledem k tomu, že nám Indy již trošku zestárnul a moc si s mladým Rafanem nerozuměl. Bylo to velmi příjemné zpestření tohoto filmu. Vlastně mi to celkem připomíná Poslední křížovou výpravu a paralelu na Indyho a jeho otce a jejich vztah v různých situacích, což je podle mne hodně dobré a dodalo to filmu dost humoru, ale i emocí, protože si obě postavy projdou celkem dobrým vývojem. Co mi ale moc nesedlo, byla Cate Blanchett v roli antagonistky Iriny Spalko. Přišla mi taková nezajímavá a ani z ní moc nešel strach. Co mi ale trošku ničí požitek z tohoto filmu, tak jsou některé dějové zvraty. Je jich tady pár a vždy mi přišlo, že jsou strašně hloupé. Až na jeden pěkný plot twist, který byl ale celkem hodně předvídatelný podle mého názoru. Když jsem u těch hloupostí v tomto filmu, tak musím zmínit onu legendární scénu s lednicí. Ta byla podle mne už moc a upřímně nechápu, proč ve finální podobě filmu vlastně zůstala, když ani neměla vliv na příběh, nebo na postavu samotného Indyho a byla zde pouze pro pobavení. A řekl bych, že se tady nachází i další scény, které by se daly považovat za hloupé, ale těch je méně a nejsou třeba až tak viditelné. Co ale viditelné je, tak je použití CGI efektů, které se tady podle mne nehodí a trošku kazí celý požitek z filmu. Poslední věcí, která mne na tomto filmu tak nějak trápí, je míchání sci-fi do této série. Upřímně si myslím, že Indy měl zůstat hlavně u mýtických artefaktů a náboženství a nepřecházet k sci-fi. Což se podle mne i ukazuje v přestřelené finální scéně, která mi v hlavě zanechala spíše zmatek nežli spokojenost s filmem samotným. Co ale musím pochválit, tak je klasicky skvělá, hravá a zajímavá režie Stevena Spielberga spojená s hudbou úžasného Johna Williamse. Podle mé recenze to může vypadat tak, že jsem se u tohoto filmu vlastně nebavil. Ale i přes chyby, které tento snímek bohužel má, jsem se stále dost bavil. 

Poslední křížová výprava se stylem odvrátila od hororovějšího podání Chrámu zkázy a spíše se vrátila zpět k Dobyvatelům ztracené archy. Což je podle mne fajn, protože bych řekl, že v této pozici tato série funguje úplně nejlépe. Tvůrci se ale v tomto filmu rozhodli najet na ještě vtipnější notu. Beze sporu je to podle mého názoru ten nejvtipnější díl. Řekl bych, že to už vcelku potvrzuje počáteční sekvence v minulosti, kde vidíme mladého Indyho a jeho začátek, který nám ukazuje, jak přišel k pár věcem, které ho tak nějak charakterizují, jako třeba jeho ikonický klobouk nebo jeho největší strach. Hlavním tahákem humoru v tomto filmu je ale interakce postav, ostatně jako v kterémkoli ostatním díle této série. Avšak tady je to řekl bych na větší úrovni, a to z toho důvodu, protože se po bok Harrisona Forda postavil Sean Connery hrající Henryho Jonese Seniora, otce samotného Indyho. Chemie mezi těmito dvěma herci a jejich postavami je úplně neskutečná a vychází z ní jak spoustu skvělých dialogů a hlášek, tak i emocionálních scén, při kterých se obě postavy psychicky vyvinou. Celkově je tady řekl bych i větší důraz na nějaké emoce, podobně jako v Dobyvatelích ztracené archy. Zároveň se tady ale navíc postavy dost vyvinou a uvědomí si, co je pro ně nejvíce důležité, a to právě díky tématu onoho vztahu otce, který se svému synovi, když byl ještě menší, moc nevěnoval a zajímal se hlavně o své výzkumy. Což je ve filmu často vidět. Také se zde nakousne téma smrti v rodině a jak devastující to může být pro členy té dané rodiny. Právě to bych řekl, že je jeden z největších rozdílů oproti ostatním dílům. Nachází se zde témata, které jsou jedním ze základních kamenů celého snímku a nebojí se je ukázat. A právě díky tomu má tento díl Indyho větší vrstvy, což si myslím tomuto filmu dost sedlo. Příjemným překvapením byla navrátivší postava Sallaha, hraný Johnem Rhys-Daviesem. Ten byl podobně jako v prvním dílu velmi příjemným charakterem a byla radost ho vidět na scéně. Dokázal do filmu přinést jak další porci humor, tak i pomoc Indymu na jeho cestě za získáním Svatého grálu dříve, než padne do rukou nacistů. Poslední postavu, která také do filmu přinesla humor a kterou jen okrajově zmíním je Marcus Brody, kterého hrál Denholm Elliott. Jeho interakce s oběma doktory Jonesi vždy stála za to a vzešlo z ní pár dobrých scén. Akce je v tomto filmu zase neskutečně nápaditá, ale bodejť by ne, když na režisérském křesle samozřejmě seděl Steven Spielberg. Jako vždy je jeho režie v těchto filmech neskutečně zábavná a vynalézavá, jako například při úniku na motorkách a následném pronásledování, nebo při sekvenci, odehrávající se na tanku. Samozřejmě celý film doprovází výborná hudbu Johna Williamse. Co víc říct než jen to, že jsem se u tohoto dílu této legendární série neskutečně bavil a že jsem s ním absolutně spokojen.