Dudek

Klasický vánoční prefabrikát, u kterého negativně překvapí retardovanost většiny postav a pozitivně občasně fungující vtipy. Na českou tvorbu je relativně pozitivní i neurážející vizuální stránka. Herecké osazenstvo ale ve většině rolích předvádí svůj standard. Je až zarážející, že většina českých herců jako by stále hrála stále jen sama sebe. Předpokládal bych, že v dnešní době by mohla mít česká televize při natáčení svých filmů trochu větší ambice než jen do plytkého námětu nacpat postavy určené jedinou vlastností, která je založena na tom, do jaké pozice je tvůrci potřebují dostat. Nicméně ten nápad samotný rozhodně není úplně špatný a několik dílčích momentů se mi i v podstatě líbilo. Jako celek je to snesitelné, ale jen těžko zapamatovatelné. Lepší než o vtipnou hlášku by bylo usilovat o silnou scénu.

Zdařilý příspěvěk do zombie žánru z neokoukaného prostředí feudální Asie, kterému se daří bodovat hned v několika rovinách. Tou hlavní je bezpochyby schopnost korejských tvůrců podávat relativně složité příběhy jednoduše. Díky tomu můžeme sledovat zdařilé politické drama, které originálním způsobem využívá, oživuje a osvěžuje zákonitosti zombie subžánru. Z hlediska příběhu je Kingdeom neokoukaný a originální počin, který svému žánru nedělá ostudu. Bohužel však stejně jako většina seriálů docela často mlátí prázdnou slámu a spíš než posouvání děje sledujeme nudnější dějovou výplň a občas si bohužel musí vzít dovolenou i logika. To je však něco, co se dalo od seriálu, která má 12 epizod čekat. Hru na první a druhou sérii hrát odmítám, protože se jedná o jeden souvislý děj, který po první šestici dílů není nijak uzavřen.

Skandinávské každým coulem. Něco v tomhle seriálu mi připomnělo druh seriálů a filmů, které jsem kdysi rád sledoval. Tak trochu Idioti moderního desetiletí, zbavení všeho nepříjemného, pozitivnější a s dobrým koncem. Kärlek & Anarki se věnuje tématu, které je teď nadmíru populární pod pojmem "vystoupení z komfortní zóny". Mírně se posmívá pravidlům stereotypního světa a zejména jeho naprosté neschopnosti reagovat na něco co se normám vymyká. Nejede však na plný plyn a spíše než cokoliv jiného připomíná povedený webseriál, který vznikl z jednoho dobrého nápadu party přátel. Baví, rozesměje, ale nevyžaduje plnou pozornost a rozhodně není oním pomyslným zásahem na komoru.

Maličko problematický seriál, který těží hlavně z ne zatím úplně okoukaného kulturního prostředí. Bohužel se však nejedná o seriál, který by šel do hloubky a snažil se komentovat či nějak více vniknout do problematiky kterou nastiňuje. V první řadě se jedná o povrchní atrakcí, která se snaží diváka pobavit a zaujmout zejména využitím těch nejprimitivnějších prostředků. To samozřejmě není na škodu a občasné nelogičnosti divák určitě odpustí. Bez zajímavosti není, že 4 bloky nejsou seriálem o hrdinech a padouších, protože tady by se nějaký hrdina hledal jen těžko. Všechny postavy jednají spíše pudově a jdou si za svými cíli přes mrtvoly. Je pravda, že hlavní postavu se tvůrci snaží vykreslit v mírně pozitivním světle, zejména v kontrastu s jeho horlivým bratrem, nicméně je to Toni, kdo tahá za nitky a nechává ostatní aby si ušpinili ruce. S povděkem kvituji rozsah dílů, protože 6 epizod v sezóně to dnes není úplně zvykem. Pravdou však je, že seriál chytá tempo pokaždé až v posledních dílech každé série.

Mrazivé svědectví o skutcích, nad kterými zůstává rozum stát. K základnímu sdělení by zcela určitě stačila i kratší stopáž, nicméně nic těžkého na zhlédnutí to není. Delší stopáž zde také napomáhá vytvořit dramatickou strukturu pro vytvoření dostatečně koherentního vyprávění nejen o dané komunitě, ale i o skupině jejich zachránců, kteří se sami dostávají do situace, kdy je potřeba žádat o azyl. Zajímavé je použití technologie nahrazení obličejů, která na mě zpočátku působila trochu mrtvolným dojmem, nakonec jsem si ale dokázal zvyknout. Sice ne natolik, aby ti obličeje nepřitahovaly pozornost, ale dostatečně na to, aby to nebylo příliš rušivým elementem. Smutný je i závěrečný dovětek týkající se Trumpovy administrativy v USA.

