Dudek

Ta hra na tvrdost je strašně směšná a brání mi k nadprůměrnému hodnocení. Jinak s tím ani nijak zásadní problém nemám a vzhledem k tomu, jak je to celé vystavěné mě ani netrápila ta závěrečná část. Je sympatické, že se Patryk Vega nesnaží působit příliš západně a své filmy jasně ukotvuje ve východní Evropě. Prim tu hrají podivně vyhrocené charaktery, kde byste někoho kdo je alespoň částečně normální hledali těžko. To samozřejmě znemožňuje divákovi se s někým identifikovat a spíše než aby tak někomu fandil je zvědavý, co z tohoto bizarního mixu vzejde. Na druhou stranu ani to není v dnešní době málo.

Kondor je po delší době překvapivě uvědomělé špionážní drama, které se nebojí používat ty nejpodvratnější techniky ze staré školy. A pak už záleží na divákovi, zda je ochoten přistoupit na tuto hru a nechat se strhnout nebo bude brblat, protože dnešní seriálová tvorba už je zase trochu někde jinde. Kondor totiž není o rafinované dějové zápletce, ani o zajímavých vztazích mezi jednotlivými postavami, v první řadě je to totiž umě vystavený konstrukt, který se nestydí za to, že se důležité postavy míjí jen o pár metrů a na místo činu přicházejí jen o sekundu později než by bylo potřeba. Kromě toho je jeho devizou i fakt, že se nebojí likvidovat i důležitější postavy jak na běžícím páse.

Asi nejsem tou správnou cílovou skupinou. Řídím se jen dojmy a nedokážu vnímat filmy očima dobového diváka. Tuhle povídku si docela dobře umím představit na papíře a jsem si jist, že tam by na mě fungovala o poznání lépe. Takhle jsem se prostě do nesympatického chlápka, který se potuluje vylidněným městem a má potřebu něco neustále nahlas glosovat, vcítit nedokázal. Celkový dojem pak podtrhuje nepříliš přesvědčivé herectví oné hlavní postavy. Pointa je v dnešní době doufám už z ranku přežitých.

O poznání pompéznější, luxusnější a nabušenější než dánský originál. Schweigerova verze nejenže pěkně nakynula ve stopáži, ale zároveň se přiklonila k mnohem větší expresivitě. Nejlépe je to vidět na scénách, které převzal z originálního snímku. Ten se, ačkoli jsou v něm též hojně zastoupena témata jako holení pohlavních orgánů, hemeroidy nebo zaseknutí varlat v lavici, pohybuje na míle od hranice trapnosti. Til Schweiger se nebojí tuto hranici často překračovat. Na druhé straně naprosto opomíjí některá další témata, která reflektovala v Dánské verzi krizi středního věku, třeba test kvality spermatu. Některé vlastní epizody by bylo lepší odstranit - kontrola hemeroidů na mole - jiné zase fungují docela slušně - nově přidaná postava dcery Lili napsaná pro Schweigerovu dceru. Ačkoliv bych sám ocenil kratší stopáž, je třeba uznat, že tempo si téměř celou dobu Třidní sraz drží velmi dobré.

Od internetové televize bych čekal něco co bude originální, nápadité a možná progresivní. Tohle je však k uzoufání nudný dialog převedený do vizuální formy tím nejméně originálním způsobem jaký existuje. Ani tu není co hrát. Statický přednes, nulové emoce a celé se to unyle táhne tak, že už po chvíli jsem se přistihl, že vůbec nevnímám, co si tam ti dva říkají. Skoro bych řekl, že po Troškově Kameňáku tvůrci pochopili, že k vytvoření děje nestačí převést vtipy do formy rozhovoru. Ale barvičky to má pěkné.

