Lima

3.NEJHORŠÍ FILM PODLE HODNOCENÍ IMDB. Hmmm, těšil jsem se na kvalitní guilty-pleasure do té doby, než jsem uviděl jméno režiséra. Že je Claudio Fragasso neskutečný sračkař, to vím už od dob jeho předchozího megashitu After Death. Tady jsem se dočkal podobně "kvalitního" zážitku, sice hodně špatného (jak jsem doufal), ale i hodně nudného (jak jsem bohužel od Fragassa čekal). K ději snad pouze tolik: rodina hlavního dětského hrdiny jede na výlet do města NILBOG, které se nachází na území tajemné královny a jejích skřetů. Královna své oběti proměňuje v rostliny a v konečné fázi až jakýsi zelený sliz, který její skřeti (zřejmě dětští herci s neskutečně špatnými maskami) s chutí pojídají. Bystrý chlapec to zjistí a za pomocí zjevení svého dědečka se snaží ochránit svou rodinu a zneškodnit královnu. Celý film je především ve znamení ZELENÉHO SLIZU. Ten se tady blije (občas chlapec, královna a skřeti na konci), občas gurmánský pojídá (opět skřeti), nebo při metamorfóze jedné z obětí odkapává z těla (a je následně konzumován). Zajímavá je i scéna, kdy se královna líbá v karavanu s jedním turistou. V záchvatu vášně u toho žerou i kukuřici, když jsou náhle odněkud ze stropu zasypáváni popcornem (zřejmě umělecký záměr pana režiséra, či co). Ano, předchozí dvě věty zní možná slibně, ale všechny varuju, je to tak nudně podané, že se zaručené bavit nebudete. Z celého filmu by se z kompletních nejzajímavějších momentů dal sestříhat pětiminutový trailer, jinak nuda, fušeřina a amatérismus. Ale ač to zní neskutečně, viděl jsem už i horší sračky.

Přestože Brodského postava svým chováním občas zacházela až do jisté bezohlednosti vůči nejbližším, většinu času jsem mu fandil pro jeho zdravý přístup ke stáří, oproštěný bez jakéhokoliv lamentování nad úmrtními listy a neustálého přetřásání nemocí všeho druhu se svými vrstevníky. Tenhle film je opravdu pěkným epitafem panu Brodskému. Těšilo mě Mistře, po celý můj dosavadní život....

Zatímco hra překypovala sladce temnou atmosférou a hustým výskytem potvor všeho druhu, filmový přepis je obrazově neskutečně FÁDNÍ záležitostí, bez atmosféry a i na těch monstrech se překvapivě škudlilo. Zde ani Rockovo charisma výsledný chabý dojem nezlepšilo. Carmacku, až potkáš Bartkowiaka, flákni mu jednu i za mně....

Koukám, docela solidní sprcha tady, že by zas zaúřadoval "ovčismus", jak je zde na csfd běžným zvykem? :o) Nečetl jsem předem zdejší hodnocení (což podle mých zkušeností často není na škodu), takže jsem si tenhle film mohl užít celkem bez předsudků. A čeho se mi dostalo? V pohodě stravitelného, lehce nadprůměrného dobrodružného příběhu, se solidní výpravou, jednou pěkně zvládnutou bitvou (ten pouštní prach se mi úplně zadíral pod nehty) a charismatickým Djimonem Hounsounem (mým oblíbencem). Snad jen ten na můj vkus příliš melodramatická poslední čtrthodina nebyla to pravý ořechový.

Tom DiCillo musí být hrozně fajn člověk. Jeho filmy, to je koncentrovaná směs příjemných pocitů, lásky ke své profesi, upřímnosti a vtipně podaných životních postřehů. Těch je plný i tento jeho příběh, v němž jako člověk, který se ve filmové branži pohybuje nějaký ten pátek a ví "jak to chodí", si díky nekonečné spirále absurdních a velmi vtipných situací střílí z party lidiček, kteří si snaží natočit svůj nezávislý film a zároveň jim, zejména v postavě režiséra Nicka (s až nakažlivým entuziasmem ztvárněný bezchybným Stevem Buscemim), vzdává hold za jejich nadšení a zapálenost pro věc. Zároveň jako bystrý pozorovatel DiCillo v postavě blonďaté filmové star Chada Palomina (že by opravdu alter-ego Brada Pitta?) paroduje primadonské móresy hollywoodských hvězd a jejich aroganci, scéna se snovou sekvencí a liliputánem mě zase připadala jako narážka na Davida Lynche. Buscemiho postavu Nicka jsem si tak oblíbil, že bych mu z celého srdce přál, aby se jeho sen o ceně za "Best film ever made by a human being." stal skutečností :o) Ale jenom si tak snít, žít si svůj "život v oblouznění" taky není špatný :o)

Pro ty, kteří ujíždějí na hollywoodských béčkových scifárnách z tzv. Zlatého věku sci-fi 50.let (jako já), je tohle naprostá povinnost. Cítím, že bych si měl s Burtonem o čem pokecat :o) Minimálně o všech inspiracích z těch největších klasik, kterými je film doslova prošpikován.

