sefino

Když jsem film dokoukala, nedokázala jsem přesně definovat, proč se mi tolik líbil. Ne, že bych to teď již dokázala, ale s odstupem času si začínám uvědomovat důvody, proč mám takovou chuť si ho znovu pustit. Když opomenu půvabnou přírodu, která by měla být pomalu brána jako vedlejší herec, tak nejvíce mě k filmu táhne Emile Hirsch. Měla jsem možnost porovnávat s jeho předcházejícími rolemi, ale Alexander Supertramp bezkonkurenčně vede. I když třeba s jeho názory nesouhlasíte a moc mu nerozumíte, dokázal Emile tuto postavu zahrát tak, že si ji prostě zamilujete, přestože nám naše společenské myšlení nedovoluje pochopit, proč spálil peníze a rozhodl se opustit pohodlný (a samozřejmě předem nalinkovaný) život. Nepochybně je to i on, kdo dokáže udržet tempo v poněkud "nudnějších" a volnějších pasážích. Já sama jsem nikdy trampům nefandila, ale po závěrečných titulkách jsem měla chuť sbalit kotlík, kytaru a vyrazit...

Rudý sympaťák...

První polovina filmu je zábavná a předvádí svoji jasnou inspiraci počítačovými hry (například když Ozzie prochází tajnou chodbou a nese svícen, můžeme vidět pouze ruku - podobně jako například ve hře Doom). I frackovitý chování hlavního hrdiny je vtipné (a zajímalo by mě, odkud má ty brýle). Když však začne zachraňovat a začnou probíhat rozhovory typu - nikdy ti nenahradím matku, přesto tě mám ráda, tak se začnete divit, kam se poděl svižný začátek.

Jediné, co mi brání dát tomuto filmu jednu hvězdičku, je John Travolta, i když se nabízí otázka, co ho přimělo hrát v tomhle filmu. Dalo se očekávat, že půjde o film, kde jsou všichni i po deseti zásazích z pistole a čtyř bodných ranách o.k. a připraveni zabíjet všechny ostatní, ale přiznám se, že jsem neočekávala klišé typu: "Ivan ze Sovětského svazu v pruhovaném tričku, který nezná bolest a zuby má ze zlata". A závěr (nemůžu si pomoci) připomínal rozhodující westernové scény, kdy oba hbitě tasí a hlavní padouch se stihne ještě po smrtelné kulce otočit o 180°. Proto, když začala při závěru svítit lebka, natolik charakteristická pro Kata, nezbývalo už nic jiného než povzdechnutí a zároveň radost nad tím, že pokračování (doufám a pevně v to věřím) nebude.

Neobvyklý horor, skrývající se za rouškou válečné tématiky. Pokud si tedy někdo lebedí ve válečných strategiích a již poznává v průběhu filmu zbraně, tak Mrtvá hlídka není film pro něj. Mrtvá hlídka nabízí válku z rychlíku a spíše ji používá jako atraktivní prostředí pro duchařský příběh. Neni to úplná klasika v hororovém žánru, proto si myslím, že i obdivovatele filmů s křičícími puberťačkami prostě také nenadchne, ale pokud se rádi bojíte a podezříváte každého, kdo se ve filmu mihne, pak vřele doporučuji.

Jeden z nejlepších filmů, které jsem v životě viděla. Chvilinku musíte věnovat na zorientování, ale když je přečkáte a začnete nacházet nitky, které spojují hlavní hrdiny, tak budete mít z filmu neuvěřitelný požitek. Nádherně propracovaný kaleidoskop jedné nehody, které ovlivní tři životy. Rozhodně ale nejde o černobílou variaci ve stylu hodný x zlý či dobro x zlo. Víme, že postava Benicia Del Tora provedla hroznou věc, ale příběh nám ukazuje, jak velice svého činu lituje a chtě nechtě s ním začnete sympatizovat. Rozhodně mi byl osud jeho postavy bližší než třeba Paul v podaní Seana Penna. Pro náročné diváky lahůdka, ale myslím si, že i méně nároční diváci neodejdou s prázdnou. Doporučuji více než Babel. Osobně totiž upřednostňuji váhu lidské duše než zmatení.

Jeden z mála hororů typu pobíhajících středoškolaček (popř. vysokoškolaček) v těsných tričkách, který jsem shlédla opakovaně.

Výborně rozjetý začátek mi zkazil poněkud nezábavný a i nezáživný konec, ve kterém bylo skryto morální poselství - Zbraně jsou špatné!!!

Málokoho někdy nenapadlo, že by TOHLE raději zapomněl. A co kdyby to bylo realizovatelné? Udělali bychom to? Vzdali bychom se svých vzpomínek? Věčný svit neposkvrněné myslí nabízí vytváří z této fikce realitu. Když započalo vymazávání, byla jsem i nalomená, že existuje pár vzpomínek, které bych raději neměla, pak však začali hrdinové prchat ve snaze zachytit, alespoň útržky o existenci toho druhého. Já si uvědomila, že nejspíš ano, že i když bych na určité věci ráda zapomněla, stejně bych chtěla (možná i měla) vědět, že se staly. A nakonec mě Gondry odzbrojil! Scéna v rozpadajícím se domě. Úžasná hudba doprovázející uvědomění si hrdinů, že nad během celé události již nemají žádnou moc a pouze konstatují, co by dnes udělali jinak. A došlo mi, že bych nejspíš nevymazala nic. Ne, že bych bez těch vzpomínek nedokázala žít, ale ukážou mi cestu, jak se chovat dnes. Samozřejmě, film je spíše o lásce, která překoná i výmaz paměti, ale nedokážu si pomoci - spíše pro mě představuje výzvu k přemýšlení o vlastní historii.

Kniha je mnohem zajímavější, takže pokud někoho fascinuje japonská kultura, patří Gejša mezi poutavé zdroje informací...