Lima

Dal bych nevím co, zúčastnit se natáčení filmu Ridleyho Scotta a proniknout pod pokličku jeho umění. Jeho filmy vypadají tak opravdivě. Jedním táhlým kamerovým záběrem pojme náladu celého středověku – rozestavěná katedrála, kamenný most s cestou pokrytou hlínou, chatrče u řeky, po níž se plaví čluny, sedlák s volským spřežením, a za ním kohorta vojáků na koních, dobytek za plotem, špinavá prasata se válejí v bahně, prašiví psi pobíhají kolem a všude takové to do hněda zbarvené středověké pošmourno, nádhera. A pak je tu ten příběh, který by se dal lacině spláchnout jako politicky korektní me-too storka, ale není to tak. Je to silný příběh o síle ženy, která navzdory hrozbě kruté smrti upálením bojuje za svoji čest. A v závěru to rozsekne asi nejlepší rytířský souboj, který jsem v kinech viděl, i vzhledem k tomu, že se ve filmech objevují tak zřídka. Jodie Comer výborná, a všechny chlapy herecky zastínil Adam Driver, je to borec. A Ridley, až jednou skončí, bude mě to bolet.

Hele, dejme tomu, že většinu současných filmů nemusíte nutně vidět v kině. Jejich vizuální stránka není dostatečně zajímavá, či obrazově sofistikovaná, chybí jim něco, co by vám přivedlo mrazení v zátylku, takové to příjemné mravenčení, nemotivuje vás to vidět na velkém plátně, případně to jsou rovnou tupé omalovánky pro týnejdžery (ups, slyšel taky někdo Marvel?). Takže vám bohatě stačí velká TV doma, případně monitor, pokud jste opravdu nenároční diváci. Ale Villeneuvova Duna, ach bože, to je úplně jiná liga, to je film, pro který se staví velké sály a velká plátna. Takováhle obrazová epika tady nebyla od …… no možná od Nolanova Interstellaru, a co se týče uchopení génia loci pouště, jejich čarokrásných dun a rozpáleného písku, něco podobného tady nebylo celých 60 let, kdy měl premiéru – jak Steven Spielberg prohlásil „zázrak filmu“ – Leanův ´Lawrence z Arábie“. A i všechno kolem v Duně je triumf filmového designu, netuctová architektura velkolepých rozměrů, design interiérů, který dokresluje fantastické obrazové kompozice. A do toho neuvěřitelně dobrej casting, nejvíc nadšený jsem byl z Chalameta, přesně takhle jsem si představoval Paule Atreidese. Další důvody, proč tohle je film pro kino – mocná dunivá Zimmerova hudba (kvalitní audio set neprostou nutností) a pak prostý fakt, že Villeneuve rád točí v šeru, v noci, takže velká část filmu je potemnělá a tady si Villeneuve hraje se světlem a stíny a zlověstným příšeřím. Doma na počítačí uvidíte leda velký hovno. Takže vám závěrem dám takové malé, příjemné přátelské popíchnutí – pokud na základě toho zmíněného hovna chcete hodnotit takovouhle obrazovou epiku, tak jste idioti (bez smajlíku).

Film zbytečný jako Mynářova tiskovka. Do žánru nepřináší nic nového, dvanáctkrát vylouhovaný čajíček ždíme ještě tak mocně, že se to už nedá pít, a když už přijde s něčím neobvyklým, za což považuju to „lidové povstání“ obyvatel Haddonfieldu, je to stejně hloupé, jako Ovčáčkovy tweety. A Michael Myers mi tu připadá jako nesmrtelná kyber verze T-1000 z Terminátora, a ne jako bytost z masa a kostí.

Jako životopis se to line předvídatelně vyšlapanými cestičkami, ale ta báječná pozitivní atmosféra to přebije. Ten film vás celou dobu příjemně hladí, bez nějakých negativních pocitů. Partnerský vztah k Helen v úžasném podání June Allyson je tu hrozně vtipný („Koupil jsem ti dárek k narozeninám.“ – „K narozeninám? Ty mám v listopadu.“ – „To je k minulým narozeninám.“), některé absurdní situace mě dohnaly k smíchu a June je fakt miláček, ta pravá ženská do nepohody. A do toho zahraje skutečný Louis Armstrong, pohoda, jazz, co víc si přát. No a ´Měsíční serenáda´, to je skladba, která přežije věky.

Bezostyšná kopírka Karloffovy ´Mumie´, s tou přidanou hodnotou, že jsme Egypt vyměnili za starořecké Pompeje a lávou obalená chodící zombie má dokonce své jméno a historii. Je jím etruský otrok gladiátor Quintilus, který rovněž pase po ženský a jehož nenaplněný vztah k ní je jeho prokletím po celá staletí. Chlapci to tady krutě spláchli, já bych tak přísný nebyl. Je to sice Ctrl+C – Ctrl+V plagiát, ale má to sympatické herce, kteří vyjímečně nepřehrávají, pěkné přímořské lokace a Quintilus srandovně rozráží dveře pěstí a dává knockouty jako Mike Tyson. Buďme shovívaví, Edward L. Cahn jel v 50.letech v módu „ta lepší, řemeslně celkem zdatná pásová výroba.“

