Dudek

Je poznat, že tvůrci ctí originál. Citují ho všude, kde mohou, ať se jedná o bzukot mouchy v titulkové sekvenci nebo závěrečné přehrávání pásky z prvního dílu. Zároveň je hned zpočátku zřejmé, že jediné v čem se jim nejspíš může podařit originál překonat je v kvalitě gore efektů. Zatímco Raimimu se daří v první části snímku poměrně slušně budovat atmosféru pomocí originálních kamerových nájezdů, šmíráckých záběrů a naprosté nevědomosti co to v tom lese je, Alvarez hned od prvních záběrů ukazuje, s čím budeme mít tu čest. The Evil Dead byl ve své době snímkem, který výborně pracoval s dobovými filmařskými postupy a dokázal přicházet i se svými vlastními nápady, Evil Dead se jen inspiruje již vzniklými filmy a přestože vznikl o dobrých 30 let později než originál, nepřichází s ničím, pomineme-li feminizaci snímku, co bychom v Raimiho snímku neměli. Zároveň je s podivem, že se mu nedaří ani eliminovat nedostatky, které jsou kamenem úrazu staršího snímku. Zůstává tu tak ona podivná epizodnost, která má přednost před souvislým dějem, jež je tentokrát ještě komicky zdůrazněna zabuchujícími se dveřmi oddělující jednotlivé epizody. Přitom tu jistý náčrt zajímavých myšlenek byl (féťácké delirium), bohužel však všechny velmi rychle vyšuměly. Vrcholem všeho je pak několikrát nastavovaný závěr, který ještě prodlužuje subjektivní vnímání délky filmu. Sečteno podtrženo je nový Evil Dead jen sbírkou více méně povedených gore efektů, které však současnému hororovému publiku nemusí dostačovat k plnohodnotnému zážitku.

Zase jeden z těch žánrových prefabrikátů, které se liší pouze kvalitou základní myšlenky, ale jsou naprosto identické ve svém zpracování. Tomuhle snímku by mnohem více slušela španělská duchařská škola, kterou jsem tak nějak kvůli produkující zemi očekával, Muschietti bohužel sází na druhou provařenou variantu, Japonsko v americkém vhskovém podání. Bohužel to nezachraňuje ani máma s koňským ksichtem, která si asi odskočila z nějakého staršího animáku.

Kruh šmrncnutý 8mm. Po delší době zase zajímavý horor s pseudokriminální zápletkou. Přestože se Derrickson křečovitě drží známé hororové osnovy a vůbec ničím nepřekvapuje, daří se mu překvapivě slušně budovat atmosféru. Zde bych vyzdvihl um Christphera Younga, který se stává současnou jedničkou na poli áčkových hororových snímků. Škoda, že s blížícím se závěrem veškeré kouzlo, které tento snímek má vyprchává. Vyloženě trapných momentů je tam naštěstí jen pár, takže zase jednou koukatelná skoroduchařina.

Perfektní seriál, jehož největší síla tkví v ohromném zaměření na postavy. Pokud Lip Service porovnáme s podobnými žánrovými kousky z nového kontinentu, nelze si nevšimnout, že právě ona orientace je největším rozdílem. Zatímco v tradičním pojetí jsou postavy „oběti“ scénáře, tedy potažmo příběhu, zde je to právě naopak. Jednotliví hrdinové jsou příběhotvorní, tedy děj přímo vytvářejí, a jejich osobnosti jsou v absolutní většině případů nad ním. Pokud vám případá slovo hrdinové podivnější než slovo příběhotvorní, pak víte o čem mluvím...

Snímek prostý tak jak by romantika měla být. Dvě a půl hodiny, které úplně nestrhnou, ale zároveň nenudí. Mírným zklamáním je absence opravdu dobré choreografie, kterou jsem vzhledem k námětu a zemi původu bral skoro jako tutovku. Na druhou stranu je tu krásně podmanivá skladba Tujh Mein Rab Dikhta Hai, která je úchvatná v obou svých provedeních.

Stylově velmi západní indický snímek je nejsilnější ve své vztahové rovině. Postavy samy o sobě příliš zajímavé nejsou, jedná se spíše o tradiční prototypy, z nichž každý má jeden silný vzorec chování. Jejich smíšením ovšem vznikl velmi zajímavý mix, ve kterém to jiskří na všechny strany. Chvályhodný je i fakt, že přestože se do snímku dostalo i moralizování a notná dávka patosu (díky kterému budete hrdí, na to že jste Indi), působí to přirozeně a nenuceně. Nadšení brzdí jen zaváhání v akčních scénách, které byly na můj vkus trochu méně zdařilé. Ať se jedná o samotné zápasy, které jsou nenapínavé a velmi předvídatelné (bohužel nejen ve výsledku, ale i v průběhu), případně scény typu pranice u McDonalda, jež jsou povětšinou přetažené a nepříliš přehledné.

Nevyzrálý režijní debut, jemuž zvolená koncepce částečně zachraňuje krk, ale zároveň omezuje jeho možnosti. Nejpříjemnější z celé stopáže je zdařilé finále, kterému se daří po táhlém a levném úvodu příjemně překvapit svou rychlostí a slušnými efekty.

Klasická dětská fantasy z osmdesátých let. Naivní děj je situován do labyrintu, který zde zdařile supluje za rozsáhlý fantastický svět. Snímek se příliš nesoustředí na postavy ani budování spletitých vztahových pavučin, ale spíše na samotnou cestu labyrintem, ten se tak stává nejdůležitějším činitelem snímku. Nejde tu ani tak o záchranu dítěte, ale o postupné procházení nejrůznějších zákoutí a objevování nových skrytých postav. Přestože některé prvky (ruce, dveře) jsou docela zajímavé a pěkně vizuálně řešené, není (minimálně v dnešní době) tato exhibice vizuální nápaditosti schopna udržet diváckou pozornost po celou dobu.

Zejména v první části ukazuje Anderson svůj režijní um. Atmosféra je zde budována pouze z diváckého očekávání a postupně graduje. Závěr však příliš tlačí na pilu, a nefunguje tak bezchybně jako předchozí děj.

Svěží pojetí starého tématu o vztahu dvou odlišných osob. Francouzský přístup se hned od začátku jeví jako nohem sympatičtější, než ten, na který jsme zvyklí z Ameriky. Scénář si nebere servítky, a ač nejde až za pomyslnou hranu, (v několika momentech) překračuje meze, za které se většina podobných snímků bojí jít. Jako celek se však stále křečovitě drží funkčního schématu a bojí se byť o krok ustoupit.