Je to slušné, ale rozhodně ne pro každého. Terrence Malick natočil dílo, které si určitě najde velké množství odpůrců. Na druhou stranu musím přiznat, že mě překvapilo doposavadní velmi pozitivní přijetí ve zdejších komentářích. A Hidden Life je totiž poetický film se vším dobrým i špatným co k tomu patří a pokud k němu divák přichází nepřipraven, může být cesta k jeho příjetí kostrbatá. Takovým divákem jsem i já. Úplně první potíž, kterou jsem se tímto filmem měl je jeho jednoduchost. Myšlenky, které podává skrze ústa jednotlivých postav jsou děsivě banální, ba, pokud to trochu přeženu, urážející. Často je podání některých myšlenek podbízivé až kýčovité. Kamera se pomalu posouvá, aby v celku zabrala nádherné lokace a chraplavý hlas přednáší fráze typu: Ten kdo stvořil tenhle svět, stvořil i zlo. Laciné je například i zmlácení dozorcem, které máme možnost sledovat očima hlavní postavy. Další věcí, která mě zaujala, je až adorování obrazu. Mizanscéna je tu pečlivě budovaná, ale záměrně neposkytuje malebnou ani romantickou atmosféru, ke které by snad alpské prostředí mohlo svádět. Malick nabízí krásné scenérie, ale mírnou desaturací barev, centralizací postav a destrukcí obrazu pomocí zvoleného ohniska nebo častého používání rybího oka jde rozhodně proti proudu obyčejné líbivosti. Používáním ne úplně tradičních záběrů - ať je to například zabírání postav bez hlav, či časté podhledy - se mu daří dostat do víru dění a divák má tak téměř pocit, že se v tyrolské vesničce ocitl osobně. To co se Malickovi povede ve stránce vizuální se mu však nedaří zvukově. Použití angličtiny znovu zmiňovat nebudu, chápu jej, i když nepůsobí příliš přesvědčivě. Nevhodně pak ale působí částečné podbarvení němčinou, která většinou doplňuje jako ten špatný jazyk negativní dojem z několika scén. Howardovo hudební podbarvení je klasickou, a občas dost násilnou, nápovědou k tomu, jaké emoce má scéna vyvolávat. Terrenci Malickovi se tak podařilo natočit téměř až agrikulturní poém, který nastoluje jednu důležitou otázku: Může být něco takového jako otázka morálky vůbec banální?

Dvě hodiny, které utečou jako voda. Pokud Bankéř něčím na první dobrou zapůsobí, pak je to řemeslné zpracování. Není to pro mě překvapením, zatím všechno co Apple TV+ vypustil funguje řemeslně opravdu výtečně. Bankéř však není jen dobrým řemeslem, ale i velmi slušně odvyprávěným snímkem, ve kterém jsou krystalicky jasné motivace všech zůčastněných a bohužel i směřování děje. Sympatické postavy se tu zmítají v podivných zákonech, které jsou pro nás už těžko pochopitelné, ale k beznaději mají daleko. Bankéř je příběh o cílevědomosti, která jde těmto zákonům navzdory. Je to pozitivní drama, které nemá sklony ke chmurům a naštěstí ani nudným procedurálním pasážím. Jako pohodový víkendový film to šlape bez problému, jen konec je bohužel úsečný a příliš dobře nefunguje.

Kopfplatzen přináší téma, o kterém se příliš nemluví a když už se na něj dostane, je z toho nepříjemné mrazení. I snímek samotný je takový. Chladné barvy, zpočátku nepřístupné vyprávění, které do popředí staví Markusovi emoce, i když není zřejmé, čím jsou vyvolány. Režisér Ceviz v prvních záběrech nepřináší děj, ale s pomalým střihem nabízí odosobněné střípky, které až postupem času začnou zapadat do celkového rámce. Příliš divákovi ani sobě nevypomáhá hudebním podkresem, což je pozitivní, protože takovou pomoc ani nepotřebuje. Nechává tohle drama o třech osobách mluvit samo o sobě. Problémem je, že v interakcích mezi postavami není tak silný jako v onom odosobněném vyprávění a scény, které mají vyjadřovat emoční rozpolcenost Markuse jsou zase hereckým oříškem pro Maxe Riemelta. Kopfplatzen je snímek, který je nejsilnější v částech, kde se nemluví, a které se soustředí jen na Markusovo balancování nad propastí. V těch momentech je jako onen pověstný kamínek v botě a dokáže být divácky velmi nepříjemný. K lacinosti sklouzává naštěstí jen se slabým podobenstvím ve formě vlka.

Po dlouhé době jsem si pustil film, který jsem neměl žádnou potřebu vidět, ale přesvědčila mě jeho divácké přijetí. A v podstatě jsem za to rád. Dějově se sice o jedná spíše o zklamání, protože se Waititi příliš nesnaží vystoupit z vyjetých kolejí, nicméně hlavní devizou je tu atmosféra. Králíček Jojo je pečlivě střiženou satirou, jako jsme tu už neměli možnost vidět hodně dlouho. Není totiž vystavěn na křečovitě dětinském humoru, jak by se mohlo zdát z ukázek, ale právě na hravé atmosféře plné barev. Jako pozitivum beru i fakt, že mi Scarlett Johansson připomněla, jak je skvělou herečkou.

Je strašně sympatické, že Hors normes nejdou milionkrát vyšlapanou cestičkou a snaží se o osobitý přístup. Prim tu tak nehraje ani citové vydírání skrze srdceryvné osudy postav a jejich okolí, ale ani hurónské scény plné "legrandy", které se snaží ukázat, že jsme všichni stejní a humor vládne světu. Vypravěčská struktura je překvapivě nedivácká a točí se v úmorné a jen pomalu se vyvíjející smyčce, která nakonec dospěje k z tempa vybočujícímu a trochu lacinému finále. Je však třeba uznat, že tohle pomalé schéma je v případě podobného tématu logicky vybrané a odpovídá prožívání postav. Zajímavý je krátký vhled do židovské religiozity a zejména zvláštnosti jménem šiduch.