V mládí jsem to plně nedocenil, teď, více jak 30 roků po prvním shlédnutí, si tam i já, člověk s rezervovaným vztahem k autům, vyzobávám věci zajímavé. Je to vlastně takový artový závodní film, zčásti chladná procedurálka, kdy vidíme skoro v přímém přenosu přípravu a start přímo z kokpitů, a zčásti lehce melancholický zážitek s nenaplněným vztahem k ženě kolegy závodníka (ale opravdu jenom velmi lehce načrtnutým), a do toho jemný jazzík, tklivé smyčce, déšt a Steve McQueen, který každým pohledem ze sebe rozhazuje charisma síly nadupané závodní káry. A k tomu ujištění, že dříve ty závody měly opravdu lidský rozměr, s chlapama za volantem jednou nohou v hrobě. A dnes, tváří v tvář nejmodernějším technologiím, se ten rozměr smrtelného rizika ztrácí. To se to pak Hamiltonovi vyhrává :o)

V prvním díle nezkušený Jason Bateman režíruje tak, jako by vzešel ze spermie Davida Finchera. Jinými slovy, úvodní pilot je to nejintenzivnější, co jsem na poli seriálové produkce viděl za poslední léta a Bateman si to paranoidní, tíživé dusno ve dvou časových rovinách dává naprosto s přehledem. Zbytek ….  ten už je jenom dobrý, občas napínavě zabrnká na nervy, ale většinou je na sílu natahovaný, a prostě neospravedlní desetídílnou stopáž  (např. vše kolem psychologa, nebo partnera Holly bych vystřihl a i další věci). Základní premisa je ale skvělá, King je prostě pán.

Kdybych měl srovnávat, tak Cronenbergův remake je co do hororových propriet výživnější, plný neodolatelného hnusu, ale tenhle předobraz má zase fikanější příběhovou strukturu. První půlhodinu si rejže hraje s divákem paranoidní hru (je ta ženská fakt blázen, nebo co se to k čertu děje?) a pak díky flashbackům se odkrývá hrůzná pointa, kdy brutálním mordem v lisu to nekončí, naopak si tvůrci připraví ještě jedno překvapení, díky kterému se příběh zvrátí o 180 stupňů. Některé scény jsou fakt hororový strop, nikdy bych neřekl, jak napínavé múže být chytání obyčejné mouchy, s vědomím toho, že jde vlastně o lidský život. Má to i jedinečný vědecko-fantastický rozměr. The Fly se stal významným milníkem pro vývoj filmové vědecké fantastiky jako celku. Jak uvádí mnohé chytré knihy, toto je úplně první film, který využívá myšlenku jaderného štěpení a fúze, myšlenku, že hmotu lze přeměnit na energii a energii zpět na hmotu. Je to přesně stejný princip, který přijal za své až o 20 let později Star Trek a jeho slavné teleportační zařízení. A kdyby nic jiného, tak za zjištění, že mouchy mají rády mléko smíchané s rumem, tenhle báječný film přeci stojí :o)

Když vyblednou ty přeplácané digitální triky, film už mnoho nenabízí. Ano, Sommers umí navodit dojem, že jeho filmy jsou epické. Jeho dílko je naplněno krásnými výhledy na písečné bouře, egyptská města v rozkvětu, nebo v jakési poutavé nádheře jejich zřícenin (celé ty kulisy rozpadajícího se egyptského sídla musely být strašně drahé), poutavé jsou i kobky plné pokladů. Ale ten film jinak strašně stárne, na rozdíl od jeho předchůdců, protože převážná část jeho kouzla stojí na digitálních atrakcích, a ty už, tváří v tvář dnešním technologiím, nikoho neohromí. Mumie v raném stadiu je vysloveně digitálně odporná (ale ne v tom dobrém strašidelném významu slova), a jeho představitel Arnold Vosloo přehrává jako prase, až se stává komiksovou karikaturou sama na sebe. Jediné, co bez újmy do dnešních dnů přetrvá, je hudba Jerryho Goldsmitha, je nádherná, i po opakovaném poslechu. A pak je celkem fajn, že se film nebere příliš vážně a je místy překvapivě vtipný. Třeba když se uražené hlavy kostlivců odpalují jak při baseballu, nebo když Rachel Weisz zboří celou knihovnu v dominovém efektu. Tuhle scénu si vždycky vybavím jako první, když si na Sommersovu Mumii vzpomenu.

Na rozdíl od Fisherova filmu je tohle volné pokračování takové mrtvolně statické. Drtivé většina stopáže se line v nijak zajímavé konverzační rovině, egyptská linie (podivné nakašírované, křiklavě  barevné kulisy) je tady dost odfláknuta a spíchnuta dvěma lokacemi. Akt msty podivně zafačované mumie, která se zde zjeví až 20 minut před koncem, je dost rutinní, ačkoliv se to Carreras snaží přikrášlit ve dvou scénách zlověstně se vznášejícím mlžným oparem. To i o 30 roků starší mumie měla zlověstnější grády, tady se kaskadér pod obvazy tak divně pohybuje, že mu to prostě nevěřím. Zlatý Christopher Lee. Co si ale bohužel zapamatujete nejvíc, je příšerné herectví dvou postav – Jeanne Roland je úplně bezkrevná, bez uvěřitelných emocí, zmůže se jenom na diblíkovské culení a Fred Clark v roli ziskuchtivého podnikatele příšerně přehrává, že ruinuje každou scénu, ve které se objeví. Slovy Miloše Kopeckého – já být režisérem, tak bych ho s chutí „udělal nezaměstnaným“ :o)