anniehall

4,5* Je léto, relativně spousta času a já se tedy mohu věnovat zaprášeným restům, které se mi kupí na poličkách s dvd nosiči. Tenhle film je jedním z nich. Pod vrstvou prachu se skrývá dichromatický drahokam. Některé jeho stěny jsou obroušeny jen tak na hrubo, ale na lesku mu to nikterak neubírá. Vizuálně se jedná o nádherně hravou a fungující poctu starým expresionistickým filmům. Tomu je přizpůsoben i výběr námětu. Ale nebyl by to lišák Woody, kdyby na nás hned po chvíli nepřišel s takovou malou lstí. Horor nebo snad detektivní příběh? Ale kdeže. Možná komedie a zcela jistě pak filosofující symbolismus v expresivních obrazech plných spodního svícení a nádherných stínů. O kvalitě hereckého provedení netřeba diskutovat. A jak je u Woodyho zvykem, máme tu pointu, která je překvapivá, funguje a kdo chce, může přemýšlet nad tím, nakolik je zakončení filmu myšleno symbolicky, nakolik se týká kinematografie a umění jako celku a nakolik je to jen vtip, který celé dílo výtečně uzavírá. "Budu vám pomáhat s iluzemi... víte, lidi mají rádi iluze!" "Rádi? ... Oni je potřebují...Jako potřebují vzduch..."

2,5* ...odnikud nikam... se zoufale lacinou a upachtěnou hudbou a hlavně s nemotorně rozmlženou tématickou optikou...

The Great American Disillusion!

Michel Gondry a jeho filmy, to byla láska na první pohled! Zamiloval jsem se do Věčného svitu neposkvrněné mysli a zařadil si jej do své soukromé Top 30. Mé okouzlení pokračovalo filmem Nauka o snech a dlouho mě hřála i krátká povídka z Tokia! Pak se ale něco stalo, Michel zřejmě potřeboval peníze, jeho díla značně zbanálněla a já začal pomalu střízlivět. Prosím, přetočte! byl ještě horko těžko, ale přeci jen za čtyři hvězdičky, už kvůli tomu krásně sentimentálnímu oldschool papundeklovém spektáklu na závěr filmu a vlastně i díky hravě rozpustilé pokloně filmovému řemeslu. To jsem ještě ale netušil, s čím přijde Michel letos. Třikrát běda... Nalákán jménem dávné lásky jsem se pohroužil do křesla a s hrůzou zjišťuji, že hlavní hrdina je ještě o dost méně sympatický, než byl Joe Black v předešlém kousku a to už je co říct! Čeho se chytit, když má člověk jednoduchoučký scénář plný primitivního humoru a hlavní hrdina se chová tak, že bych ho odstřelil hned v prvních minutách filmu a to jsem pacifista. A tentokrát to Michel nezachrání ani filmařskými žertíky, kterých je tu tak žalostně málo. Ptám se proč a chci zpátky svého milovaného Michela. Chci zpátky jeho hravá, důmyslná a imaginativní díla, kterými dokázal dojmout stejně jako uhranout. Chci zpátky dobu, kdy Michel točil pro radost a ne pro peníze! Chci, aby Michelovi zase zasvítilo v tak trochu poskvrněné mysli a my tu měli další diamant.

Už od počátečních tiulků se jedná o vizuálně velmi promyšlený a bezchybně nasnímaný příběh. Příběh, který je o to silnější, máte-li nějaké povědomí o tom, kdo byl Igor Stravinskij a co znamenal pro soudobou vážnou hudbu. Dějová linie se sice zaobírá postupně doutnajícím a v jisté chvíli i velmi vášnivým vztahem mezi Coco a Igorem, ale pro mě osobně to bylo jen příjemné a opravdu smyslně natočené zpestření, které obohacovalo téma příběhu - umělec, jenž je nepochopen svou dobou. Stravinského Svěcení jara muselo být jistě pro většinu lidí zjevením. Novátorské hudební postupy, důraz na rytmus, odklon od melodiky - to všechno muselo na Čajkovským odkojeném publiku působit jako ledová sprcha. Div je, že ještě za svého života Stravinskij vůbec došel nějakého uznání. Ale to na síle a emoční působivosti jeho děl nic neubírá. Naopak. V tomto pro mě Kounenův snímek funguje naprosto přesně. Využívá Stravinského skladeb, vkomponovává je do děje, a když náhodou sáhne mimo Stravinského repertoár, je to vkusné a vhodné. Hudební obrazy se snoubí s krásnou výtvarnou stylizací a vytvářejí tak pomalé, ale působivé celky, které dýchají atmosférou doby a tu a tam (snad i nevědomě) se dotýkají opravdového umění. Umění žít, umění milovat a tvořit.