Filmový formát by tomu seděl asi o něco více, Medvědín totiž trpí klasickým neduhem hromady současných seriálů, je v něm příliš mnoho zbytečné omáčky. První epizody jsou spíše seznamovací, vytvářejí interakci mezi jednotlivými postavami a uvádějí do děje, vysvětlují jak celá ta seriálová komunita funguje a snaží se, aby se dokázal divák do postav vcítit. To je ale zbytečné, protože v případě Medvědína se o žádné rafinované charaktery nejedná a celé to pozadí je krystalicky čisté a přehledné. Zlepšení přichází v posledních dvou epizodách, kde konečně začne děj pohánět konflikt a už to tedy není tak mrtvolné. V konečném důsledku je však Medvědín seriálem, který je sice řemeslně naprosto v pořádku, z hlediska vyprávění a postav se však o žádný zázrak nejedná.

Tehran mě neoslovil jako umně kombinované špionážní drama, ale spíše jako zdařilé techno drama z prostředí středního východu, pro které mám určitou slabost. Obavy ohledně zbytečné vyhrocenosti a snahy ukázat Írán ve špatném světle se naštěstí ukázaly jako naprosto mylné. Je skoro až paradoxní, že seriál, který ukazuje spletité vztahy mezi Izraelem a Íránem vyrovnaně a bez silného příklonu na jednu ze stran pochází právě z Izraele. Největší devizou tohoto seriálu jsou totiž zejména hlavní postavy, které sice nejsou dopodrobna vykreslené, ale dokáží si diváka získat jasným hodnotovým zakotvením a relativně čitelnými motivacemi. A největší devizou je právě fakt, že ani jednu z hlavních postav nemůžeme hodnotově odsoudit jako tu špatnou. Špatnou stranu tu totiž neurčuje národnost, ale charakter a jednání každého jednotlivce. Samozřejmě pár zbytečných zkratek tu najdeme, ale stále se jedná o film a nikoliv dokument. Tvůrce je třeba pochválit též za velmi dobré ztvárnění Teheránu. Sice se nepodařilo úplně zachytit tempo a hektičnost tohoto velkoměsta, ale lokace jsou docela přesné a pokud pomineme vozový park, mohlo by se i jednomu zdát, že se opravdu natáčelo v Íránu.

Docela v pohodě, pokud pominu šíleně vlezlý hudební doprovod, tak s touhle řadou asi moc problémů nemám. Trio porotců stejně jako minule povedené, a dobře se doplňující a velmi dobrá je i sorta soutěžících. U některých je sice s podivem, jak dlouho se dokázali udržet, ale nakonec je to soutěž, kde každý díl začíná s čistým štítem. Od prvního dílu jsem byl přesvědčen, že vyhraje Pavlína, protože měla velmi výrazný winner edit... Tedy žádný jiný hráč nedostával tolik prostoru co ona. Nakonec se ale i tenhle nepoměr povedl tvůrcům potlačit. Chápu to, Pavlína je vděčným soutěžícím. Výrazná osobnost, často na můj vkus příliš expresivní, ale jinak v pohodě.

Seriál z prostředí fotbalového týmu je něco, co bych asi nikdy nebyl ochoten sám od sebe sledovat, kdyby se kolem nepřehnala vlna pozitivních reakcí. A jsem za ní rád. Ted Lasso totiž patří ke špičce toho, čemu se teď říká "feel good". Tenhle bezelstný děj plný brutálně odzbrojující pozitivy má totiž kvality, které dokážou diváka totálně smést. Z hlediska diváckého zážitku jeden z nejpříjemnějších zážitků poslední doby.

Řemeslně velmi dobře zpracovaný seriál z dílny Apple TV+, u kterého však všechno to pozlátko přebíjí nečekaná chuť všednosti. Dějově se celý seriál téměř až do samotného konce nese na vlně podivného beználadí, ve kterém se nás tvůrci snaží přesvědčit, že vědí co dělají. Bohužel to však celé osciluje někde mezi procedurální kriminálkou a sociologickým dramatem, přičemž v obou žánrech to pluje hlavně po povrchu. Tuhle bezradnost naplno odkrývá závěrečná epizoda, která se od zbylého děje značně odtrhává. Celá totiž slouží jen k tomu, aby na diváka mohla zdvihnout pomyslný ukazováček a s vykřičníkem a otevřeností mohla celý seriál zakončit. S pozdvihnutým obočím je pak třeba upozornosti na fakt, že dle seriálu jednoznačně morálně nesprávné postavy (třeba pedofil) nejdou hodny toho používat výrobky Apple.