Sydney Pollacka mám rád. Jeho příjemně umírněná režie, bez rychlých střihů a rádoby cool záběrů (zdravím Tonyho Scotta), dává vyniknout umění herců (zdravím Clinta Eastwooda), ale tady si vybral slabší chvilku. Na thriller je to málo napínavé, jako politické drama je to nepřesvědčivé a příliš klouzající po povrchu a melodramatickou rovinu sráží jiskření obou hlavních protagonistů o síle nedomrlé hořící prskavky na vánočním stromku. Výsledkem je trochu nepřehledná trochu nuda s jedním velkým logickým lapsusem v závěru. Přesto jisté tři *, mám tyhle staromódně působící thrillery, bez efektních kudrlinek, docela v oblibě.

Když pominu holý fakt, že procesy změny proudění a ochlazování, které Emmerich ve svém příběhu popisuje, jsou dlouhodobým procesem na mnoha desítek let (dobrý...nadsázka...beru), to ostatní v příběhu je esencí všeho špatného na současném Hollywoodu, stokrát viděného klišé, nudné až únavné předvídatelnosti všeho, co se na plátně děje, mizerné psychologizace plakátových postav na úrovni literárních pokusů desetiletého dítěte. Ve výsledku až nezdravé zahrávání si s inteligencí a tolerancí normálně uvažujícího diváka. EMMERICHU, TÁHNI!!!!..............PS: Ohodnotit film několika hvězdičkami jenom proto, že má skvělé triky, mi přijde zcestné. V dneší době jsou již kvalitní triky samozřejmostí, nikoliv výsadou.

Opravdu rozporuplné pocity. Už v případě studentky VŠE Karolíny Chudé. O jejím smyslu života, vyplněném neustálými návštěvami supermarketů, až chorobnou závislostí na módních trendech a neskrývaného zklamání, že Dara Rollins má stejné kalhoty, jako má ona sama, si můžu myslet co chci (a opravdu jsem se notně bavil na její účet), ale její posedlost svým "lookem" (její vlastní slova) můžu těžko ironizovat, pokud nepřekročí běžnou normu, což se tady myslím nestalo, i když se mně autorka snažila přesvědčit o opaku. Při Karolinným představování výbavy její koupelny s deseti druhy drahých tělových mlék, všemožnými šampóny, mýdly, pěnami do koupele a všelijakými kondicionéry, jsem si připadal z pozice muže s jedním mýdlem a jedním šampónem (hlavně když to pění a čistí) jako na procházce s Alenkou v říši divů, ale asi zde těžko zde mluvit o jakémsi podlehnutí reklamní manipulaci. Prostě pečlivá starost o svůj vzhled a žena - to k sobě pasuje a platí od hajzlbáby z ČD nádraží Dolní Měcholupy až po britskou královnu. Potom i jakési pseudo alarmující titulky, kolik se v ČR utratilo za kosmetiku, mě připadají bez jakkékoliv výpovědní hodnoty. Rozporuplným byl i příběh patnáctileté Zuzany, usilující o kariéru modelky. Zde zamrazilo u momentu při příjímacím pohovoru, kdy šéfka castingové společnosti na kost vychrtlou Zuzanu přesvědčuje, aby ještě pár kil shodila. Vidět postavy těch holek, které by si mohly brnkat o žebra, bylo až nezdravé a tady mohla Erika Hníková klidně přitvrdit v bližším přiblížení pocitů potencionálních anorektiček. Jenže životní příběh Zuzany je absolutně bez problémů, končí úspěšné a těžko se zbavit dojmu, že může být povzbuzením pro jiné vychrtlice a potvrzením jejich "správnosti" konání ve snaze shodit ještě nějaké to kilo navíc. Bizarní, ale rovněž rozporuplný, je příběh obracečky plechů ve Škodovce paní Evy, která podstoupila za těžký prachy dvě chirurgické operace - modelace ňader a nyní se chystá na třetí, kvůli o 2 mm většímu lůžku okolo bradavky. Zajímavé, ale vlastně o ničem nevypovídající, protože autorka zde ukazuje až příliš velký extrém, který nevypovídá o drtivé většině dnešních žen, aspoň tedy doufám. A tak jediný příběh, kde autorka strefila hřebíček na hlavičku, je osud paní Magdy, ženy, která zbytečně utratila desítky tisíc za hubnoucí přípravky, včetně podvodného "hubnoucího" cédečka. V jejím příběhu věřím, že se spousta žen našlo (zdravím Halinu Pawlowskou) a možná se některá z nich chytila za nos, poučená i krásně katarzní pointou Magdina úsilí, jejím konečným "objevem", že nejlepší a nejúčinější je hejbat se a nežrat. Přes všechny mé výhrady je ale neoddiskutovatelný faktem, že Erika Hníková natočila dokument, který přes svoji nevyváženost nenechá nikoho lhostejným.

Jo, je to mistrovsky natočené, jo, má to působivou atmosféru a hrají tam skvělí herci, ale nad tím ideologickým marastem, kterým je celý film prostoupen, prostě oči zavřít nelze. Kdybych si měl vybrat, na čí straně budu stát, jestli na straně ozbrojených obránců komunistické klece, nebo na straně přeshraničních převaděčů lidí, kteří chtěli žít ve svobodě a slušné společnosti, zvolím ty druhé jmenované.