Quentin Crisp je bezesporu zajímavá a kontroverzní osobnost. Jeho ironické glosování okolního světa mi tak trochu připomělo Marka Twaina, který, jak se v mnoha pramenech dozvídáme, dovedl v mžiku nalézt odpověď na sebezáludnější otázku a podat její odpověd tak, že okolí lapalo po dechu. (Dokonce jsem kdysi dávno četl knihu Twainových instantních výroků a moc jsem se bavil.) Crisp, jehož důvtip a sarkasmus si s tím Twainovým v ničem nezadá, měl po značnou část života pohnutý osud. Hrdě se hlásit k odlišné sexuální orientaci v předválečné době je opravdu o hubu. Nevím, jestli to bylo štěstí nebo jeho nezdolná vůle k životu, ale nějak se mu i přes všechna příkoří podařilo dožít se velmi požehnaného věku. A zaplaťpánbůh, na sklonku života zažil i poměrně "šťastné" období, kdy po divadelních sálech New Yorku podnikl sérii Talk show, které aspoň na krátkou chvíli zajstily Quentinovi uznání, které si jistě zasloužil. A právě o tomhle období je Englishman in New York (volné to pokračování filmu Naked Civil Servant). Dílo plné důvtipu, hrdosti, humoru a přitom všem ještě lidsky dojemné. Děkuji, pane Hurt, děkuji, pane Laxton.

2,5* Darren Aronofsky je kontroverzní režisér. Není pochyb o jeho řemeslných dovednostech, z formálního hlediska mu člověk nemůže vyčíst ani zbla. Jeho schopnost budovat tísnivou a nepříjemnou až krutou atmosféru je bezchybná. Jeho práce se střihem, kamerou a hudbou - respektive kombinace všech těchto složek je opravdu dokonalá, ale co je to všechno platné, když film je obsahově prázdný, sterilní a plný klišé. Co vám jsou platné nádherné ilustrace a kožená vazba, když uvnitř knihy naleznete větné slepence Danielle Steel? Nic! Akorát vás to nasere a popudí. A to pořádně. Proč se mám dívat na scénáristicky béčkový erotický thriller se stokrát obehraným námětem duševně rozpolcené baletky, jež touží po hlavní roli, a která je ochotná obětovat za ni téměř vše. Postavy nemají psychologii a většinou ani motivaci k jednání, chybí mi sdělení, přesah. Proč to všechno vlastně Aronofsky točil? Co nám tím chtěl říct? Proč to natočil tak dobře, když je to uvnitř prázdné, jako moje peněženka pár dní před výplatou. Proč se vůbec obtěžoval to točit? Tohle je prostě "syndrom Aronofsky". Jeho režisérský styl je bezmála geniální, ale obsahově je tak plochý, až to bolí. Začínám si myslet, že snad podepsal kontrakt s ďáblem, ale při čtení smlouvy si nějak nevšimnul formulky, že jeho genialita bude spočívat ve formální vytříbenosti, jinak nic. Nula, prázdno, tma. A kdybych mu i tohle všechno nakrásně odpustil, neodpustím mu to, že dovolil Clintu Mansellovi, aby adaptoval a přearanžoval Čajkovského dokonalý baletní opus. Myslí si snad Clint Mansell, že je větším skladatelem a aranžérem než sám Petr Iljič? Každá úprava nebo změna v aranžmá oproti originálu je okamžitě poznat a to hlavně díky tomu, že Clintův nasládlý a pateticky hollywoodský rukopis je hudebně na zcela jiné úrovni (rozuměj daleko nižší). (Tomu se ostatně není co divit, géniové typu Čajkovského se nerodí zase tak často. Ale ego a sebevědomí páně Mansella je dechberoucí!) Na závěr bych panu Aronofskému přál, aby ho někdo chytnul za koule a svíral je hodinu a půl v dlani (což by mohlo být dostatečným ekvivalentem trýznění a psychického vydírání, kterého se Aronofský na divákovi dopouští), aby se nakonec dozvěděl, že to celé byla v podstatě jen taková bezobsažná a banální hra. Působivá, bolestivá, bezobsažná a zcela zbytečná.

Pro někoho možná šokující pohled na nejen francouzské školství a na nelehkou práci učitele v dnešní zhýčkané době, pro mě můj denní chleba. Tohle je vskutku naprosto přesně odpozorované zachycení současné situace ve školství. Připadalo mi, jako by někdo točil dokument o naší škole a já byl hlavním aktérem :-) Je to vtipné? Chvílemi... Je to smutné? V konečném důsledku ano... Ale především je to upřímné a pravdivé!

Dnes to bude trochu zeširoka. Nechápal jsem humbuk kolem prvního Dolanova režijního počinu - Zabil jsem svou matku. Po jeho shlédnutí jsem nabyl dojmu, že Dolan je arogantní a egoistický pozér, který byl ve správnou dobu na správném místě a za úspěchem jeho filmu stála z velké části jeho interesantní vizáž, mladistvý věk a velká huba. (Jistá řemeslná zručnost se jeho debutu upřít nedala - proto mé konečné téměř tříhvězdičkové hodnocení.) Ale teprve druhým počinem si mě Xavier získal na svou stranu. Proč se tak stalo? No, triviálním a opravdu všedním příběhem to nebylo. Bylo to spíš jeho obrazovým zpracováním. Občas mi přijde, že Xavier nemá o čem točit, ale ví jak. Jeho vizuální stylizace, retro postupy, využívání filtrů, zpomalené záběry... to všechno to už bylo a častokráti i lépe, ale Xavierovi se alespoň pro mě podařilo zachytit v barevných záblescích esenci postmoderních vztahů součanosti. Jeho obrazy nejsou tak působivé, jako barokní okénka Leo Caraxe nebo nádherné a jemné sekvence Jane Campionové, tam ještě Xavier nedospěl, ale v určitých chvílích, když netlačí na pilu, je jeho snímání smyslné a dráždivé. A to jak pro oči, tak pro duši. Navíc ta zcela nepřehlédnutelná Xavierova láska k filmu, odkazy na jiná díla, stylizace hlavních hrdinů do Jamese a Audrey... To všechno mi navodilo přijemné pocity a já si užíval další a další barevné kompozice tohoto retro kaleidoskopu. A s každým dalším Dolanovým otočením, jsem se kochal barvami a tvary, které pro nás umí zprostředkovt jen film - a ten má Dolan určitě rád. Pravda, není to ještě úplně mistrovské filmové dílo, ale je tu příslib něčeho velkého do budoucna. Doufám. Doufám a čekám. A pokorně se omlouvám...

V hlavní roli film! Respektive láska k filmu, okouzlení filmem a žití filmem. Truffaut vystavěl jeden z nejmilejších a nejvlídnějších pomníků filmovému umění a cinemánii jako takové. Nadšení z tvorby a láska k nejexponovanějšímu médiu dvacátého století čiší z každého metru celuloidového pásu, z každičkého okénka. Co se mě týče, ten idylický nadhled a nekonfliktní scénář mi nedávají možnost, abych si z filmu odnesl něco víc než jen příjemný a hladivý pocit. V porovnání s Felliniho Interview, je Truffautovo dítko malinko přízemnější a přímočařejší. Fellini se svým magickým realismem, kouzelnou atmosférou studií Cinecittá a neotřelými postavičkami je pro mě prostě o fous lepší. Takže, ať žije film. A i čytřka je krásná známka :-)